Článek
S Evou se Petra znala skoro deset let. Potkaly se v práci a zůstaly v kontaktu i potom, co každá přešla jinam. Eva byla rozvedená, měla dospělého syna a bydlela asi patnáct minut od nich. Někdy přišla na kávu, jindy zůstala na večeři a v létě s nimi jezdila na chalupu.
David ji měl rád. Uměla si z něj udělat legraci a na rozdíl od Petry ji bavily jeho historky z cyklistických výletů. Petra v tom nikdy nehledala nic zvláštního. Byla ráda, že manžel dobře vychází s její kamarádkou a že nemusí návštěvy plánovat jen na dobu, kdy není doma.
S Davidem byli spolu dvaadvacet let. Dcera už studovala v Brně a doma měli víc času pro sebe. Zase chodili na večeře a jednou odjeli do hotelu, kde celé odpoledne strávili v pokoji. Petra měla pocit, že si znovu našli něco svého.
Řekl mi to cestou domů
O tom, že se jim může líbit někdo jiný, se občas bavili. David třeba zmínil herečku v seriálu, Petra se zasmála, když její kolegyně vyprávěla o mladém trenérovi. Oba říkali, že po tolika letech nemá smysl předstírat, že už člověk nikoho dalšího nevidí.
Jednou šli od Evy, která je pozvala na večeři. David se cestou zeptal, jestli si Petra všimla jejího nového účesu. Odpověděla, že ano. Potom dodal, že Eva poslední dobou vypadá opravdu dobře.
„Ty jsi z ní nějak nadšený,“ poznamenala Petra. Myslela to napůl žertem.
David chvíli mlčel. Pak řekl, že se mu Eva líbí. Nejen ten večer. Přitahovala ho už několik měsíců, ale nikdy s tím nic neudělal a ani dělat nehodlá.
Petra se zeptala, jestli spolu něco měli. Řekl, že ne. Psali si jen kvůli společným plánům, většinou v jejich skupině. Nabídl jí telefon, ale Petra ho odmítla.
Doma se David zeptal, jestli ji mrzí, že jí to řekl. Petra odpověděla, že je ráda, že byl upřímný. V tu chvíli si skutečně myslela, že to tak chce zvládnout.
Na příští večeři už jsem se netěšila
Eva měla přijít následující pátek. Petra jí slíbila, že udělá rybu. Při nákupu ale zjistila, že se na večeři vůbec netěší.
Když Eva dorazila, měla na sobě šaty, které Petra znala už z minulého léta. Přesto si jich všimla jinak. David jí vzal kabát a nabídl víno. Dělal to i dřív. Petra ale najednou sledovala, jestli se na ni dívá déle než obvykle.
U stolu se bavili o Evině nové práci. David se ptal, jak se jí tam líbí, a Petra mu několikrát skočila do řeči. Sama se pak zarazila. Eva si nakonec všimla, že je nějaká nesvá, a zeptala se, jestli se něco stalo. Petra řekla, že má za sebou náročný týden.
Po návštěvě ji David požádal, aby z toho nedělala problém. Petra mu odpověděla, že zatím žádný problém nedělá, jen se jí ten večer sedělo špatně.
„Ale vždyť se vůbec nic nezměnilo,“ řekl.
Pro něj nejspíš ne. Petra si ale už nedokázala nevšímat věcí, které jí ještě před týdnem připadaly obyčejné. Vadilo jí, že se takhle chová hlavně sama před sebou.
Na chalupu jsem ji tentokrát pozvat nechtěla
Na konec září měli naplánovaný společný víkend na chalupě. Petra Davidovi řekla, že by tentokrát chtěla jet jen ve dvou.
Zeptal se, proč. Když mu to vysvětlila, povzdechl si. Připomněl, že Eva s víkendem počítá a nic neprovedla. Petra souhlasila, že Eva za jejich rozhovor nemůže. Přesto ji tentokrát nechtěla mít dva dny vedle sebe.
„Takže jsem ti to radši neměl říkat,“ uzavřel David.
Petra se ho zeptala, co vlastně čekal, že se stane. Řekl, že si o tom promluví a půjdou dál. Nechtěl Evu přestat vídat ani měnit všechny společné plány. Když se ho Petra zeptala, jestli by stejně klidně hostil muže, po kterém ona touží, odpověděl, že by záleželo na tom, jestli mu věří.
Právě to Petru zasáhlo. Najednou měla pocit, že buď zvládne všechno jako dřív, nebo tím přizná, že manželovi nevěří. Přitom mu věřila, že s Evou nic nemá. Jen nechtěla celý víkend přemýšlet, na koho se dívá.
David nakonec souhlasil, že pojedou sami. Napsat Evě ale nechal na Petře.
Eva nechtěla být mezi námi
Petra zavolala kamarádce o dva dny později. Chtěla říct, že potřebují víkend pro sebe. Eva se ale rovnou zeptala, jestli jí nějak ublížila. Všimla si už té páteční večeře a od té doby Petra na zprávy odpovídala kratšími větami.
Petra jí řekla, co jí David přiznal. Eva se zaskočeně zeptala, jestli si Petra myslí, že ho nějak povzbuzovala.
„Ne. Jen teď nevím, jak vedle vás být normálně,“ odpověděla Petra.
Eva řekla, že Davida bere jako jejího manžela a nikdy nad ním takhle nepřemýšlela. Pak ale dodala, že jí celý rozhovor není příjemný. Nechtěla se při další návštěvě hlídat, jestli se moc směje nebo jestli si nesedla na špatnou židli.
Petra se omluvila. Původně chtěla jen vysvětlit, proč ruší chalupu. Teď si uvědomila, že kamarádce předala část starosti, se kterou sama nevěděla co dělat. Dohodly se, že se příští týden sejdou na obědě samy.
Když to večer řekla Davidovi, nejdřív mu vadilo, že Eva všechno ví. Petra mu připomněla, že po ní chtěl, aby jí vysvětlila změnu plánu. David chvíli namítal, že mohla říct něco jiného. Potom se zeptal, co na to Eva odpověděla.
Petra mu to řekla. Tentokrát už netvrdil, že se nic nezměnilo.
K návštěvám jsme se vraceli pomalu
Na chalupě byli sami. První večer se k celé věci vrátili. David přiznal, že se mu ulevilo, když o přitažlivosti promluvil. Nenapadlo ho, že Petra potom bude při každém setkání řešit, co on už říct nemusel.
Petra zase uznala, že mu nejdřív řekla, že je všechno v pořádku. Nebylo. Potřebovala nějakou dobu, během které Eva nebude součástí každého jejich volného víkendu. David slíbil, že společné pozvání nejdřív probere s ní a nebude se pokaždé ptát, jestli mu ještě pořád nevěří.
S Evou se dál scházela na obědech. Jednou se chtěla zeptat, jestli jí David náhodou nepsal. Nezeptala se. Kamarádka jí už odpověď dala a opakovat ji při každém setkání by nebylo fér.
K nim domů přišla Eva až před Vánoci. Petra ji sama pozvala na kávu a David byl část odpoledne doma. Petra byla pořád trochu nervózní, ale tentokrát nemusela připravovat večeři ani strávit celý večer ve třech.
Když si Eva v předsíni oblékala kabát, domluvily se na lednovém obědě. David jim od stolu připomněl, že bude mít ten týden dovolenou a mohli by zajít všichni.
Petra se na něj podívala. Ještě než odpověděla, dodal, že to byl jen nápad. Obě ženy se pak dohodly na úterý, jak původně chtěly.
