Podváděla jsem přítele s jeho otcem. Ten chtěl všechno vyřešit 180 tisíci

S Adamem jsme spolu žili šest let a posledních osm měsíců jsme mluvili hlavně o bistru. Mně bylo devětatřicet, jemu dvaačtyřicet. Oba jsme měli dost práce pro jiné a představu, že ve vlastním podniku konečně nebudeme muset všechno s někým projednávat.

Adam se mnou přitom projednával i barvu spárovací hmoty.

Ptal se, jestli chci otevřené police, kam dáme lednici a zda mi nevadí, když vezme použité židle. Zpočátku jsem to považovala za ohleduplnost. Potom jsem doma začala říkat, že nemůžu být vedoucí provozu ještě dřív, než nějaký provoz máme.

Viktorovi bylo třiašedesát a menší firmu už předal společníkovi. Měl čas, dodávku a kontakty na lidi, kteří zvedali telefon i v pátek odpoledne. Adam ho požádal, jestli by nám nepomohl s vybavením.

Přijel, přeměřil výklenek a řekl, že tam lednice patřit nebude. Zavolal známému a druhý den jsme měli nabídku na jinou.

Bylo příjemné chvíli jen přikyvovat.

Když jsem to večer vyprávěla Adamovi, připomněl mi, že se mě na přesunutí lednice ptal už v neděli. Odpověděla jsem, že tehdy to byla jen další otázka, zatímco jeho táta to vyřešil.

Adam zavřel notebook. Nabídky v něm porovnával dvě hodiny.

Tehdy mi připadal uražený kvůli hlouposti. Později jsem si na ten notebook vzpomínala častěji než na cokoli, co mi Viktor řekl.

Bistro jsme měli otevřít v listopadu. Adam ještě dokončoval zakázky v práci, já už měla zkrácený úvazek. S Viktorem jsem proto v pronajatém prostoru bývala sama.

Nejdřív jsme řešili stoly. Potom jsme po práci chodili na kávu a řešili Adama.

Stěžovala jsem si, jak je opatrný. Viktor poslouchal a občas poznamenal, že syn byl takový vždycky. Nepůsobil jako otec, který ho pomlouvá. Spíš jako jediný člověk, jemuž nemusím vysvětlovat, proč mě to unavuje.

To se mi hodilo.

Jednou jsem přijela v nové halence a nechala pracovní mikinu v autě. Viktor si toho všiml. Řekl, že je škoda, abych v ní lezla pod pult, a práci odložil na další den.

Mohla jsem si pro mikinu dojít.

Místo toho jsem s ním odjela na oběd. Adamovi jsem napsala, že čekáme na závoz. Odpověděl, ať si aspoň objednám něco k jídlu, že mi to pošle ze společného účtu.

Viktor mi začal psát večer. Krátce, bez velkých vyznání. Jestli jsem vzhůru. Jestli na zítřek zase potřebuji pomoc. Jednou napsal, že kvůli policím už do bistra rozhodně nejezdí.

Tu zprávu jsem nesmazala hned. Nechala jsem si ji otevřenou, zatímco Adam vedle mě vybíral pokladní systém.

Věděla jsem, co dělám.

Když mě Viktor poprvé políbil, stáli jsme vzadu u prázdných přepravek. Zeptal se potom, jestli má odejít. Řekla jsem, že nemusí. Další setkání už nebylo náhodné a nebylo v bistru.

Trvalo to necelý měsíc. Viktor žil několik let sám, což jsem používala jako zvláštní polehčující okolnost. Jako by tím odpadl někdo podvedený. Adam samozřejmě zůstával.

Doma jsem mu přitom dál vyčítala, že se neumí rozhodnout. Jednou stál se dvěma vzorníky u kuchyňské linky a já na něj vyjela, ať si konečně něco vybere sám.

Vybral. Druhý den jsem mu řekla, že tu barvu přece nemohl myslet vážně.

Dodavatel nám mezitím poslal konečnou cenu vybavení. Několik věcí bylo dražších, než jsme čekali, a do otevření nám chybělo sto osmdesát tisíc. Adam chtěl odložit širší nabídku teplých jídel a začít jen s polévkami, sendviči a saláty.

Viktor nabídl, že rozdíl doplatí.

Nejdřív to řekl mně. Seděli jsme v jeho autě před domem, kde bydlel. Už mě ten večer nepozval nahoru. Vysvětloval, že jsme se oba nechali unést a že nemůžeme Adamovi zničit život.

A že peníze po nás chtít zpátky nebude.

Zeptala jsem se, jestli to spolu nějak souvisí. Odpověděl, že mám přestat hledat urážku v tom, že nám chce pomoct. Pak se mě zeptal, zda si opravdu představuji, že spolu začneme žít.

Nepředstavovala. Přesto mě naštvalo, jak snadno tu možnost vyslovil a rovnou smetl.

Měl pro nás oba hotové řešení. Já zůstanu s Adamem, bistro se otevře a on bude dál chodit na nedělní obědy. Jen některé zprávy už si nebudeme posílat.

Když jsem vystupovala, požádal mě, ať na páteční schůzce kvůli záloze nedělám dusno.

