Partnerku jsem poslal na večeři s bývalým. Jeho dárkem jsem chtěl zaplatit naši dovolenou

S Terezou jsme spolu čtvrtým rokem a peníze jsme měli rozdělené celkem jednoduše. Každý posílal stejnou částku na domácnost, zbytek si nechával. Vydělávali jsme podobně, děti neměli a větší výdaje řešili podle toho, jestli jsme je chtěli oba. Dosud nám to stačilo.

Letos na podzim jsme měli poprvé odjet na delší dovolenou do Portugalska. Tereza si odkládala od ledna. Já taky, jen jsem v létě vyměnil počítač a pak zaplatil opravu auta. V září jsem měl na cestu necelých sedm tisíc. Podle jejího rozpočtu jsme potřebovali každý přibližně dvacet.

Nechtěl jsem nikam na dluh. Taky jsem ale nechtěl říct, že pojedeme jinam, protože jsem si koupil dražší počítač, než jsem potřeboval.

Potom měl Terezin bývalý výborný nápad.

Marek byl její partner přede mnou. Žili spolu dva roky, poslední půlrok prý hlavně čekali, kdo první řekne, že to nefunguje. On hodně pracoval a rád rozhodoval i o věcech, na které se ho nikdo neptal. Tereza o něm nemluvila jako o špatném člověku. Jen s ním už nechtěla bydlet.

Občas si napsali. K narozeninám, na Vánoce, někdy kvůli restauraci, kterou kdysi společně navštěvovali. Marek byl od rozchodu sám. Měl firmu, slušné auto a způsob, jakým dokázal i výběr vína podat jako malou laskavost zbytku stolu.

Jednou jsme se potkali na koncertě. Byl ke mně příjemný, což mi vadilo víc, než kdyby byl protivný. Neměl jsem proti čemu se vymezit.

Tereze jsem říkal, že dospělí lidé můžou zůstat v kontaktu. Myslel jsem to upřímně. Aspoň dokud se ten kontakt odehrával jednou za několik týdnů a netýkal se toho, jak vypadá v šatech.

To poslední jsem tehdy nevěděl.

K Tereziným šestatřicátým narozeninám dorazila kurýrem malá krabička. Uvnitř byl zlatý náramek a kartička s přáním. Žádné srdce, žádné vyznání. Jen její jméno, dvě věty a Markův podpis.

Tereza si ho připnula, prohlédla si ruku a zase ho sundala. Říkala, že je hezký, ale od bývalého zbytečně drahý. Zeptala se mě, jestli mi to nepřipadá divné.

Já mezitím hledal značku na telefonu.

Podobný náramek stál nový přes třicet tisíc. Ten její nemusel být stejný, ale i tak jsem se začal zajímat hlavně o to, jestli má ke krabičce také nějaký doklad.

Řekl jsem, že Marek má peněz dost a nejspíš to tak neprožívá. Když ho nechce nosit, může ho prodat. Dárek už přece patří jí.

Tereza se zeptala, jestli bych opravdu neměl problém s tím, že nám její bývalý takhle zaplatí část dovolené.

„Mně nebude vadit Portugalsko jen proto, že ho nebude bolet účet.“

Zasmála se. Já tu její otázku později bral jako souhlas.

Tereza nejdřív prodej odmítala. Nechtěla Markovi děkovat za něco, co za týden odnese pryč. Já jí vysvětloval, že je škoda nechávat drahou věc v zásuvce, když ji stejně nebude nosit. Cestu si budeme pamatovat déle než šperk.

Zašel jsem s ní do jednoho obchodu, kde vykupovali použité šperky. Nabídli jí sedmnáct tisíc. Tereza řekla, že si to rozmyslí, a náramek si odnesla.

Cestou domů jsem jí vyložil, že třináct tisíc doplní, co mi chybí, a zbytek můžeme dát za lepší pokoj. Našel jsem jeden s balkonem. Oproti původnímu plánu vycházel přibližně o čtyři tisíce dráž.

Tereza chvíli mlčela. Pak se zeptala, jestli tedy ona zaplatí svých dvacet a z jejího náramku se doplatí moje část a balkon.

Řekl jsem, že balkon budeme mít oba.

„A těch třináct?“

Odpověděl jsem, že bez toho bychom spolu nejeli. Neviděl jsem důvod rozdělovat společnou dovolenou na moje a její peníze, když už máme možnost ji zaplatit.

Tereza mi připomněla, že přesně takhle jsme ji rozdělovali od ledna. Potom požádala, ať zatím nic nezamluvím.

Večer jsem jí poslal odkaz na pokoj. Připsal jsem, že taková nabídka tam nemusí zůstat dlouho. Na to už neodpověděla.

Marek se jí po narozeninách ozval, jestli by nezašla na večeři. Tereza mi to řekla při vykládání nákupu. Dodala, že mu ještě neodpověděla a klidně může odmítnout.

