Článek
S Romanem jsme se sestěhovali letos v červnu, po roce a půl chození. Mně bylo čtyřiačtyřicet, jemu o tři víc a oba jsme měli za sebou dlouhé vztahy, ze kterých nám zůstaly vlastní zvyky. Našli jsme nájemní byt v Brně se dvěma skoro stejně velkými ložnicemi a společným obývákem s kuchyní. Nájem jsme platili napůl. Roman hned při prohlídce navrhl, abychom každý měli svůj pokoj. Žádná pracovna s rozkládacím gaučem pro toho odstrčeného. Dvě pořádné postele, dvě skříně a možnost zavřít dveře.
Připadalo mi to přitažlivé. Roman nepotřeboval trávit každou volnou hodinu se mnou a při našich schůzkách se uměl zvednout právě ve chvíli, kdy bych ho nejraději stáhla zpátky. Nikdy jsem nemusela hádat, jestli po mně touží. Dokázal mě uprostřed věty políbit tak, že jsem zapomněla, co jsem mu vyčítala. Zároveň odcházel domů, když ráno vstával, a neposílal mi potom deset omluvných zpráv. Jeho samostatnost jsem kamarádce popisovala jako úlevu. Vedle něj jsem se necítila jako něčí organizátorka života.
Při stěhování jsme o pokojích mluvili docela podrobně. Zavřené dveře znamenaly zaklepat a počkat. Přespání spolu bylo pozvání, ne povinnost po každém milování. Roman říkal, že někdy prostě potřebuje usnout sám, i když před chvílí chtěl být se mnou. Souhlasila jsem bez výhrad. Sama jsem si vybrala pokoj do dvora, koupila zelené povlečení a těšila se, že mi nikdo nebude večer zhasínat při čtení. Při zařizování jsme se dohadovali hlavně o tom, čí komoda se vejde do předsíně. Oddělené spaní mi žádné starosti nedělalo.
Jeho odchod mi kazil i večery, na které jsem se těšila
První týdny mě bavilo chodit za ním přes chodbu. Někdy jsem se opřela o jeho zárubeň ještě oblečená do práce a nechala ho, ať si mě prohlédne. Jindy přišel on, sundal si hodinky a položil je na můj noční stolek. To malé gesto se mnou dělalo víc než komplimenty. Jednou mě zastavil u lednice, dlaní mi přejel po zádech a zeptal se, jestli opravdu potřebuju nejdřív večeřet. Nechala jsem nákup v tašce. Později jsme jedli studené pečivo a mně náš nový byt připadal jako výborný nápad.
Jenže pak si vzal sklenici vody, políbil mě a odešel do svého pokoje. Zůstala jsem sedět na posteli a poslouchala cvaknutí dveří. Nebyl hrubý ani spěšný, ještě se mě zeptal, co si dáme ráno k snídani. Přesto se mi celý večer zpětně změnil. Místo abych si připomínala, jak mě chtěl, začala jsem přemýšlet, proč se mnou nechce zůstat. Ráno jsem byla odměřená. Roman se ptal, jestli se něco stalo, a já odpověděla, že nic. Chtěla jsem, aby na to přišel sám a příště neodešel.
Během srpna se to opakovalo. Někdy u mě zůstal do rána, jindy šel k sobě a občas jsme celý večer strávili každý zvlášť. Začala jsem sledovat, kdy sahá po hodinkách, a jednou jsem mu je schovala pod svůj polštář. Když je hledal, podala jsem mu je beze slova. Potom jsem mu řekla, že si vedle něj připadám jako návštěva objednaná na příjemnou část večera. Připomněl mi naši dohodu a dodal, že by mě rád objímal i bez toho, aby každé přitulení rozhodovalo o místě jeho noclehu. Odsedla jsem si na druhý konec pohovky.
Z klepání jsem postupně udělala zbytečnost
Poprvé jsem za ním vešla bez zaklepání v sobotu odpoledne. Ležel oblečený na posteli, četl si a měl sluchátka. Posadila jsem se vedle něj a stáhla mu jedno z ucha. Chtěla jsem jeho pozornost a taky jsem se chtěla ujistit, že ji pořád umím získat. Chytil mě za ruku a přitáhl k polibku. Potom mě ale požádal, abych příště klepala. Usmála jsem se a zeptala se, jestli to opravdu vadilo. Řekl, že ten polibek ne. Jenže já si z celé odpovědi ponechala právě tohle.
Začala jsem chodit častěji. Někdy s kávou, jindy s otázkou, kterou jsem mohla položit přes dveře. Nejraději jsem za ním šla večer, když už jsme si popřáli dobrou noc. Stačilo vidět ho bez pracovního saka, s povoleným límcem, a rozumné vysvětlení, proč bych ho měla nechat být, mě přestalo zajímat. Když mě jednou zastavil hned u dveří, řekla jsem mu, že se chová jako recepční v hotelu. Nezasmál se. Požádal mě, ať odejdu, protože chce dokončit rozečtenou knihu. Odešla jsem tak prudce, až se na chodbě pohnul obraz.
Druhý den jsme o tom mluvili u snídaně. Řekla jsem mu přímo, že ho chci, a připadá mi ponižující stát před jeho pokojem a čekat na povolení. Poslouchal mě, ale neustoupil. „To, že se mnou spíš, přece neznamená, že se mnou musíš chtít být pořád,“ řekla jsem mu nakonec jedovatě, jako by právě přiznal něco ošklivého. Odpověděl, že přesně to se mi snaží vysvětlit. Pak odnesl talíř do myčky. Jeho klid mě urážel, protože já měla sevřený žaludek a čekala aspoň nějaké ujišťování.
