Článek
„Já se nestačím rozhodnout,“ řekla jsem. „Ta Anna. Ona se nestačí rozhodnout.“
Za kulisou něco zavrzalo. Můj manžel přidržoval rám falešného okna a čekal, až skončíme, aby ho mohl přišroubovat k podstavci.
„Tak ještě jednou,“ svolila Zdena. „A potom už dál. Za ten polibek nám lidi vstupný nedají.“
Ondřej se vrátil ke dveřím. Upravila jsem si límec halenky, přestože se ani nepohnul.
Bylo mi třiačtyřicet. Měla jsem zaměstnání, manžela, syna na vysoké škole a docela slušnou pověst člověka, který ví, co dělá. Ten večer jsem potřebovala, aby si jiný muž ještě jednou položil ruku na můj krk. Na seznamu věcí, které jsem si byla ochotná přiznat, to nebylo.
Do souboru jsem chodila sedm let. Hrála jsem sousedky, tety a jednou strom, což Petr považoval za můj nejpřesvědčivější výkon. Při premiéře mi donesl kytku a řekl, že jsem měla výborný kořeny.
Takové vtípky dělal pořád. Smála jsem se jim. Občas až po chvíli, protože jsem měla v hlavě něco jiného.
Novou hru napsala Zdena. Byla o ženě, která se na konci čtyřicátých let rozhoduje, jestli odejde s mužem, jehož znala před válkou. Manžel ji považuje za spokojenou. Ona neumí vysvětlit, proč spokojená není, aniž by mu ublížila.
„Hlavně z toho neuděláme pomník utrápený ženský,“ oznámila Zdena při prvním čtení. „Anna si za něco může sama.“
Roli původně nabídla Ireně. Ta měla na jaře hlídat vnuka a nemohla slíbit všechny zkoušky. Když se Zdena obrátila na mě, začala jsem jí vyjmenovávat důvody, proč se na to nehodím. Moc textu. Malé zkušenosti. Nevím, co s rukama.
„Ty ruce máš sedm let,“ řekla. „Nějak si poradíš.“
Doma jsem nechala scénář na stole otevřený u první stránky. Petr si ho přečetl, zatímco jsem myla salát.
„Hlavní role?“
Pokrčila jsem rameny tak nedbale, že jsem shodila utěrku.
„No vidíš,“ řekl. „Konečně tě tam nenechají jen nosit hrnce.“
U večeře se ptal na premiéru. Vytáhl telefon, aby se podíval do kalendáře. Potom mě požádal, ať si s ním sednu a ukážu mu, kterou postavu hraju. Chtěla jsem mu to říct tak, aby neměl pocit, že se chlubím. Nakonec jsem o tom mluvila skoro hodinu.
„A v neděli bychom mohli jet někam jen my dva,“ řekl, když jsem zavřela scénář. „Ještě před těma zkouškama navíc.“
Souhlasila jsem. Na výlet jsme jeli, ale odpoledne jsem spěchala domů, protože jsem si chtěla projít text. Petr měl v batohu termosku. Druhou kávu jsme vypili až v kuchyni.
Ondřej se k souboru vrátil po rozvodu. Před lety hrál hlavně v komediích, pak se odstěhoval za ženou do Pardubic. Teď bydlel zase tady a opravoval elektroinstalace. Zdena ho znala od školy a tvrdila, že je jediný člověk, který se na jevišti umí posadit, aniž by předvedl celé sezení.
Při čtení mi připadal obyčejný. Měl tenkou jizvu nad obočím a brýle, které odkládal na text pokaždé, když chtěl něco říct. Jednou jsem mu je málem rozsedla. Smál se tomu déle, než bylo potřeba, a mně se líbilo, že se nesnaží můj trapas rychle zachránit.
Na druhou zkoušku přinesl pastilky, protože jsem předchozí večer kašlala.
„Mám je pořád v autě,“ řekl dřív, než jsem poděkovala.
Vzala jsem si dvě. Jednu jsem nechala v kapse kabátu. Ještě v pátek jsem ji našla mezi účtenkami a usmála se. Byla to mentolová pastilka z benzínky. Věděla jsem to.
Polibek přišel na řadu až koncem února.