Zeptal jsem se, proč by odmítala.

Prý nechce, abych pak celý večer seděl doma naštvaný. To mě urazilo. Řekl jsem, že nepotřebuju hlídat dospělou ženskou a nebudu soupeřit s chlapem, se kterým už jednou bydlela a odešla od něj.

Tereza položila jogurty do lednice a podívala se na mě.

„Takže mám jít?“

„Klidně běž. Nebudu ti přece dělat program.“

Nechtěl jsem být ten nejistý přítel, kterému se musí předkládat seznam hostů. Když se ještě zeptala, jestli to myslím vážně, začal jsem jí popisovat, co si ten večer pustím. Tím pro mě byla věc uzavřená.

Před odchodem si vzala náušnice, které běžně nenosila do práce. Všiml jsem si jich. Když mi ale nabídla pusu u dveří, zeptal jsem se jen, jestli má klíče.

Vrátila se před jedenáctou. Řekla, že jídlo bylo dobré. O Markovi jsem se nevyptával, přestože jsem na to čekal. Připadal jsem si rozumněji než člověk, který by hned začal výslech.

O několik dní později jsme stáli v kuchyni a Tereza mi na telefonu ukazovala spojení z letiště. Do horní části obrazovky jí vyskočila zpráva od Marka. Psal, že na tu večeři pořád myslí a že je nebezpečné sedět proti ní tak dlouho a dělat slušného.

Tereza oznámení odsunula.

Zeptal jsem se, co tím myslí. Řekla, že Marek občas takhle mluví. Chtěl jsem vědět, jestli takhle mluvil i u večeře. Chvíli váhala a potom přiznala, že jí řekl, že ho pořád přitahuje.

A ona?

Prý mu odpověděla, že si to komplikuje.

To mi jako odmítnutí nestačilo. Chtěl jsem vidět předchozí zprávy. Telefon mi nedala, ale přečetla několik svých odpovědí. Psala mu, že ví, co na ni zkouší. Taky že by si s ní neměl zahrávat, když si pak bude stěžovat na špatné spaní.

Zeptal jsem se, jak dlouho to trvá. Řekla, že podobné poznámky začaly pár týdnů před narozeninami. U večeře už nebylo moc co předstírat.

Najednou jsem si velmi přesně pamatoval, v kolik se vrátila z restaurace.

Tvrdila, že mezi nimi nic nebylo. Žádný polibek, žádné pokračování po večeři. Věřil jsem jí v tom, ale neuklidnilo mě to tolik, jak jsem čekal. Vadilo mi, že mi doma nabídla jednoduchou verzi o bývalém, se kterým se jen dobře najedla.

Řekl jsem, že Marek si evidentně něco zkouší kupovat. Tereza odpověděla, že náramek nepovažuje za platbu a nikdy mu nic neslíbila.

Pak dodala, že jeho pozornost byla příjemná.

To jsem slyšet nechtěl vůbec.

Mluvila o tom, jak se jí ptal na práci a pamatoval si věci, které mu řekla před měsícem. Jak ji po večeři doprovodil k taxíku a řekl jí něco hezkého, aniž vzápětí potřeboval vědět, jestli cestou nekoupí pečivo.

Namítl jsem, že na jednu večeři se umí soustředit každý. Nemusí s ní řešit nájem ani pokaženou pračku.

„Já vím,“ řekla. „Stejně se mi to líbilo.“

Přiznala, že mu odpovídala schválně tak, aby nepřestal. Zeptal jsem se, jestli čeká, že její upřímnost ocením.

Řekla, že ne. Jen už mi nechce vykládat, že si psali o restauracích.

Druhý den jsem jí řekl, že takhle pokračovat nechci. Pokud máme být spolu, nebude si s Markem psát podobné věci ani s ním chodit na další večeře. Tereza poslouchala a pak se zeptala, co bude s náramkem.

Řekl jsem, že ten už s tím nesouvisí.

Začal jsem vysvětlovat, že dárek dostala před celou touhle hádkou. Že vracet ho by působilo teatrálně. A že pokud jí vadí ho mít doma, můžeme ho prostě prodat, jak jsme plánovali.

„Ty jsi plánoval,“ řekla.

Připomněl jsem jí návštěvu obchodu. Nešla tam přece pod nátlakem. Tereza odpověděla, že chtěla znát cenu, ale nikdy mi neslíbila, že z ní zaplatí můj výlet.

Vadilo mi, že říká můj výlet. Měli jsme vybraný termín a oba schválené volno. Vždyť jsme se na něj těšili spolu.

Navrhl jsem tedy, ať mi těch třináct tisíc půjčí z výtěžku. Balkon můžeme vynechat. Vracel bych jí je po dvou tisících měsíčně.