Na několik dní jsem se stáhla. Ne proto, že bych ho pochopila, ale chtěla jsem, aby tentokrát přišel on. Přišel ve čtvrtek, když jsem si před zrcadlem rozpouštěla vlasy. Zastavil se těsně za mnou a já cítila jeho dech u svého spánku. Zeptal se, jestli může zůstat. Otočila jsem se k němu tak rychle, až se usmál, a políbila ho dřív, než stačil něco dodat. Tu noc spal u mě. Ráno jsem byla přesvědčená, že jsme problém vyřešili, přestože jsme o něm neřekli jediné slovo.
Náhradní klíč jsem nehledala kvůli žádné nouzi
Následující úterý jsme měli obyčejný dobrý večer. Vařili jsme, přeli se o film a při mytí nádobí mi Roman rozvázal zástěru. Chvíli jsme se líbali u kuchyňské linky a já ho pak odvedla k sobě. Když později oznámil, že dnes půjde spát vedle, zkazilo mi to náladu okamžitě. Zeptala jsem se, co mu zase chybí. Odpověděl, že nic, jen chce vlastní postel. Snažila jsem se ho zadržet za ruku. Uvolnil ji, popřál mi dobrou noc a odešel. Za chvíli jsem zaslechla otočení klíče.
Šla jsem za ním a zkusila kliku. Přes dveře mi řekl, že si dnes přeje být sám. Mohla jsem se vrátit do pokoje, zavolat kamarádce nebo se s ním pohádat ráno. Místo toho jsem zamířila do kuchyně. V horní zásuvce ležela obálka s náhradními klíči, kterou nám při předání nechala majitelka. Věděla jsem přesně, který potřebuji. Nezkoušela jsem si namluvit, že má zdravotní potíže nebo že zapomněl zhasnout. Chtěla jsem otevřít zamčené dveře, protože mi připadalo nesnesitelné, že je zamkl přede mnou.
Když jsem vešla, seděl na posteli s telefonem v ruce. Položila jsem klíč na komodu a pokusila se usmát. Řekla jsem něco o tom, že mě přece tak snadno nevyřídí, a sáhla po pásku svého županu. Roman vstal, ale nepřišel ke mně. „Nech toho. Teď odejdi.“ Nebylo v tom nic hravého. Zůstala jsem stát a cítila, jak mi hoří obličej. Vyčetla jsem mu, že ze mě dělá cizí ženskou. Ukázal na klíč a zeptal se, jestli jsem vůbec slyšela, co mi před chvílí řekl přes dveře. Slyšela jsem to naprosto dobře. Vzala jsem klíč z komody a odešla.
Ráno chtěl všechny klíče od svého pokoje. Nabídla jsem omluvu, jenže jsem k ní hned připojila, že kdyby mě nezamykal venku, nic takového by se nestalo. Roman odstrčil hrnek a chvíli se na mě díval. Potom řekl, že nechce večer přemýšlet, čím dveře zajistit, aby mohl usnout bez návštěvy. To slovo mě píchlo, ale tentokrát jsem ho neopravovala. Přinesla jsem obálku ze zásuvky i klíč, který jsem si nechala u sebe. Položil je před sebe na stůl a zkontroloval. Bylo mi z toho hůř než z hádky.
Myslela jsem, že vlastní byt vrátí naše schůzky na začátek
Další dva týdny jsme spolu žili opatrně. Roman nebyl mstivý, uvařil i pro mě a zeptal se na práci, ale přestal mě cestou kolem pohladit. Když jsem se ho dotkla, na okamžik znehybněl. Nedokázala jsem snášet, že teď hlídá i věci, které dřív dělal bez rozmýšlení. Navrhla jsem, že se odstěhuju a budeme zase chodit na schůzky. Řekl, že oddělené bydlení asi potřebujeme. Já slyšela hlavně to, že vztah ještě nekončí. Začala jsem hledat garsonku a v duchu už vybírala večer, kdy ho tam poprvé pozvu.
Při stěhování mi pomohl odnést knihy do auta. Měla jsem ho pořád ráda a při pohledu na jeho ruce na spodku krabice jsem si přála, aby ji postavil a přitáhl si mě. Nestalo se to. Peníze za poslední společný měsíc jsme si rozdělili bez sporu, majitelce jsme oznámili změnu a Roman si zatím nechal celý byt. Než jsem odjela, zeptal se na klíče od vstupních dveří. Podala jsem mu je bez poznámky. Tentokrát jsem se nesnažila proměnit nepříjemnou chvíli v něco svůdného.
Z nové garsonky jsem ho pozvala na sobotní večeři. Napsala jsem i to, že mi chybí v posteli. Nechtěla jsem předstírat nezávaznou kávu, když jsem při představě jeho příchodu sotva myslela na jídlo. Odpověděl, že nepřijde. Zavolala jsem mu a slíbila, že ho nebudu přemlouvat, aby zůstal přes noc. Chvíli mlčel. „Já ti teď nevěřím, že mě necháš odejít bez scény.“ Připomněla jsem mu, jak nám bývalo dobře, jako by mohl zapomenout. Řekl, že to ví. Ani potom pozvání nepřijal.
Od toho hovoru se nevídáme. Garsonku jsem si pronajala na rok a zatím jsem do ní nekoupila větší postel, se kterou jsem při prohlídce počítala. Když si na Romana vzpomenu, pořád se mi vybaví, jak stál za mnou u zrcadla, ne jak přede mnou kontroloval klíče. Nezmizelo to jen proto, že vím, co jsem udělala. V sobotu jsem nakonec měla u stolu kolegyni. Zeptala se, proč jsem se z tak pěkného bytu stěhovala. Už jsem měla připravenou větu o muži, který potřeboval moc soukromí. Pak jsem jí řekla o zamčených dveřích a o zásuvce v kuchyni.