Předtím jsme se učili pohybovat po kuchyni, která zatím sestávala ze stolu, dvou židlí a modré pásky na podlaze. Anna měla sbalený kufr. Ondřejova postava ji přišla přesvědčit, aby odjela. Na konci rozhovoru se k němu Anna přiblížila, nechala se políbit a pak mu řekla, že potřebuje ještě jednu noc.
Přesně takhle to stálo v textu. Četla jsem tu poznámku několikrát. Byla kratší než návod na vyúčtování služeb, se kterým jsem v práci zacházela mnohem suverénněji.
„Domluvte si to,“ řekla Zdena. „Ať na sebe nečekáte jako dva lidi u posledního rohlíku.“
Ondřej se zeptal, jestli mi může dát ruku za krk. Přikývla jsem. Ukázal mi pohyb nejdřív bez polibku, pomalu, s mezerou mezi námi.
„Tady dobrý?“
„Jo.“
Když jsme scénu zahráli, cítila jsem pod čelistí jeho palec. Přivřela jsem oči ještě předtím, než se ke mně sklonil. Měl trochu studené rty. Sálem táhlo a radiátory sotva hřály.
„Renato, nezavírej oči tak brzo,“ ozvala se Zdena. „Ty už tam čekáš od druhý repliky.“
Rozesmála jsem se spolu s ostatními. Ten smích mi pomohl víc, než jsem chtěla.
Petr na té zkoušce nebyl. Jel vyzvednout syna z nádraží. Když jsem přišla domů, oba seděli v kuchyni a dohadovali se, jestli se dá bramborová kaše udělat tyčovým mixérem. Syn mi podal lžíci jejich výsledku.
„Lepidlo,“ řekla jsem.
„Ale teplý,“ namítl Petr.
Objal mě kolem ramen. Nechala jsem se, pak jsem se vysmekla, že si potřebuju umýt ruce. V koupelně jsem na sebe pustila moc studenou vodu. Teprve když jsem ji zavřela, všimla jsem si, že si jazykem přejíždím přes horní ret.
Zkoušeli jsme každé úterý a čtvrtek. Začala jsem si podle toho prát vlasy.
Dřív jsem do sálu chodila v mikině z práce. Teď jsem si koupila dvě jednoduché halenky, protože se v nich lépe hledá postava. Tak jsem to vysvětlila Petrovi. Sám je se mnou vybíral. U jedné držel ramínko před sebou a ptal se, jestli už nevypadá moc jako host na vlastní svatbě.
Vzala jsem si tu druhou. Měla měkký límec, který Ondřejova ruka při polibku posouvala stranou.
V březnu jsme se už nezdravili podáním ruky. Jednou mi Ondřej při příchodu položil dlaň mezi lopatky, aby mohl projít za mnou úzkými dveřmi. Při příští zkoušce jsem tam stála znovu.
Prošel jinudy. Celý první obraz jsem byla protivná na člověka, který hrál mého manžela a zapomněl dvě věty. Večer jsem se mu omluvila.
Ondřej mi psal kvůli textu. Zdena upravovala dialogy a posílala změny do společné skupiny. My dva jsme si začali ujasňovat, na kterou repliku uděláme krok a kdy položíme kufr. Zprávy byly věcné. Sama jsem si na tom dávala záležet.
Jednou napsal: „Dneska ti to sedlo.“
Odpověděla jsem: „Díky. Tobě taky.“
Pak jsem telefon otočila displejem dolů, protože Petr právě přinesl čaj. Když jsem ho po chvíli zvedla, žádná další zpráva tam nebyla.
Petr si všiml, že doma víc vyprávím. Zajímal se o zkoušky. Uměl už některé repliky a někdy je použil uprostřed obyčejného rozhovoru. Když jsem řekla, že musíme koupit prací prášek, opřel se o dveře a hlubokým hlasem oznámil, že člověk nemůže věčně čekat na lepší příležitost.
Smála jsem se. Potom jsem ho opravila, protože ta věta začínala slovem nikdo.
Okno vyráběl na Zdeninu prosbu. Staré kulisy se rozpadaly a ona potřebovala, aby jím šlo otevřít křídlo, přes které Anna na začátku druhého dějství podává sousedce dopis.