Zeptala se, proč jsem o takovou půjčku nepožádal ještě před náramkem. Řekl jsem, že jsem ji nechtěl zatěžovat. Podívala se na krabičku a odpověděla, že teď už mi to zřejmě nevadí.

Večer jsme seděli každý na jiném konci gauče. Když se mě dotkla nohou, uhnul jsem. Naštvalo mě, že to zkusila. Za chvíli mě naštvalo, že to nezkusila znovu.

V sobotu položila Tereza krabičku vedle hrnku. Myslel jsem, že se konečně rozhodla pro prodej. Místo toho vzala telefon a řekla, že Markovi zavolá a domluví vrácení.

Zeptal jsem se, jestli to musí udělat hned.

Odpověděla, že jinak budeme mít do večera další důvod, proč ještě počkat. Seděla naproti mně, telefon držela u ucha a míchala kávu, přestože v ní neměla cukr.

Z její poloviny rozhovoru bylo jasné, že Marek nechápe, co se změnilo. Dvakrát zopakovala, že dárek nechce. Potom řekla, že neměla podporovat jejich flirtování a že teď nechce další osobní setkání.

Zarazil jsem se při větě, že mu náramek přinese v pondělí na recepci firmy.

Když zavěsila, řekl jsem, že ho mohla poslat. Odpověděla, že mohla, ale krabičku předá recepční a odejde. Žádné usmiřovací kafe nebude.

Měl jsem dostat to, co jsem předchozí den požadoval: konec flirtování a společných večeří.

Přesto jsem začal vysvětlovat, že na vrácení dárku jsem netrval. Nechtěl jsem, aby si Marek myslel, že jsem ji k tomu přinutil.

Tereza řekla, že mu o mně nevyprávěla vůbec nic.

Potom jsem se zeptal na dovolenou.

Tereza řekla, že do Portugalska odjede. Má na to peníze, těší se tam a nechce strávit schválené volno doma. Pokud pojedu taky, zaplatím si svoji část.

Namítl jsem, že ví, kolik mi chybí. Připomněl jsem nabídku půjčky a řekl, že ji můžeme sepsat, pokud mi nevěří. Odmítla. Nechtěla teď další měsíce řešit peníze, o kterých jsem už jednou rozhodl bez ní.

Řekl jsem, že jsem o ničem nerozhodl. Žádný pokoj není objednaný a náramek pořád leží na stole.

Tereza odpověděla, že právě proto nemusí nic rušit. Jen mi říká ne.

Znovu jsem vytáhl opravu auta. Část úspor jsem neutratil pro zábavu, přece jsme s ním jezdili oba. Přikývla a zeptala se, jestli tedy chci řešit náklady na auto. Odpověděl jsem, že nemá smysl rozebírat každou korunu.

Navrhla, že můžeme jet na pár dní někam levněji později. Portugalsko si ale nechá. V té chvíli mi to připadalo jako trest, ne jako nabídka.

Řekl jsem jí, ať si tedy jede, kam chce. Doufal jsem, že namítne, že chce jet se mnou.

Místo toho si otevřela notebook.

Ještě ten večer koupila jednu letenku. Potom vybrala menší ubytování, než jaké jsem jí poslal. Seděl jsem vedle ní a předstíral, že sleduju televizi.

Balkon jsem na fotkách neviděl.

Náramek v pondělí vrátila. Doma mi řekla, že Marek poslal zprávu, že ho mrzí, že ji ztrácí kvůli kusu zlata. Odpověděla mu, že o zlato nešlo, a další konverzaci už nerozvíjela. Telefon mi jako důkaz nenabízela. Já si o něj znovu neřekl.

Několik dalších týdnů jsme spolu normálně bydleli a dost nenormálně mluvili. Praktické věci šly snadno. Horší bylo večer zůstat sedět u stolu, když už nebylo co řešit.

Jednou jsem se jí zeptal, jestli by Marka chtěla zpátky. Řekla, že ne. Chtěla, aby ji chtěl on. Věděla, že bych z jejích odpovědí radost neměl, a nechala mě chlubit se tím, jak jí věřím.

Zeptal jsem se, proč tedy nakonec zůstanu doma já.

„Protože sis neušetřil na letenku,“ řekla. „To není totéž.“

Před odletem si balila v ložnici a ptala se, jestli jsem někde neviděl cestovní adaptér, který jsme si koupili už v létě. Podal jsem jí ho ze svého šuplíku. Pak jsem se nabídl, že ji odvezu na letiště.

Řekla, že už má objednané auto.

Mohl jsem nabídku zopakovat. Místo toho jsem poznamenal, že zbytečně utrácí, když bych ji tam hodil zadarmo. Tereza zavřela kufr a chvíli se na mě dívala.

„Já si to teď zaplatím,“ řekla.

Tentokrát jsem už nic nepočítal nahlas.