Ještě ten večer zavolal Adamovi a nabídl mu peníze. Seděla jsem vedle v pokoji a slyšela, jak Adam několikrát poděkoval.

V pátek jsme se sešli v bistru. Na stole ležela nabídka vybavení, tři kelímky s kávou a Adamův sešit. Měl v něm napsáno, jestli jsou peníze dar, kdo bude uvedený na fakturách a jestli nám po zaplacení zůstane rezerva.

Viktor ho odbyl, že to zase zbytečně komplikuje. Stačí potvrdit zálohu a on ji pošle.

Adam se podíval na mě.

„Vy už jste to spolu probírali?“

Řekla jsem, že ano. Čekal, jestli ještě něco dodám. Viktor mezitím vytáhl telefon a zeptal se, kam má platbu poslat.

V tu chvíli jsem nechtěla, aby cokoli zaplatil. Byla v tom uraženost, strach i vztek, že se mnou už nepočítá jinak než jako se synovou přítelkyní. Nebylo to žádné čisté rozhodnutí konečně říct Adamovi pravdu.

Přesto jsem ji řekla.

Nejdřív, že jsem s jeho otcem měla poměr. Pak přibližně odkdy. Adam položil propisku na sešit a zeptal se, jestli tím myslím, že jsme spolu spali.

Řekla jsem ano.

Několik vteřin bylo slyšet jen topení. Viktor potom řekl, že tohle není místo a že bychom si měli promluvit někde v klidu. Nabídku na stole přitom přisunul k Adamovi, jako by se k ní ještě dalo vrátit.

Adam ji odstrčil.

Zeptal se otce, jestli těch sto osmdesát tisíc mělo být kvůli tomu. Viktor tvrdil, že peníze nabídl pro bistro, které s naším selháním nemá nic společného.

„Tak proč jsi mě při té nabídce prosil, ať dneska nedělám dusno?“ zeptala jsem se.

Viktor po mně vyjel, ať ze sebe nedělám někoho, komu se muselo platit za mlčení. Ještě minulý týden jsem prý dokázala mlčet docela ochotně.

To byla pravda. Jen jsem ji od něj v tu chvíli slyšet nechtěla.

Adam nás oba zarazil. Nechtěl poslouchat, jak si mezi sebou rozdělujeme vinu. Zajímalo ho, jestli jsme v tom prostoru bývali spolu, když on seděl v práci.

Přikývla jsem.

Podíval se dozadu k přepravkám. Nevím, jestli na nás něco poznal už dřív. Nezeptala jsem se.

Řekl, že bistro se mnou neotevře. Otci oznámil, že jeho peníze nechce a že mu zavolá sám, až bude chtít. Viktor se ještě pokusil mluvit o zaplaceném nájmu.

Adam si oblékl bundu.

Čekala jsem, že večer doma přijde další hádka. Adam si místo ní sbalil věci na několik dní a odjel k sestře. Odmítl moje vysvětlování i nabídku, že půjdu spát jinam.

Na bistro jsme spořili oba, ale nájemní smlouvu jsem podepsala já. Počítali jsme s tím, že Adam nastoupí naplno až po otevření. Teď jsme přes e-mail sečetli, co kdo zaplatil, a domluvili vrácení jeho části z peněz, které ještě zbývaly.

Ptal se přesně. Odpovídala jsem bez poznámek.

Jednou jsem mu napsala, že mě mrzí, jak to dopadlo. Vrátil mi jen otázku, jestli mě mrzí i něco před tím pátkem. Na tu zprávu jsem dlouho koukala a nakonec odpověděla, že ano.

Žádné další vysvětlení nechtěl.

Viktor se ozval v pondělí. Nabízel, že mi pomůže dokončit vybavení a podnik rozjet samotné. Prý by byla škoda zahodit tolik práce. Odmítla jsem. Zeptal se, zda mu to hodlám všechno dávat za vinu.

Napsala jsem, že ne. Potom jsem jeho další telefonát nechala doznít.

S majitelem jsem se domluvila na ukončení nájmu. Něco mě to stálo, část vybavení jsem prodala se ztrátou a poslední listopadovou sobotu jsem přijela uklidit zbytek. V kufru jsem měla pytle, hadry a obyčejný skládací vozík.

Žádné bistro se neotevřelo.

Viktor mi ještě ráno nabídl dodávku. Napsala jsem, že ji nechci. Pak jsem skoro dvacet minut zápasila s policí, kterou bychom ve dvou vynesli za chvíli. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Byla jsem jen zpocená a naštvaná.

Adam si přišel pro svůj kávovar. Zeptal se, jestli už je odpojený. Řekla jsem, že ano, a ukázala na krabici s příslušenstvím. Ani jeden z nás se nepokusil mluvit o něčem jiném.

Když odešel, našla jsem pod stolem jeho sešit. Na poslední stránce stálo: „Otevření – slavnostní, nebo zkušební provoz? Domluvit doma.“

Vyfotila jsem mu stránku a napsala, že tu sešit zůstal.

Odpověděl, ať ho vyhodím.

Tentokrát jsem se nemohla zlobit, že rozhodnutí nechal na mně.