Petr přeměřil otvor, sehnal hranoly a dvě soboty strávil v garáži. Když přinesl rám do sálu, Ondřej mu s ním pomohl po schodech.
„To jsi dělal ty?“ zeptal se.
„Ne, žena. Já to jen nesu.“
Oba se zasmáli. Stála jsem vedle nich se svým scénářem a přála si, aby Petr odešel. Ta myšlenka přišla tak rychle, že jsem se na něj vzápětí usmála víc než obvykle.
Zůstal. Okno potřebovalo ukotvit a já ho předtím sama požádala, ať to stihne do víkendu.
Právě ten večer jsme polibek opakovali čtyřikrát.
Poprvé jsem prý přišla ke kufru příliš brzy. Podruhé Ondřej přeřekl poslední větu. Potřetí bylo všechno v pořádku, ale já se nestačila rozhodnout.
Počtvrté se mě dotkl stejně jako předtím. Přesto se mi rozbušilo srdce tak, že jsem svou následující repliku řekla moc potichu.
„Tu jednu noc ti nerozumíme,“ zavolala Zdena.
Za oknem Petr zvedl akušroubovák. Krátké zavrčení se rozlehlo sálem a já se lekla. Ondřej mě ještě držel za krk. Ustoupila jsem tak prudce, že se omluvil.
„Nic se nestalo,“ řekla jsem.
Petr potom odnášel nářadí a zeptal se, jestli pojedu s ním. Řekla jsem, že si s Ondřejem potřebujeme projít závěr.
„Tak ti nechám auto,“ nabídl. „Já to mám pěšky kousek.“
Klíče mi položil na scénář. Sundala jsem je, aby nevadily v textu.
V sále jsme zůstali sami až na Zdenu, která v předsálí skládala židle. Ondřej si už oblékal bundu.
„Dáme si to od toho návratu?“ zeptala jsem se.
„Já to dneska potřebuju zabalit. Ráno jedu do Chrudimi.“
„Jen ty dvě stránky.“
Položil bundu na opěradlo. Postavili jsme se na značky. Bez lidí v hledišti mi náhle přišlo hloupé vyslovovat slova, která jsem před nimi říkala docela samozřejmě.
Ondřej došel k poslední větě. Přiblížila jsem se.
„Ten pohyb už máme, ne?“ řekl.
Zůstala jsem před ním s rukou na jeho paži.
„Já myslela celou scénu.“
Chvíli se na mě díval. Nevypadal překvapeně ani potěšeně. Opatrně mi položil dlaň na rameno a posunul se ode mě.
„Renato.“
Vadilo mi, jak vyslovil moje jméno. Bez textu, bez otázky.
„Prosím tě,“ zasmála jsem se. „Nemysli si, že na tebe něco zkouším.“
Ruku sundal.
„To jsem neřekl.“
Začala jsem sbírat stránky, které ležely na stole. Byly už srovnané. Udělala jsem z nich dvě hromádky a pak je zase spojila.
„Mně záleží na tom, abych to nezkazila,“ řekla jsem.
„Mně taky.“
Rozloučil se a šel. Zdena z předsálí zavolala, jestli odcházíme. Odpověděla jsem, že hned. Potom jsem se šla napít na toaletu, protože jsem nechtěla vyjít ven ve stejnou chvíli jako on.
Doma Petr ležel na gauči a čekal, až skončí film. Přisedla jsem si k němu. Položil mi ruku na koleno a zeptal se, jak to šlo.
„Dobrý.“
Přisunula jsem se blíž. Byl rád, poznala jsem to podle toho, jak vypnul televizi ještě před závěrečnými titulky. Políbila jsem ho. Hned. Bez řečí o tom, že mám studené nohy a že ráno vstáváme.
Později mi odhrnul vlasy z obličeje.
„Ty zkoušky bych vám měl platit,“ řekl.
Zvedla jsem hlavu z jeho ramene.
„Proč?“
„No. Jsi po nich nějaká spokojená.“
Vrátila jsem se na jeho rameno. Nechtěla jsem vidět, jak se tváří.
Polibek Zdena škrtla týden před generálkou.
Přišla s novými stránkami a řekla, že poslední obraz dlouho nefunguje. Anna pořád žádá o další čas, přestože už má sbalený kufr. Divák přestává věřit, že se někam pohne.
