Článek
Pavel ví, kam vzít Adélu na večeři, ale neví, co dělat, když ho po ní pozve domů. Po třech měsících zná její oblíbené víno i to, že nesnáší koriandr. Přesto při placení pokaždé hledá důvod, proč dnes nemůže zůstat.
Tentokrát má brzy ráno poradu.
„V sobotu?“ zeptá se Adéla.
„S Němcema. Jim je to jedno.“
Pracuje jako obchodní zástupce a na skutečné porady si doma dlouze stěžuje. Tahle neexistuje. Adéla přesto přikývne a nechá ho zavolat taxi. Je mu osmatřicet a právě si vymyslel pracovní sobotu, aby nemusel přespat u ženy, na kterou se celý týden těší.
Poprvé u ní zůstal už po čtvrté schůzce. Večer byl příjemný, noc rozpačitá. Čím víc chtěl, aby všechno vyšlo, tím méně dokázal myslet na ni. Adéla ho pohladila po rameni a řekla, že nemusí nic dohánět. On se zasmál, jako by právě pronesla dobrý vtip.
Podruhé se omluvil ještě dřív, než bylo za co.
Ráno mu udělala kávu. Pavel v jejím obyčejném „dáš si mléko?“ slyšel opatrnost. U snídaně pak vykládal o práci tak dlouho, až se sama musela začít chystat do kanceláře.
Od té doby jsou jejich schůzky dokonale připravené. V září ji vzal na koncert, v říjnu na výlet do Litoměřic. Vždycky řídil. Střízlivost mu dávala důvod odjet, vzdálenost zase možnost strávit s ní celý den a pak ji vysadit před domem.
Adéla se přitom v autě naklání přes ruční brzdu, aby ho políbila, a on by nejradši nikam neodjížděl. Jenže pak si představí další ticho v jejím pokoji a nastartuje.
„Ty si se mnou dáváš práci,“ řekne mu jednou.
Bere to jako pochvalu. Konečně něco, co mu jde.
Začátkem listopadu objedná stůl v restauraci, kde hlavní jídlo stojí tolik co jeho běžný nákup. Adéla si před jídelním lístkem povzdechne.
„Já bych si někdy dala jen chleba u televize.“
„Tak příště vybereme něco míň slavnostního.“
„Nemyslím jinou restauraci.“
Pavel začne rovnat příbor. Adéle je pětatřicet, bydlí sama a několikrát se nabídla, že přijede ona. Pokaždé měl doma nepořádek nebo potřeboval dokončit nabídku.
„Nejdřív jsem si říkala, že na mě nechceš tlačit,“ pokračuje. „Ty výlety byly hezký. Ale připadám ti pořád moc rychlá?“
Ta možnost ho překvapí. Celou dobu se bojí, co si o něm myslí, a přitom ho nenapadlo, že si jeho odjezdy může vysvětlovat takhle.
„Ne. Vůbec.“
„Tak proč se pokaždé rozloučíme nejpozději v deset?“
„Ne pokaždé.“
Adéla nechá tu opravu být. Když přinesou jídlo, začne mluvit o sousedovi, který v neděli vrtal do zdi. Pavel je jí vděčný. Současně ho dráždí, že to zase nechala na něm.
Ve čtvrtek mu napíše, ať v pátek nic nerezervuje. Uvaří. Pavel přinese víno, dražší, než původně zamýšlel. Adéla ho postaví na linku vedle otevřené lahve z večerky.
„Tohle už dýchá,“ řekne. „Tvoje může odpočívat.“
Jídlo se trochu připálí. Smějí se tomu a Pavel jí při mytí nádobí nechá mokrý otisk ruky na zádech svetru. Otočí se k němu. Chvíli se líbají u dřezu, potom se odtáhne a vezme utěrku. Je mu s ní dobře, dokud se nepodívá na hodiny.
„Zítra vlastně musím—“
„Pavle.“ Adéla utěrku položí. „Můžeš dneska zůstat? Jenom přespat. Pustíme si film. Jestli nechceš sex, nebude sex.“
To poslední řekne obyčejně, bez ztišení hlasu. Právě to ho zasáhne. Jako by pro ni už patřil mezi muže, u kterých je potřeba předem snížit očekávání.
„Já sex chci.“
„Dobře. Já jen říkám, že kvůli tomu nemusíš odjíždět.“
„Kvůli čemu?“
Podívá se na něj. Pavel přesně ví, na co se ptá, ale nutí ji, aby to vyslovila. Stojí u linky v ponožkách a čeká na větu, proti které by se mohl ohradit.
„Kvůli tomu, že ty první noci nebyly takové, jaké sis představoval.“
„Tys byla spokojená?“
„Byla jsem ráda, že tu jsi.“
„To je hezký. Takovou větu člověk úplně touží slyšet.“
Adéla sevře utěrku. Ještě před chvílí měl chuť zůstat. Teď si přeje, aby ho urazila otevřeně a on mohl odejít bez toho protivného pocitu, že si celou hádku obstarává sám.
