Článek
S Romanem jsme se rozvedli před třemi lety. Naše manželství nefungovalo už delší dobu. Po jeho propuštění z práce se ale všechno výrazně zhoršilo.
Ve firmě strávil přes dvacet let. Výpověď bral jako ponížení a dlouho nedokázal mluvit o ničem jiném. Když jsem se ptala na hledání nového místa, slyšel v tom výčitku. Když jsem se neptala, tvrdil, že mě nezajímá.
Novou práci si nakonec našel. My už jsme si k sobě cestu nenašli.
Za člověka, který mu zničil kariéru, označoval svého vedoucího Davida. Doma jsem jeho jméno slýchala celé měsíce.
Nikdy jsem ho ale neviděla.
Na druhé schůzce jsem zjistila, kdo je
Seznámili jsme se na narozeninách kamarádky. David byl rozvedený, vtipný a nevěnoval celý večer vyprávění o vlastní důležitosti. Když mě pozval na večeři, šla jsem ráda.
Při druhém setkání zmínil bývalou firmu. Zeptala jsem se na Romana.
„To je tvůj muž?“
„Bývalý.“
Chvíli jsme mlčeli. Pak David začal vysvětlovat, že se tehdy rušila místa a rozhodnutí nebyla jednoduchá.
Řekla jsem, že podrobnosti znám z druhé strany.
Po schůzce mi napsal, že pochopí, pokud už se neuvidíme. Několik dní jsem váhala. Nakonec jsem odpověděla, že bych šla znovu na večeři.
Věděla jsem, koho zvu do svého života. Jen jsem ještě netušila, co to udělá s ostatními.
Nechtěla jsem o něj přijít
David u mě začal přespávat. Bylo mi příjemné, že se ráno nemusí hned někam hnát. Udělal kávu, sedl si ke mně a zeptal se, co mám ten den v plánu.
Po letech, kdy se doma všechno točilo kolem Romanových problémů, mě takový zájem překvapoval.
Těšila jsem se na sex. Na to, že mě někdo chce a já nemusím přemýšlet, jestli je správná chvíle nebo jestli ho něčím nerozzlobím. Připadala jsem si zase přitažlivá.
O jeho bývalé práci jsme skoro nemluvili. Když na ni přišla řeč, říkala jsem, že nechci řešit staré spory.
Dnes vím, že jsem hlavně nechtěla slyšet něco, co by mi pokazilo vztah, ve kterém mi bylo dobře.
Dcera si pamatovala jiný večer než já
Dceři jsem o Davidovi řekla asi po dvou měsících. Byla u mě na obědě. Když slyšela jeho příjmení, položila příbor.
„Ten, co vyhodil tátu?“
Přikývla jsem a začala vysvětlovat, že to nebylo tak jednoduché.
Připomněla mi večer po Romanově posledním dni v práci. Bylo jí tehdy devatenáct. Vezla ho domů, protože se cestou zastavil na pivo a zavolal jí, že nemůže řídit.
V autě se rozbrečel.
To jsem nevěděla. Mně doma řekl, že je rád, že z té firmy konečně odešel.
„Já jsem ho takhle nikdy neviděla,“ řekla dcera. „A teď mám přijít sem a podat tomu chlapovi ruku?“
Odpověděla jsem, že ji k tomu nenutím. Jenže potom jsem skoro celý oběd vysvětlovala, proč by měla Davida poznat.
Večer mi došlo, že jsem jí vlastně nedala prostor říct nic jiného než souhlas.
David se nejdřív hájil
Pověděla jsem mu o našem rozhovoru. Řekl, že chápe, proč je dcera naštvaná, ale lidé často potřebují někoho, na koho svalí celé rozhodnutí firmy.
Ta věta mi vadila.
Zeptala jsem se, jestli o Romanově propuštění opravdu nerozhodoval.
„Musel jsem vybrat tři lidi.“
Chtěla jsem vědět, proč mezi nimi byl právě Roman. David mluvil o změnách, spolupráci a potřebách oddělení. Nakonec přiznal, že mohl ponechat jeho, nebo mladšího kolegu.
S mladším vycházel lépe. Roman mu často odporoval a jejich vztah byl napjatý.
„Takže ses ho chtěl zbavit?“
Rozčílil se. Řekl, že nemám všechna fakta a že ani Roman nebyl bezchybný zaměstnanec. Až později připustil, že jejich osobní vztah mohl jeho rozhodnutí ovlivnit.
Nevím, zda tehdy postupoval nespravedlivě. Ale už nemohu tvrdit, že neměl na výběr.
Jeho přiznání mi vztah zkomplikovalo
Pár dní jsem Davida nechtěla vidět. Potom jsem ho sama pozvala.
Nezapomněla jsem, co mi řekl. Jen jsem zjistila, že ho stále chci mít vedle sebe. To mě zaskočilo. Čekala jsem, že pokud uslyším dost nepříjemnou pravdu, rozhodnutí přijde samo.
Nepřišlo.
David se nabídl, že si s Romanem promluví. Nevěděla jsem, jestli chce něco napravit, nebo si hlavně ulehčit vlastní situaci. Řekla jsem mu, ať ho zatím nekontaktuje.
Roman mi mezitím napsal, že jsem si mohla najít kohokoli jiného.
Mohl by mít pravdu. Jenže já se s Davidem neseznámila proto, abych Romanovi ublížila. A nechci si ho nechávat proto, abych dokázala, že už mi bývalý manžel nemá co určovat.
Musím si přiznat, že je s ním prostě ráda.
Narozeniny jsem tentokrát rozhodla sama
Na narozeninovou večeři jsem pozvala Davida i dceru. Dceři jsem předem řekla, že přijde také on.
Odpověděla, že tedy dorazí jiný den.
Měla jsem chuť jí napsat, že mě trestá. Nakonec jsem to neudělala. Sama jsem jí slíbila, že ji nebudu nutit.
Přišla za mnou o dva dny dřív. Přinesla květiny, daly jsme si kávu a povídaly si o její práci. O Davidovi nepadlo ani slovo.
V den narozenin jsme večeřeli sami. Bylo nám spolu hezky. Jen jsem při prostírání automaticky vytáhla tři talíře.
Jeden jsem vrátila do skříňky ještě před jeho příchodem. Nechtěla jsem, aby měl výčitky.
Pak mě napadlo, že zase dělám něco nepříjemného za někoho jiného. Talíř jsem už nevyndala. Ale během večeře jsem Davidovi řekla, že mě mrzí, že tu dcera není.
Nechtěla jsem po něm řešení. Tentokrát jsem jen potřebovala, aby věděl, že naše společné večery nejsou pro mě tak jednoduché, jak někdy vypadají.
