Článek
S Petrem jsme spolu dvacet šest let. Loni ho srazilo auto a po návratu z nemocnice dlouho potřeboval pomoc. Nosila jsem nákupy, vozila ho na kontroly a před odchodem do práce připravovala všechno tak, aby nemusel nic hledat.
Děkoval mi. Někdy jsem byla tak unavená, že jsem jeho poděkování odbyla mávnutím ruky. Hlavně že byl doma.
Na jaře začal znovu chodit do kanceláře. Já ale pokračovala, jako by mě pořád potřeboval stejně.
Košili jsem vybírala já
Večer jsem se ptala, jestli ho něco nebolí. Když si sedl vedle mě, všimla jsem si nejdřív jeho špatně zapnutého knoflíku. Natáhla jsem se a opravila ho.
Občas mě vzal za ruku. Většinou jsem se zeptala, co potřebuje. Nenapadlo mě, jak to zní.
Dřív jsme v sobotu ráno zůstávali dlouho v posteli. Teď jsem vstávala první a při návratu rozhrnula závěsy. Chtěla jsem mít za sebou snídani a vědět, co zvládneme přes den.
Petr mi jednou řekl, ať si ještě lehnu. Odpověděla jsem, že někdo musí taky něco dělat. Potom už mě nepřemlouval.
Když přinesl pozvánku na firemní grilování, vybrala jsem mu čistou košili. Oblékl si místo ní tričko. Zarazilo mě, jak zbytečně mě to urazilo.
U grilu se smál jinak
Jeho kolegyni Janu jsem znala jen z vyprávění. Podala mu talíř a připomněla nějakou sázku z porady. Petr se rozesmál, naklonil se k ní a něco jí řekl potichu.
Neviděla jsem nic, co by se dalo označit za nevěru. Jen jsem svého muže najednou poznávala hůř než ona.
Když jsem k nim přišla, sundala jsem mu z ramene kousek ubrousku a zeptala se, jestli už nechce sedět. Jana odešla pro pití. Petr řekl, že stát zvládne.
Domů jsme jeli brzy. V autě jsem se zeptala, jak dlouho spolu něco mají.
Popřel to tak rychle, až mě to rozčílilo. Začala jsem mu připomínat, kdo u něj seděl v nemocnici a kdo půl roku všechno zařizoval.
„Já vím, cos pro mě udělala,“ řekl. „Ale Jana mi dneska ani jednou neopravovala oblečení.“
Řekla jsem mu, že je nevděčný.
Péči jsem mu začala počítat
Doma řekl, že spolu nic nemají. Zároveň nechtěl zapírat, že ho přitahuje. Vedle ní se prý zase cítil jako muž.
Zeptala jsem se, co tedy jsem já.
„Moje žena. Jenže ty se mě dotýkáš hlavně tehdy, když na mně něco rovnáš.“
Ta věta mě bolela víc než Jana. Odpověděla jsem, že od zítřka si může rovnat všechno sám.
Nechala jsem jeho prádlo v koši a přestala mu chystat snídani. Jenže u toho neskončilo. Když navrhl naši obvyklou sobotní cestu na trh, oznámila jsem, že přece nepotřebuje doprovod.
Čekala jsem, že pochopí, o kolik věcí se starám. Místo toho vypral, zašel nakoupit a přinesl i meruňky, které mám ráda.
Nechala jsem je ležet. Druhý den je dal do lednice a už mi je nenabídl.
Po třech týdnech jsme spolu dokázali probrat jen účty a nákup. Petr se mě přestal ptát, proč jsem naštvaná. Jednou v sobotu odjel na trh, aniž by mě vzbudil.
Do ložnice nepřišel
Dřív se mě snažil přemluvit ke společnému programu. Teď si zařizoval vlastní a já začala mít strach, že už mě nepotřebuje vůbec. Chtěla jsem zjistit, jestli mě aspoň ještě chce.
V pátek jsem se převlékla do noční košile, kterou jsem měsíce nenosila. Petr seděl v obýváku nad knihou. Řekla jsem mu, že bych chtěla, aby šel za mnou.
Podíval se na mě a knihu zavřel. Na chvíli jsem si oddechla.
„Dneska nechci, Hano.“
Hned jsem se zeptala, jestli kvůli Janě. Zavrtěl hlavou.
„Nevím, jestli chceš mě, nebo ode mě potřebuješ důkaz.“
Odešla jsem do ložnice a převlékla se zpátky. Měla jsem chuť mu říct něco o tom, kolik příležitostí ještě dostane. Jenže sama jsem nevěděla, co bych udělala, kdyby za mnou potom přišel.
Od té doby si oblečení chystá sám. Když peru, přidám i jeho košile. Někdy mu jednu vyžehlím, ale čekám, jestli si všimne, a zlobím se, když nepoděkuje.
Minulou neděli se mě dotkl na zádech, když procházel kuchyní. Otočila jsem se tak rychle, že ruku stáhl. Chtěla jsem mu říct, ať ji tam nechá. Místo toho ze mě vyšlo, jestli něco hledá.
„Jen procházím,“ odpověděl.
Uhnula jsem mu. Ještě před rokem bych ten pohyb sotva zaznamenala. Teď jsem kvůli němu celé dopoledne nedokázala myslet na nic jiného.
