Hlavní obsah

Políbil mě dceřin kamarád. Dceři nevadil náš věkový rozdíl, ale chtěla ho taky

Foto: gemini.com

Když dcera odjela pro poslední krabice, její kamarád mě konečně políbil. Bylo mi osmačtyřicet a nechtěla jsem se omlouvat za vlastní chuť. Jenže dcera proti němu neměla výhrady kvůli věku. Chtěla ho taky. A já to měla vědět.

Článek

Při stěhování jsem držela polici a Lukáš mi tužkou značil otvory do zdi. Stál za mnou tak blízko, že jsem cítila jeho dech u ucha. Třicetiletý muž, kterému určitě nechyběly jiné příležitosti než rozptylovat matku své kamarádky. Přesto tu čáru kreslil nějak dlouho.

Tereza mezitím s kamarádkou nakládala poslední věci u původního bytu přes půl Brna. My už pracovali v novém. Než pro zbytek odjela, hodila Lukášovi klíče a požádala ho, ať mi pomůže dokončit knihovnu. Bylo jí šestadvacet a poprvé se stěhovala sama.

„Jestli mi to spadne na nohu, budeš mě muset odnést,“ řekla jsem.

„To bych zvládl i bez té police.“

Podobné řeči měl poslední týdny často. Když u Terezy opravoval notebook nebo přinesl večeři a já tam zrovna byla taky. Odpovídala jsem mu vtipem. Doma jsem si pak vybavovala hlavně to, jak se na mě při odpovědi díval.

Teď jsme polici položili. Lukáš odložil tužku na parapet, ale neustoupil. Já se mohla otočit k oknu, zeptat se na hmoždinky nebo si začít oblékat bundu. Místo toho jsem mu narovnala přehnutý límec trička.

„Ty takhle mluvíš s každou?“

„Ne. A ty každému kontroluješ, jestli mu sluší tričko?“

Byla jsem tři roky rozvedená. Občasné schůzky jsem ukončovala dřív, než ze mě někdo udělal pohodlnou sobotní společnost. S Lukášem jsem si naopak přála, aby nikam nespěchal. Štvalo mě, jak snadno to na mně poznal.

Řekla jsem mu, že si pamatuju všechny jeho návštěvy. I to, co měl na sobě minulý čtvrtek. Přestala jsem se přitom usmívat.

„Já si pamatuju, že ses při odchodu dvakrát vrátila pro věci, které jsi měla v kabelce.“

Tentokrát jsem se zasmála opravdu. Pak jsem mu položila dlaň na rameno a přitáhla si ho. Políbil mě a já na chvíli přestala slyšet i vrtačku od sousedů. Když jsme od sebe ustoupili, pořád mě držel za ruku. Nepustila jsem se první.

V pondělí jsem se dozvěděla něco, co už jsem slyšela

Večer mi napsal. Nechtěl se sejít narychlo v autě ani čekat, až bude Tereza někde pryč. Navrhl na úterý večeři. Překvapilo mě, jak mě ta obyčejná nabídka potěšila. Už jsem se totiž připravovala, že budu předstírat, jak mi jednorázové dobrodružství úplně stačí.

Zavolala jsem mu z kuchyně. Slyšela jsem, jak doma zavírá okno, a představila si, že u něj stojím.

„A co ode mě vlastně čekáš?“ zeptala jsem se.

„Že přijdeš. A že mě nebudeš předem přesvědčovat, že bych měl chtít mladší.“

Řekla jsem mu, že ho chci, ale nevím, co si s ním počnu. „To si snad nějak rozdělíme,“ odpověděl. Smála jsem se do telefonu jako někdo, koho bych jindy v tramvaji nesnášela. Na úterý jsem kývla. Tereze jsem to chtěla říct sama, dřív než ho někde potkáme společně.

V pondělí jsem jí přinesla zapomenutý prodlužovák. Seděla na zemi mezi krabicemi a jedla nudle z papírové misky. Začala jsem tím, že Lukáš a já půjdeme na večeři. Pak jsem dodala, že ne kvůli poděkování za stěhování. Čekala jsem udivený smích nebo poznámku o tom, že mi za chvíli bude padesát.

Položila vidličku.

„Já jsem ti přece říkala, že ho miluju.“

Vzpomněla jsem si okamžitě. Na její kuchyň, rozpitý čaj i vlastní odpověď, že kamarádi bývají lepší než partneři. Tehdy řekla, že by s ním chtěla spát. Já jí doporučila, ať mu to tedy poví. Pak jsem se začala ptát na práci. Hodilo se mi pokládat to za další její nadsázku.

„Myslela jsem, že to říkáš jen tak.“

„Jo? A když jsem ti brečela, že mě bere jako ségru?“

Neměla jsem kam odložit prodlužovák. Držela jsem ho před sebou jako nákup, který už nikdo nechce. Tereza vstala a otevřela mi dveře. Ještě jsem stihla říct, že spolu nikdy nechodili. V tu chvíli to byla jediná obhajoba, kterou jsem našla. Slyšela jsem, jak uboze zní.

„Tak to jsem ráda, že máš všechno v pořádku,“ řekla.

V úterý jsem na tu večeři stejně šla

Lukášovi jsem zavolala ještě z auta. O Tereziných citech věděl. Řekl jí před několika měsíci, že z jeho strany nic takového není. Když jsem se zeptala, proč mi to nepřipomněl v sobotu, chvíli mlčel. Potom přiznal, že nechtěl pokazit chvíli, kdy jsem ho konečně přestala odbývat.

To jsem mu rozuměla až nepříjemně dobře.

Tereze jsem napsala, že mě mrzí, jak jsem její slova odbyla. Odpověděla jedinou otázkou: „Takže v úterý nejdeš?“ Seděla jsem nad telefonem a věděla, jak snadno by se dala poslat správná odpověď. Místo toho jsem napsala, že jdu. Že jí nechci lhát. Zpětně mě zlobí hlavně ta poslední věta. Jako bych za upřímnost čekala aspoň malou pochvalu.

Lukáš na mě před restaurací čekal bez bundy. Když mě uviděl, usmál se a mně se zase chtělo přiblížit se k němu tak těsně jako v sobotu. Políbil mě na přivítanou. Tentokrát u toho nikdo nemusel odjíždět pro krabice.

Při večeři jsme o Tereze mluvili dlouho. Pak jsem ho požádala, ať už toho necháme. Chtěla jsem aspoň zbytek večera dostat to, kvůli čemu jsem přišla. Když mi přes stůl pohladil ruku, nechala jsem ji ležet pod jeho dlaní.

Jsou to dva týdny. S Lukášem jsme se od té doby viděli ještě třikrát. Tereza mi nezvedá telefon. Dřív volala cestou z práce kvůli všemu možnému, většinou kvůli ničemu. Teď o jejím bytě vím jen to, co mi řekl on: knihovna stojí, potřebuje ještě přivrtat zrcadlo. Napsala mu kvůli tomu sama.

Zeptal se, jestli má pomoc odmítnout. Řekla jsem, že o tom přece nemusí rozhodovat se mnou. Pak jsem celý večer čekala, zda mu napíše znovu.

Pořád chci, aby mi dcera zavolala. Jen se bojím, na co se mě zeptá jako první.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz