Článek
Kláře bylo čtyřiačtyřicet, pracovala v zákaznickém oddělení a po rozvodu znovu začala psát. Dřív plnila sešity, později většinou jen upravovala pracovní e-maily a večer usínala u seriálů. S Pavlem se poznala letos v únoru na narozeninách společné známé. Byl také rozvedený, bydlel sám a nesnažil se ji hned přesvědčit, že všechno špatné má nějaký vyšší smysl. Když se zmínila o rozepsané povídce, za dva dny se zeptal, jestli ji dokončila. Pamatoval si i jméno vedlejší postavy. Kláru překvapilo, jak málo stačí, aby se zase těšila k vlastnímu stolu.
Během jara se začali scházet. Někdy šli ven, častěji zůstávali u ní. Pavel si tam nechával tričko, ale vlastní zásuvku neměl. Klára tvrdila, že jí taková volnost vyhovuje. Přesto si jeho delší zprávy četla i ráno, kdy už dávno věděla, co v nich stojí.
Nejdřív je četla jen pro sebe
Pavel přes den psal krátce, večer býval sdílnější. Po jednom společném víkendu jí napsal, že se u ní poprvé po dlouhé době nestyděl říct, co by si přál. Jindy přiznal, že někdy zůstává vzhůru jen proto, aby jejich večer neskončil obyčejným rozloučením. Klára mu odpovídala podobně otevřeně. Mezi prací, nákupy a návštěvami dospělé dcery měla najednou část života, o které nikomu nemusela podávat vysvětlení.
„Líbilo se mi, že se mnou nemluví jen jako s rozumnou ženskou, která všechno zvládne. Uměl napsat i něco trochu troufalého. A já mu dokázala odpovědět. Předtím bych si připadala směšná,“ připouštěla si později. Právě z toho pocitu vznikla povídka o ženě, která čeká na noční zprávu a přes den předstírá, že nic nepotřebuje.
Nejdřív použila jen situaci. Potom vložila jednu Pavlovu větu, protože vlastní znění jí připadalo slabé. Následovaly další. Změnila zaměstnání postav, město i jména, ale nechala jeho slova po jejich první společné noci. Svoje odpovědi upravila důkladněji. Vyškrtla opakované otázky, jestli zase přijde, i dlouhé vysvětlování, proč mu píše tak pozdě. Žena v povídce si byla jistější než ona.
V říjnu poslala tři povídky pořadatelce literárních večerů v malé brněnské kavárně. Ta jí nabídla patnáct minut na čtení první listopadové pondělí a doporučila právě text se zprávami. Klára pak cvičila u kuchyňského stolu, měřila si čas a představovala si, kde se lidé usmějí. Pavlovi přeposlala pozvánku a připsala, že bez něj by tam nejspíš vůbec nestála.
V ukázce poznal vlastní věty
Týden před akcí mu dala vytištěný text. Chtěla vědět, jestli začátek není dlouhý, a trochu také čekala, že v něm pozná jejich blízkost. Pavel dočetl na druhou stránku a položil papíry vedle talíře. Zeptal se, jestli tohle opravdu hodlá číst před lidmi. Klára se nejdřív usmála. Myslela si, že je jen zaskočený tím, jak dobře jeho zprávy fungují.
Pavel ji požádal, aby jeho věty nahradila vlastními. Nechtěl kontrolovat celou povídku, opakoval jen, že tohle psal jí. Klára ukázala na změněné jméno, ale on zavrtěl hlavou. Pak se zeptal, proč svoje odpovědi přepsala a jeho nechala přesně. Řekla, že její postava potřebovala trochu jiný hlas. „Já jsem tedy použitelný rovnou,“ poznamenal. Na to neměla připravenou odpověď.
Při dalším čtení podtrhl odstavec o své nejistotě. Ten chtěl vyřadit určitě. Klára se místo souhlasu zeptala, jestli by jí s přepisem nepomohl. Uměl přece říct podobné věci přirozeněji. Pavel na ni chvíli hleděl. „Takže ti mám napsat nové zprávy, které už smějí ven?“ zeptal se. Klára odpověděla, že snad může podpořit něco, na čem jí záleží. Večeři potom dojedli téměř beze slova.