„Nechá ho stát,“ vysvětlovala. „Dojde k němu, ale pak si vezme kabát. A odejde sama. On tam zůstane.“
Ondřej přikývl.
„To je lepší.“
Překvapilo mě, jak snadno to řekl.
„A kam jde?“ zeptala jsem se.
„Na nádraží. To je přece pořád stejný.“
„Ale bez něj?“
Zdena se na mě podívala.
„Teď ano.“
Začala jsem mluvit o přípravě postavy, o očekávání diváka a o tom, že přepisovat konec tak pozdě je vůči hercům nefér. Věděla jsem, jak zním. Slyšela jsem sama sebe a pokračovala.
„Ta ženská konečně něco chce a ty jí to vezmeš.“
V sále bylo ticho. U poslední řady stál Petr s plechovkou barvy. Přišel natřít okenní rám.
„Ona si něco vybere,“ řekla Zdena. „Já jí nic neberu.“
„Tak proč mu vůbec chodila naproti?“
„Protože si to rozmyslela.“
Ondřej hleděl do nových stránek. Přála jsem si, aby něco řekl. Že jsme na tom pracovali. Že to takhle nebude dobré. Že mu bude polibek chybět.
„Zkusíme to,“ navrhl.
Petr na mě čekal na parkovišti. Stál u auta a plechovku měl v igelitové tašce, aby mu nezašpinila potah.
„Já vím, že jsem byla protivná,“ začala jsem.
Otevřel kufr a uložil barvu.
„To mě ani tak nezajímá.“
Cestou domů se díval před sebe. Na křižovatce jsem chtěla něco říct, ale právě naskočila zelená. Další tři ulice jsem čekala na vhodnější chvíli.
V kuchyni položil klíče vedle mého scénáře.
„Tobě vadí, že tě už nebude líbat?“
Mohla jsem mu vykládat o Anně. Byla jsem na to připravená. Jenže jsem si vzpomněla na Ondřejovu bundu přehozenou přes židli a na dvě hromádky papírů.
„Ano.“
Petr si odsunul židli. Nesedl si.
„Děje se něco i mimo zkoušky?“
„Ne.“
Zeptal se, jestli jsme se vídali sami. Řekla jsem mu o večeru, kdy odešel pěšky a nechal mi auto.
„A to bylo co?“
„Chtěla jsem si to zopakovat.“
„Tu scénu?“
„Ten polibek.“
Vytáhl židli ještě o kousek. Tentokrát se posadil.
Čekala jsem na další otázku. Místo ní si rukou přejel přes ústa. Ten pohyb jsem znala. Dělal ho, když nevěděl, kolik bude stát oprava auta, když syn zavolal kvůli ztraceným dokladům, když mu lékař řekl, že maminka už nemůže bydlet sama.
„A on?“ zeptal se nakonec.
„Odešel.“
Petr přikývl. Díval se na otevřené dveře do obýváku.
„Takže kdyby zůstal, říkala bys mi teď něco jinýho?“
„Já nevím.“
Byla to pravda. Vyslovila jsem ji a hned jsem chtěla dodat něco, co by ji zmenšilo. Že bych si to rozmyslela. Že jsem přece pořád šla domů. Že máme za sebou dvacet let.
Petr vstal dřív, než jsem si vybrala.
„Dneska mi už nic nevysvětluj.“
Druhý den ráno jsme se potkali u konvice. Petr se zeptal na večer, kdy mi nechal auto. Jestli to bylo tehdy, když jsem ho doma začala líbat na gauči.
Přikývla jsem.
„Protože tě odmítl?“
„Chtěla jsem být s tebou.“
„Na to se neptám.“
Konvice vypnula. Vzala jsem ji do ruky a zase položila, protože přede mnou nestál žádný hrnek.
„I proto,“ řekla jsem.
Petr sáhl do skříňky pro svůj hrnek. Můj nechal uvnitř.
„Tohle už nechci.“
Na další zkoušce jsem nový konec zahrála bez námitek. V místě, kde jsem se měla přiblížit k Ondřejovi, jsem na chvíli zpomalila. Zdena mi řekla, ať nezapomínám, že vlak nečeká.
