Článek
Když se Petr odstěhoval k Martině, bylo mi devětačtyřicet a pracovala jsem jako účetní ve stavební firmě. Rozvod jsme vyřídili bez velkých sporů. Při dělení vybavení mi nechal jídelní stůl, protože do jejich pronajatého bytu byl moc velký. Sedávala jsem u něj sama.
Martinin manžel Aleš mi napsal asi měsíc po rozvodu. Potřeboval vědět, odkdy jsem o poměru věděla já. Sešli jsme se v kavárně a dvě hodiny porovnávali služební cesty našich protějšků. Ulevilo se mi, že před někým nemusím předstírat, jak rozumně všechno zvládám.
Na druhé setkání vybral restauraci, kam Petr s Martinou chodili v pátek na oběd. Přiznal to ještě před objednávkou. Mohla jsem odejít, místo toho jsem si sundala svetr a posunula židli k němu. Když vešli, nechala jsem Aleše, aby mi položil ruku na rameno.
Petr nás přišel pozdravit. Díval se hlavně na mě, což mi na několik minut připadalo jako vítězství. Aleš se vyptával, jestli jim v novém bytě něco nechybí. Martina odpovídala stručně a oběd rychle dokončili. My si objednali ještě kávu, přestože ji Aleš odpoledne nepil.
Potom jsme se začali vídat pravidelně. Občas jsme zveřejnili společnou fotografii, jindy zašli do vinárny, kde znali Martinu. Netvrdila jsem si, že je to náhoda. Chtěla jsem, aby Petr věděl, že se mě někdo dotýká, a aby si dokázal představit i to, co na fotografii není.
Začala jsem vybírat jiná místa
Poprvé u mě Aleš zůstal po večeru, kdy jsme nikde nebyli. Přinesl jídlo v krabičkách, protože jsem dokončovala závěrku. Ráno mi uvařil kávu a odnesl hrnek ke stolu. Nevyfotil ho, nezeptal se na Petra. Právě ten obyčejný začátek dne jsem si potom často připomínala.
Další týdny jsem navrhovala podniky na druhém konci města. Aleš proti tomu nic neměl. Jednou mě vyzvedl z práce a šli jsme pěšky podél řeky. Když jsem mu chtěla vyprávět o chybě ve fakturách, poslouchal mě. Přestávala jsem si připadat jako žena, kterou někdo opustil.
O tanečních pro dospělé jsem začala já. Kdysi jsem chtěla chodit s Petrem, ale tomu vadilo všechno od hudby po převlékání bot. Aleš souhlasil a poslal mi svou polovinu kurzovného. Kurz měl začínat ve čtvrtek za šest týdnů. Pro mě to byl náš první skutečný plán.
Zároveň mi neunikalo, jak rychle bral telefon, když volala Martina. Říkal, že musí dořešit dům, ve kterém zůstal bydlet. Jednou mu zavolala během večeře a on vyšel před restauraci. Po návratu mě políbil a já se nezeptala, proč se venku několikrát zasmál.
V sobotu před první lekcí jsme seděli v malé italské restauraci. Jídlo ještě nepřinesli, když Aleš oslovil číšníka, zda by nás vyfotil. Otevřel v telefonu fotoaparát. Na stole srovnal sklenice a přisunul se ke mně stejně jako při našem prvním setkání před Petrem.
Řekla jsem, že dnes žádnou fotografii nechci. Číšník odešel a Aleš namítl, že se nemusím tvářit, jako bychom dělali něco špatného. Zeptala jsem se, komu ji chce poslat. Chvíli rovnal příbor. Pak řekl, že Martina poslední dobou dost žárlí a konečně pochopila, že na ni nebude pořád čekat.
Na čtvrtek už nepočítal
Teprve po další otázce mi oznámil, že se Martina v neděli vrací domů. S Petrem jim to prý nešlo a chtějí manželství ještě zkusit. Zeptala jsem se, kdy mi to hodlal říct. Odpověděl, že právě proto mě pozval na večeři. Fotografii chtěl pro jistotu, aby si Martina nebyla příliš jistá.
Připomněla jsem mu rána u mě a zaplacený kurz. Nepopřel, že mu se mnou bylo dobře. Jen tvrdil, že jsme přece oba věděli, jak to začalo. „Takže já mám ještě podržet cedulku, že je o tebe zájem?“ zeptala jsem se. Ohlédl se po sousedním stole a požádal mě, ať mluvím tišeji.
Při placení chtěl uhradit celou večeři. Položila jsem na stůl svou polovinu. Řekla jsem, že do tanečních půjdu i bez něj. O vrácení kurzovného si neřekl a já mu je nenabídla. Druhý den mi napsal, že ho mrzí, jak jsem náš poslední večer pochopila. Na to už jsem neodpověděla.
Ve čtvrtek jsem přišla o deset minut dřív. Recepční hledala naše jména a já jí vysvětlila, že partner chodit nebude. Zeptala se, jestli jeho zaplacené místo mohou nabídnout někomu z čekajících. Souhlasila jsem. Před začátkem lekce ke mně přivedla muže, kterému mezitím zavolala.
Byl zdvořilý a při prvních krocích se mi omlouval za každé zaváhání. Vadilo mi, že se ho mám dotýkat, přestože ještě před týdnem jsem se na tu hodinu těšila. Když lektor vyzval páry, aby se k sobě postavily blíž, předstírala jsem, že si potřebuji upravit řemínek boty.
Alešovi jsem později poslala jen zprávu, že jeho místo využil někdo jiný. Chtěla jsem, aby se aspoň zeptal kdo. Odepsal, že je rád, že kurz nepropadl. Na další lekci jsem šla také, ale šaty, které se mnou vybíral, jsem nechala doma. Pořád jsem je měla připravené na ramínku pro případ, že by chtěl přijít.
