Článek
Lenka před zrcadlem zapínala náušnici a Pavel v kuchyni rovnal nákup. Jogurty do lednice. Rajčata do mísy. Dvě lahve vína, které koupil cestou z práce, nechal v tašce. Počítal s večerem ve dvou. Ona už měla přes židli připravený kabát.
Zase ten zelený.
Kdysi jí ho pomáhal vybírat. Teď znal jeho pohyb při odchodu, zadrhnutí zipu i zvuk pásku, kterým občas zavadila o botník. Ve čtvrtek si těch věcí všímal tak přesně, až ho to uráželo. Ostatní dny sotva postřehl, v čem přišla domů.
Před půl rokem přišel s návrhem on. Měli se rádi, byt už dávno splatili, dcera žila v Brně. Proč by měli předstírat, že nikoho dalšího nikdy nechtějí?
V té době už na něj po každém školení čekala zpráva od Jany. Nic mezi nimi ještě nebylo, ale při psaní držel telefon oběma rukama a usmíval se. Lence nabízel totéž. Jen si byl jistý, že ona po práci raději zaleze s knížkou do postele.
Souhlasila až po několika rozhovorech. Dohodli se na ochraně, žádném vodění návštěv domů a na tom, že si nebudou vymýšlet služební cesty. Pavel přijal všechno. Konečně mohl Janě odepisovat i doma.
Ani jednou si nepředstavil, že by v předsíni čekal na odchod on.
Lenka poznala Martina na výletě s turistickým oddílem. Řekla mu to v neděli při snídani. Pavel tehdy odpoledne odjížděl za Janou, a tak se dokonce zeptal, jestli je Martin sympatický. Mohl si tu otázku dovolit.
Pak Jana přestala chtít muže, který u ní nikdy nezůstane do rána.
Pavel to doma podal jako své rozhodnutí. Lenka ho objala a dál měla volné čtvrtky. Neptala se, jestli se k ní teď hodlá vrátit i s celou dohodou, kterou jí před několika měsíci tak trpělivě vysvětloval.
Dnes koupil její oblíbené víno.
Z tašky je nevyndal. Díval se na ně mezi rohlíky a napadlo ho, jak uboze by působilo položit je před ni právě teď. Jako nabídka, kterou by měla porovnat s tím druhým večerem. S jiným stolem. S mužem, kterého Pavel nikdy neviděl.
Lenka prošla kuchyní pro sklenici vody. Voněla jinak než ráno. Tu vůni znal z jejich dovolené u Třeboně, když tehdy nechali kola před penzionem a na večeři dorazili pozdě. Teď ji měla na sobě cestou někam, kam nepatřil.
„Chtěl bych, abychom s tím skončili,“ řekl.
Lenka sklenici nedopila. Položila ji vedle dřezu a zeptala se, jestli myslí jejich manželství. Ta možnost ho zaskočila. V jeho představě měla nejdřív pochopit, že mu chybí. Teprve potom měli řešit, co komu napsat.
„S těmi ostatními. Už jsme si to vyzkoušeli.“
Chvíli se na něj dívala. Pavel čekal, že si sedne. Že kabát zůstane přes židli a ona mu navrhne, aby si něco objednali k večeři. Místo toho si narovnala rukáv svetru.
„Ty už sis to vyzkoušel. Já s Martinem končit nechci.“
Nedokázal hned odpovědět. Hlavou mu proběhlo všechno, co pro ně dva za poslední týden udělal. Odvezl její auto do servisu. Vyzvedl balík. Vyčistil odpad v koupelně. Nenáviděl se za ten seznam, ale přesto v něm pokračoval.
Lenka řekla, že s ním chce dál žít. Mluvila tiše, téměř všedně. A právě ta samozřejmost ho zasáhla. Neprosila, aby jí něco dovolil. Čekala, jestli přijme život, který sám navrhl.
Mohl jí říct, ať si vybere. Už měl tu větu připravenou. Jenže za ní viděl vlastní kufr na posteli, telefonát dceři a rána, při kterých by neměl komu podat hrnek. A nevěděl, koho by Lenka vybrala.
U botníku se ho zeptala, jestli zase půjde s kolegy na pivo. Poslední tři čtvrtky jí tvrdil, že má program. Ve skutečnosti chodil hodinu po sídlišti a potom doma jedl ve stoje, aby si nemusel prostřít pro jednoho.
Tentokrát přiznal, že nikam nejde. Že bude čekat doma.
Lenka přikývla. Nesundala si kabát. Když za ní zaklaply dveře, Pavel uklidil víno do lednice a sedl si ke stolu. Dnes zůstane. Chtěl s ní i zítřejší ráno, přestože věděl, odkud se vrátí. Až uslyší klíč v zámku, nebude už předstírat, že právě přišel také.