„Nemusíš se mnou spát ze soucitu,“ dodá.
„Vždyť ti právě říkám, že spolu spát nemusíme.“
„To už jsme se dostali daleko.“
„Ano. K filmu na gauči. Dost náročný požadavek.“
Vezme si bundu. Adéla za ním nejde. U dveří ještě čeká, že ho zastaví, že řekne něco o tom, jak moc ji přitahuje. Místo toho se zeptá, jestli si vezme i víno.
Nechá ho tam. Doma ho pak mrzí i ta lahev.
V sobotu dopoledne mu přijde zpráva od Lenky, se kterou se před Adélou několikrát sešel. Je rozvedená a bydlí o dvě ulice dál. Občas si pošlou fotku z výletu nebo si postěžují na práci. Ještě v létě mu dávala najevo, že by se nemuseli potkávat jen venku. Tehdy její pozvání přešel vtipem. Teď se ptá, jestli nemá večer čas.
Odpoví hned. Tentokrát nebude nic vysvětlovat ani napravovat. S Lenkou nemá za sebou dvě nepovedené noci a nabídku, kterou nedokáže přestat slyšet jako útěchu. Představí si, jak by se Adéla tvářila, kdyby věděla, kam jde. Ta představa ho potěší.
Přes den se mu Adéla ozve. Píše, že rozpačitou noc snese, ale nechce, aby za svou vstřícnost dostávala urážky. Pavel si zprávu přečte několikrát. Napíše „nepotřebuju zvláštní zacházení“ a zase to smaže.
Večer jde k Lence.
Otevře mu v džínách, objedná pizzu a během jídla si ho dobírá, že se konečně uvolnil ze svého nabitého programu. Pavel jí řekne, že si potřeboval vyčistit hlavu.
„Tak to doufám, že nemáš moc práce,“ odpoví.
Její přímost ho nejdřív potěší. Později, když se k němu na pohovce přisune, začne zase mluvit. O filmu, který běží bez zvuku. O pondělní cestě do Brna. O všem, na co se neptala.
Lenka se od něj nakonec kousek odtáhne. „Jestli nechceš, tak nechceš. Ale tu prezentaci o dálnici už bych ukončila.“
Pavel se zasměje příliš hlasitě. Tvrdí, že je unavený. Když si obouvá boty, Lenka zůstane stát ve dveřích pokoje. Nezlobí se, aspoň to na ní nepozná. O to hůř se mu hledá cokoli, co by jí mohl vyčíst.
Venku je teprve půl jedenácté. Domů dojde pěšky.
V neděli po obědě zavolá Adéle. Omluví se za pátek a potom, protože ticho nevydrží, přizná i návštěvu u Lenky. Dodá, že se nic nestalo.
„To mi má pomoct?“ zeptá se Adéla.
„Ne. Jen ti nechci lhát.“
„Teď.“
Chtěl jí říct, že už rozumí tomu, co mu nabízela. Po její odpovědi mu to připadá jako další způsob, jak ji přesvědčit, aby mu ulehčila návrat. Přesto se zeptá, jestli by se mohli vidět.
Domluví se na úterý. Adéla má u něj svetr, který si zapomněla v autě. Přijde si pro něj po práci.
Pavel nakoupí pečivo a sýr. Na lince nechá dvě sklenice. Když zazvoní, otevře jí s větou, že tentokrát opravdu nic neplánoval.
Adéla se podívá přes jeho rameno. „Já nejdu na večeři.“
Podá jí svetr. Neodchází hned a on v tom krátkém zaváhání začne zase hledat naději.
„Mohl jsem u tebe normálně zůstat,“ řekne.
„Mohl.“
„Já bych to teď chtěl zkusit.“
Adéla si svetr přehodí přes ruku. „Já už ne.“
Sejde dolů po schodech. Pavel zůstane v předsíni a zavolá Lence. Když to vezme, začne omluvou za sobotu. Pak jí řekne o Adéle, o hádce i o tom, proč tak rychle přijal pozvání.
„Takže ses jí šel pomstít ke mně?“
„Chtěl jsem si připadat normálně.“
„A mě ses na ten večer zeptat nepotřeboval.“
Má chuť namítnout, že ho přece pozvala sama. Už se nadechuje, ale Lenka pokračuje: „Nechci teď slyšet, co všechno tě trápí. Na to si zavolej někomu jinýmu.“
Rozloučí se. Pavel si sedne na lavici u botníku. Vybaví se mu dva kamarádi, kterým by zavolat mohl. Jeden by ho nejspíš nechal domluvit, druhý by se zeptal, co to proboha udělal. U obou si umí představit, jak by začal. Zatím nevytočí ani jednoho.
