Článek
Alena k nám patřila skoro třicet let. Po smrti svého manžela s námi několikrát jela na dovolenou. Děti ji měly rády. Neřešila známky a půjčovala jim peníze na věci, které jsme jim nechtěli koupit.
Když Eva onemocněla, Alena začala jezdit častěji. Pomáhala jí do sprchy, vozila ji na kontroly a někdy přespala v obýváku, abych mohl ráno odejít do práce. Večer jsme si řekli, co bude potřeba zítra, a šli spát.
Poprvé jsme spolu někam šli bez důvodu
Po pohřbu zůstalo hodně věcí, které jsme řešili společně. Alena roztřídila Evino oblečení, já objížděl úřady. Pak začala jezdit méně. Občas přinesla oběd a zeptala se, jestli jsem byl nakoupit. Jednou jsem se na ni utrhl, že nejsem další pacient. Neurazila se. Jen mi podala tašku a příště se předem zeptala, jestli má vůbec přijet.
Asi rok po Evině smrti jsem měl dva lístky do divadla. Kolega je nemohl využít a já je koupil dřív, než mi došlo, s kým půjdu. Zavolal jsem Aleně. Po představení jsme ještě seděli v restauraci a poprvé se celý večer nebavili o nemoci, domě ani dětech.
Před jejím bytem jsem ji políbil. Chvíli jsme stáli na chodbě a potom mi řekla, ať jdu domů. Druhý den jsem jí zavolal, abych se omluvil. Zeptala se, za co přesně. Nedokázal jsem odpovědět.
Za týden jsme šli na večeři znovu. Tentokrát jsem nezaparkoval před domem, ale o ulici dál. Alena si toho všimla a já tvrdil, že tam nebylo místo. Bylo.
Dětem jsem chtěl všechno říct, až si budu jistý
První měsíce jsme se scházeli hlavně u ní. Mně to vyhovovalo. Nemusel jsem přemýšlet, jestli je v pořádku, že Alena snídá u našeho stolu. Ona ale jednou řekla, že se mnou nechce trávit čas jen za zataženými žaluziemi.
Namítl jsem, že přece chodíme ven. Odpověděla, že chodíme tam, kde nepotkáme děti. Měla pravdu. Když syn zavolal, že se staví pro nářadí, odjel jsem od ní dřív. Když měla dcera přijet na nedělní oběd, Alena už se automaticky omluvila, že něco má.
Přitom jsem jí pořád opakoval, že na našem vztahu není nic špatného.
Na konci října jsem pozval děti na oběd a řekl jim to. Syn se zeptal, jestli spolu budeme bydlet. Dcera Klára chtěla vědět, kdy to začalo. Odpověděl jsem, že letos v létě. Podívala se na prázdnou židli, kde sedávala Eva, a pak řekla, že tomu nevěří.
Na fotografii jsme stáli příliš blízko
Další večer mi Klára přinesla staré fotografie. Na jedné jsem s Alenou opravoval slunečník, na jiné jsme seděli vedle sebe na lodi. Ukázala mi snímek, kde jsem jí držel ruku, když přelézala kameny na pláži.
„Tohle bylo co?“
Řekl jsem, že pomoc přes kameny. Klára si vybavila, že jsme se z té dovolené vrátili o den dřív, protože Evě nebylo dobře. Do diagnózy tehdy zbývaly dva roky. Za fotoaparátem stála Eva. Nedokázal jsem Kláru přesvědčit, že ta fotografie nic jiného nezachycuje.
Pak se zeptala, jestli jsme spolu něco měli, když Alena přespávala kvůli mámě v obýváku. Rozčílil jsem se. Řekl jsem jí, že by se měla stydět, když něco takového vůbec vysloví. Klára fotografie sebrala.
„A co si mám myslet? Celý život je to teta a najednou zjistím, že s ní spíš.“
Po jejím odchodu jsem zavolal Aleně. Nechtěla vědět každou větu. Zeptala se jen, jestli jsem Kláře řekl, že vztah začal až po Evině smrti. Když jsem odpověděl, že ano, řekla, že víc dokázat nemůžeme.
Na Vánoce už nechtěla přijet jako teta
Děti si postupně domluvily Vánoce stejně jako dřív. Klára s přítelem měli přijít na večeři, syn po obědě. Počítalo se i s Alenou. Jenže když se Klára ptala, jestli teta zase přinese salát, Alena ji zastavila. Řekla, že přijde se mnou.
Klára jí odpověděla, že na Štědrý den nechce řešit náš vztah. Alena mi potom oznámila, že takhle nepřijde. Začal jsem Alenu přemlouvat, aby kvůli dětem ustoupila. Navrhl jsem Aleně, ať letos ještě necháme všechno při starém a po svátcích to bude jednodušší.
„Při jakém starém? Eva už tam druhé Vánoce nebude.“
Nevěděl jsem, co říct. Alena dodala, že sestru nenahradí, ale nebude celý večer předstírat, že se mnou odchází jen ke svému autu. Řekl jsem Kláře, že s Alenou počítám jako s partnerkou. Dcera se rozhodla strávit večer u rodičů svého přítele. Syn přijel odpoledne sám a zůstal hodinu.
S Klárou jsem se před svátky ještě sešel. Omluvil jsem se jí za to, že jsem jí řekl, ať se stydí. Na fotografiích už jsme žádné důkazy nehledali. Klára ale přiznala, že jí vadí i obyčejná představa, že Alena otevře máminu skříň nebo si vezme její hrnek.
Řekl jsem, že si Alena vozí svoje věci. Až doma mi došlo, že jsem odpověděl, jako by šlo jen o cizí návštěvu.
Na Štědrý večer jsme byli dva. Alena přivezla salát, já usmažil řízky. Po večeři jsem automaticky zapnul televizi, protože Eva měla ráda pohádku, která právě začínala. Alena se zeptala, jestli se na ni chci dívat. Řekl jsem, že ani ne.
Druhý den jsme jeli k jejím známým. Cestou jsem se zeptal, co jim o nás řekla. Odpověděla, že přijede s přítelem. Před jejich domem jsem zaparkoval hned u branky.