Byla jsem jí za tu obyčejnou poznámku vděčná.
Po zkoušce jsme s Ondřejem odnášeli židle. Řekla jsem, že se omlouvám za minule. Položil dvě židle na sebe a chvíli rovnal jejich nohy.
„Mně se ten polibek taky líbil,“ řekl.
Zvedla jsem k němu oči příliš rychle.
„Jen jsem nechtěl, abys pak říkala, že to pořád byla zkouška.“
Zůstali jsme stát každý na jiné straně hromady. Mohla jsem se zeptat, jestli mě taky chtěl políbit bez Zdeny, bez značek na podlaze. Už jsem se nadechovala.
„Petr to ví,“ řekla jsem místo toho.
Ondřej přikývl a vzal další židle. Neřekl, že jsem udělala správnou věc. Potěšilo mě, že to neřekl.
Petr na premiéru přišel. Syn přijel z Brna a seděli spolu uprostřed třetí řady. Viděla jsem je ještě před začátkem škvírou mezi kulisami. Petr měl modrou košili, kterou jsem mu koupila k narozeninám. Syn mu něco ukazoval na telefonu a on se usmíval.
Před posledním obrazem se mi zase rozbušilo srdce. Ondřej stál za dveřmi a čekal na nástup. Dotkla jsem se límce. Halenka byla vypraná, vyžehlená a najednou hrozně těsná u krku, přestože mi celou dobu seděla.
Otevřel dveře. Řekl svoje věty. Došla jsem k němu a na okamžik jsme se zastavili tak blízko, že bych stačila zvednout hlavu.
Sáhla jsem pro kabát.
Potlesk po konci byl dlouhý. Zdena nás při děkovačce vystrčila dopředu, Ondřej mě držel za ruku a já si všimla, že má dlaň vlhkou. Byla to první nová věc, kterou jsem se o jeho těle ten večer dozvěděla. Hned jsem svou ruku pustila o něco volněji.
Syn mi potom donesl tulipány. Petr mi řekl, že jsem byla dobrá. Poděkovala jsem a čekala, jestli se ke mně nakloní. Nenaklonil se. Vzala jsem květiny oběma rukama.
Na oslavu po premiéře jsme zůstali všichni. Ondřej seděl na opačném konci stolu. Jednou se hlasitě zasmál a já se tam podívala, než jsem si to stihla rozmyslet. Petr to viděl. Neuhnul pohledem, když jsem se obrátila zpátky.
O týden později jsme rozebírali kulisy. Petr nepřišel. Řekl, že potřebuje dodělat vlastní práci, a já ho nepřemlouvala. Okno jsme uložili do skladu pro další hru.
Ze scénáře mi vypadla stránka se starým koncem. Měla jsem ji pořád založenou vzadu, protože se mi na ní líbily dvě repliky, které Zdena taky škrtla. Aspoň to jsem si dosud říkala.
V poznámce o polibku jsem měla obyčejnou tužkou podtržená dvě slova. Na okraji byly moje pokyny: pomaleji, neuhnout, vydržet.
Vyfotografovala jsem si ty dvě repliky. Potom jsem obrázek smazala. Stránku jsem přidala k ostatním vyřazeným papírům v krabici pod stolem. Ještě když jsme odcházeli, věděla jsem přesně, ve které krabici leží.
Doma Petr seděl u kuchyňského stolu. Přitáhla jsem si židli vedle něj. Na ubruse měl rozložené účtenky za materiál na okno.
„Zdena ti to proplatí,“ řekla jsem.
„Já vím.“
Srovnal je podle data. Chvíli jsem ho nechala. Pak jsem natáhla ruku k jeho rameni a zastavila ji těsně nad košilí.
„Můžu?“
Podíval se na moji ruku. Po chvíli přikývl.
Položila jsem mu ji na rameno. Zůstal sedět stejně. Nepřitáhl si mě blíž, ale ani se neodsunul. Mezi námi na stole ležela účtenka z železářství. Petr ji chtěl přidat k ostatním, jenže se mu přilepila k lokti.
Sundala jsem ji a podala mu ji. Převzal ji ode mě. Ruku jsem nechala na jeho rameni a tentokrát jsem čekala, co udělá sám.