Druhý den pasáž skutečně přepsala. U nových vět ale necítila to, kvůli čemu chtěla povídku číst. Zkusila nabídnout pořadatelce jiný text. Ta odpověděla, že výběr je na ní, jen původní ukázka měla nejsilnější závěr. Klára se vrátila k Pavlovým slovům a upravila dvě oslovení. Když se večer přímo zeptal, jestli jeho zprávy vyřadila, řekla, že bez nich povídka nefunguje. Oznámil jí, že na čtení nepřijde.
Pochvala patřila právě té pasáži
Ještě cestou do kavárny se na něj zlobila. V kabelce měla vytištěné stránky a v telefonu jeho poslední zprávu, že jí přeje, aby večer dopadl dobře. Nepřidal srdce ani obvyklou poznámku, které rozuměli jen oni dva. Vyložila si to jako uraženost. Pořadatelce při zkoušce mikrofonu řekla, že její doprovod nakonec nemohl dorazit, a odsunula druhou židli od svého stolku.
Když začala číst, třásly se jí ruce. Po první stránce se uklidnila. U Pavlovy věty o tom, že by nejraději zrušil ráno a zůstal u ní až do dalšího večera, se několik žen usmálo. Klára udělala nacvičenou pauzu. Potom přečetla i odstavec, který na výtisku podtrhl. Posluchači ztichli a ona zpomalila. V té chvíli jí připadalo důležité hlavně to, aby poslední slova nezanikla v cinknutí šálků.
Po čtení za ní přišla pořadatelka. Chválila jí hlavně zprávy, prý působily nečekaně přirozeně, a nabídla jí delší vystoupení na leden. Klára řekla ano dřív, než se zeptala na termín. U šatny pak dvěma návštěvnicím vysvětlovala, jak dlouho povídku psala. Jedna se zeptala, jak dokázala napsat muže tak otevřeně. Klára odpověděla, že ty rozhovory hodně přepisovala. O svých odpovědích to byla pravda.
Domů jela tramvají a několikrát vytáhla telefon. Chtěla Pavlovi napsat o mikrofonu, který jí sjížděl dolů, i o nabídce na leden. Nakonec poslala: „Dopadlo to dobře. Mrzí mě, že jsi u toho nebyl.“ Pavel odpověděl až ráno. Zeptal se, jestli četla i podtržený odstavec. Klára napsala, že ano. Začala dopisovat, jak pozorně při něm lidé poslouchali, ale zprávu neodeslala.
S dalším textem jí už nepomohl
Ve čtvrtek mu zavolala. Nabídla, že povídku už číst nebude. Přitom doufala, že se potom začnou bavit o víkendu. Pavel se zeptal, proč to nešlo před pondělkem. Klára začala vysvětlovat, jak moc potřebovala, aby se jí první vystoupení povedlo. Když se odmlčela, nic neřekl. Musela se ho sama zeptat, jestli ji ještě poslouchá. Odpověděl, že ano, jen už tohle vysvětlení slyšel.
Řekla mu, že ji mrzí, co udělala. Pavel poděkoval, ale na návštěvu přijít nechtěl. Klára mu ještě pověděla o lednovém večeru a skoro se zeptala, kterou z dalších povídek by měla vybrat. Zarazila se až uprostřed věty. On se nedoptal. Domluvili si jen předání trička a nabíječky na sobotu. Když mu chtěla nabídnout, že může zůstat na oběd, řekl, že si přijde pouze pro věci.
V pátek začala upravovat povídku pro případné další čtení. Pavlovy zprávy vyndala, ale zatím za ně neměla náhradu. Chvíli procházela jejich starší konverzaci a hledala něco méně osobního. Potom telefon položila. Lednový termín přesto potvrdila. Pochvalu pořadatelky si přečetla znovu, tentokrát bez chuti ji někomu přeposlat.
V sobotu jí Pavel u dveří poděkoval za připravenou tašku. Nezeptal se, jak pokračuje psaní. Klára se za ním ještě dívala z chodby, pak si sedla k nově rozepsané povídce. Večer našla poslední větu a automaticky otevřela jejich konverzaci. Poslední zpráva byla její: ptala se, v kolik přijde. Měla chuť poslat mu nový konec, aby jí řekl, jestli je dobrý. Neodeslala ho. Na obrazovce počítače si ale nechala otevřené oba soubory, nový text i ten, který se v pondělí tolik líbil.
