Článek
„Já vím, že je to blbý. Ale někdy čekám na zprávu od něj, i když sedíš vedle mě.“
Na obrazovce běžel můj hlas dál. Otevřela jsem dveře pracovny. Filip na gauči vybíral fotku k nové sérii.
„Co tam dělá ta kuchyň?“
Ani se neotočil. „Potřeboval jsem, aby bylo jasný, o co se hádáme.“
Bylo mi šestatřicet a zvukem jsem se živila jedenáct let. Stříhala jsem rozhovory, čistila nahrávky a občas namlouvala pracovní verze reklam. Filip psal a moderoval. Když dostal nabídku na placený seriál o vztazích, navrhla jsem mu, že první díl uděláme spolu. Štvalo mě, že doma vedeme odvážné řeči a před lidmi vyprávíme jen veselé historky.
Domluvili jsme si nahrávání jedné hádky. Sedli jsme si v neděli k našemu sporu o to, proč spolu skoro nespíme. Každý mohl něco zastavit a před zveřejněním jsme si měli všechno poslechnout. Filip zapnul i záložní záznam na telefonu. Svoji část odměny jsem dostala předem. Část jsem odložila na kauci na větší byt, ze zbytku zaplatila stůl do budoucí pracovny.
Při rozhovoru jsem nebyla milá. Řekla jsem, že se Filip zajímá o mou práci jen tehdy, když mě potřebuje na svou. On připomněl, kolik večerů jsem strávila s notebookem v posteli. Obojí v nahrávce zůstalo. Dokonce jsem mu označila místo, kde moje dlouhé mlčení nepřerušovat.
Potom jsem oznámila konec a uklidili jsme mikrofony. Filip vzal telefon s sebou do kuchyně. U dřezu mě objal. Neodtáhla jsem se, ale polibek jsem mu nevrátila. Zeptal se, jestli je v tom někdo jiný.
Řekla jsem mu o Adamovi, produkčním, se kterým jsem poslední měsíc pracovala. Nic mezi námi nebylo. Přesto jsem kvůli němu kontrolovala zprávy a jednou zůstala ve studiu déle, ačkoli moje práce skončila. Filip chtěl vědět, jestli s ním chci odejít. Odpověděla jsem, že chci, aby mě zase někdo chtěl, aniž by za tím byl další úkol.
Tehdy mě pustil. Pamatovala jsem si i zvuk jeho telefonu položeného na linku. Až ve sluchátkách jsem pochopila, že záznam pokračoval.
„Tys ten mobil nevypnul?“
Filip položil tablet.
„Ne. Napadlo mě, že si to pak poslechnu. Že mi něco uniká.“
„A uniklo?“
„Dost věcí.“
Vrátila jsem se k počítači. Ve střihu po mém přiznání následovalo Filipovo: „Takže už mám i konkurz.“ Zasmála jsem se tomu. Tehdy ze studu, teď to znělo jako povedená pointa.
Přišel za mnou a položil mi ruku na rameno. Sundala jsem ji.
„Tu kuchyň vyhoď.“
„Tam se to konečně někam dostane.“
„Já se ti svěřovala.“
„A já ti odpovídal. Nejsem tam za hrdinu.“
Ukázala jsem na obrazovku. „Tak si tam nech sebe.“
Chvíli stál za mou židlí. Pak řekl, že producent už slyšel pracovní sestřih a právě tuhle část chtěl do upoutávky. Mluvil tiše, jako když jsme řešili, jestli lze zachránit špatně natočenou zakázku.
„Moje jméno jsi jim dal taky?“
„Jména jsou změněný. A Adama jsem vystřihl úplně.“
„Můj hlas ne.“
„Naši známí vědí, že nejsme dokonalej pár.“
Představila jsem si Adama v režii. Pozná se v tom, i beze jména. Už jsem s ním nechtěla zůstat sama.
Označila jsem úsek od zvuku vody po zavření kuchyňské skříňky. Filip se naklonil k monitoru.
„Báro, nesmaž mi to. Mám kopii.“
Ruku jsem nechala na myši. Nejvíc mě ponížilo, že jsem na smazání opravdu pomyslela.
Řekla jsem, že díl nedokončím a zálohu vrátím. Nechtěla jsem jeho peníze za střih, který odmítám odevzdat. Jen část už spolkl stůl, nemohla jsem poslat všechno hned. Filip začal počítat nahlas: kauce, stěhování, další zvukař. Pak dodal, že ve studiu na mě také nečekají jen příjemné rozhovory.
„Tam ale vím, kdy se nahrává.“
Ten večer jsme spali každý jinde. Ráno mi napsal, že zvuk může dodělat externista, pokud nechci. Odpověděla jsem, že nechci zveřejnění kuchyně. Na to už nereagoval.
Ve středu jsem se přestěhovala ke kamarádce do pokoje po jejím synovi. Větší byt jsme odřekli. Stůl zůstal u Filipa, do pokojíku by se nevešel. Napsala jsem mu, že si pro něj později přijedu. Zálohu jsem začala vracet po částech a vzala dvě zakázky, které jsem předtím odmítla.
Díl vyšel v pátek. Filip mi předtím poslal krátké „Mrzí mě, kam to došlo“. Zeptala jsem se, jestli kuchyň vyndal. Napsal, že už je hotovo.
Do společné skupiny jsem dala prosbu, ať mi neposílají reakce ani úryvky. První odpověď přišla za minutu. Kamarád tvrdil, že mě Filip vykreslil docela hezky. Vypnula jsem oznámení.
Večer jsem si chtěla pustit film, ale přistihla jsem se, že hledám ten placený díl. Potřebovala jsem vědět, co nechal po mé větě. Jestli i to, jak jsem ho prosila, aby mě chvíli držel.
U dveří se objevila kamarádka s čistým povlečením. Rychle jsem otočila telefon displejem dolů.
„Nemusíš to přede mnou schovávat,“ řekla.
Počkala jsem, až odejde. Potom jsem si předplatné zaplatila.
