Článek
Petr se po rozvodu přestěhoval do dvoupokojového bytu v Nymburce. S bývalou ženou Janou si rozdělili věci, dospělý syn už bydlel jinde a po večerech nemusel nikomu vysvětlovat, kdy přijde. Prsten položil do krabičky od hodinek. Alžbětě poslal fotografii nové kuchyně a napsal, že konečně můžou večeřet doma.
Scházeli se skoro rok. Alžběta žila sama, pracovala v kanceláři a většinou měla volné středy. Petr tehdy Janě tvrdil, že má delší poradu. Manželství už nefungovalo ani předtím, ale poměr mu usnadnil rozhodnutí odejít. Alžběta ho k rozvodu nenutila. Když jí oznámil termín stěhování, řekla jen, ať to udělá kvůli sobě.
Víkendy zůstávaly volné
První večeře v novém bytě se povedla. Alžběta přinesla víno a zůstala do rána. Petr jí ukázal, kde jsou ručníky, a navrhl výlet na sobotu. Odmítla kvůli kamarádce. Další týden měla práci a potom se jí nechtělo nikam jezdit. Přitom na středeční hotel kývla během několika minut.
Petr nechtěl působit jako muž, který si hned po rozvodu hledá novou manželku. Přestal proto nabízet klíč i společné nákupy. Když si však Alžběta v restauraci sedla zády ke vchodu a žertem poznamenala, že už se nemají před kým schovávat, odpověděl, že to snad může být příjemná změna. Pokrčila rameny.
Při další schůzce si všimla jeho ruky na stole. „Tobě ten prsten slušel,“ řekla. Petr se zasmál a připomněl jí, že už ho nepotřebuje. „Já vím. Ale mohl by sis ho někdy vzít. Jen pro mě.“ Čekal, že dodá vtip. Místo toho mu přejela palcem přes světlý proužek na prstu.
Doma krabičku otevřel. Chvíli si připadal směšně, potom si řekl, že kvůli jednomu kroužku nemusí dělat problém. Následující středu si ho nasadil až na parkovišti před hotelem. Alžběta ho uviděla a poprvé po několika týdnech ho sama políbila dřív, než se stačil zeptat, jak se měla.
Telefon neměl zůstat tichý
Nějakou dobu to fungovalo. Prsten nosil jen na schůzky a Alžběta se zase ozývala první. Ptala se, kolik má času, přestože věděla, že celý večer. Petr jí občas řekl, že musí do deseti odejít. Potom přijel do prázdného bytu, pustil pračku a čekal na zprávu, zda už dorazil.
Při jedné večeři mu zavolala Jana. Potřebovala domluvit sobotní vyzvednutí knih, které nechal ve sklepě. Petr hovor přijal, potvrdil šestou hodinu a rozloučil se. Alžběta odložila příbor. „To bylo rychlé. Už tě ani nezkontroluje?“ zeptala se. Řekl, že Jana k tomu nemá důvod.
V sobotu se s Alžbětou sešli znovu. Původně měla čas jen po obědě, ale v půl šesté objednala další kávu. Petr připomněl knihy. „Tak jí zavolej, že ses zasekl v práci,“ navrhla. Když odmítl, usmála se: „Dřív ti to šlo docela dobře.“
Řekl jí, že Janě už kvůli jejich schůzkám lhát nebude. Na tom, že se zpozdí, se mohli domluvit normálně. Alžběta sklopila oči k hrnku. „Dobře, tak jeď.“ Najednou to znělo, jako by ji opouštěl kvůli ženě, od které už odešel. Zůstal sedět a snažil se vymyslet, jak jí spravit náladu.
Telefon zavibroval oznámením o doručeném balíku. Petr se na něj podíval a obrátil ho displejem dolů. Alžběta zvedla oči. „Někdo tě shání?“ Mohl říct, že přišel náhradní filtr do vysavače. Místo toho odpověděl, že jedna kolegyně poslední dobou špatně snáší, když jí hned neodepíše.
Alžběta se narovnala. Zeptala se, jestli se s ní vídá i mimo práci. Petr přikývl. Žádnou takovou kolegyni neměl. Alžběta si ale přisunula židli blíž a čekala na pokračování. Mohl jí pořád ještě říct, že si vymýšlí. Nechtěl přijít o pozornost, kterou mu konečně zase věnovala. Na další otázku přidal jméno Dana. Alžběta mu položila ruku na zápěstí a kávu dopila pomalu.
Pro další schůzku už měl důvod
Ke knihám přijel pozdě. Janě řekl, že se zdržel, omluvil se a odnesl si dvě krabice. Prstenu si všimla při předávání poslední tašky. „Tohle sis zapomněl sundat?“ zeptala se. Stáhl ho a strčil do kapsy. Jana se dál nevyptávala, což mu připadalo horší, než kdyby se mu vysmála.
Alžběta mu večer napsala, že by se mohli vidět i následující týden. Zároveň se zeptala, co řekla Dana na jeho mlčení. Petr odpověděl, že byla naštvaná. Potom zůstal sedět nad telefonem. Věděl, že odteď nebude stačit jen přijet s prstenem. Bude muset vědět, kde Dana bydlí, co spolu mají a proč u ní nezůstává.
Za několik dní navrhl Alžbětě sobotu. Když neodpovídala, doplnil, že Dana ten víkend stejně odjíždí k rodičům. Ozvala se téměř okamžitě. Sobota jí nevyhovovala, ale ve čtvrtek by ho ráda viděla. Petr si přehodil pracovní schůzku a zamluvil jejich obvyklý pokoj.
Před odchodem z bytu si dal prsten do kapsy a pak ho zase vytáhl. Nasadil si ho už doma. Do kalendáře k příští sobotě napsal „Dana – rodiče“, aby se později nespletl.
