Článek
Roman se rozvedl loni na podzim. Bylo mu pětačtyřicet, o dva roky méně než mému muži Pavlovi. Odstěhoval se do malého bytu na druhém konci Kladna a první týdny jedl hlavně rohlíky.
Nabídla jsem mu nedělní oběd a potom už jsme s ním automaticky počítali.
Pavel po jídle obvykle pustil sport. Roman zůstával se mnou v kuchyni, utíral nádobí a ptal se na věci, na které se mě Pavel už dávno neptal.
Začala jsem vařit podle něj
Zpočátku jsem mu balila zbytky. Později jsem dělala jídla, která měl rád, přestože Pavel chtěl radši něco jiného.
„Brácha přijde zase?“ zeptal se jednou nad nákupem.
Odpověděla jsem, že přece nenecháme rozvedeného člověka sedět samotného. Znělo to lépe než přiznání, že už od pátku vybírám halenku.
Roman mi pochválil vlasy, poznal nové náušnice. Když se za mnou protahoval k utěrkám a položil mi na okamžik ruku na rameno, myslela jsem na to ještě večer.
Občas jsem nechala v dřezu i čisté skleničky, abychom tam zůstali déle. Pavel z obýváku zavolal, že si to nádobí můžeme nechat na zítra. S Romanem jsme se na sebe usmáli.
Ten úsměv jsem si vykládala po svém.
Nikdy mi nenapsal nic osobního. Když volal, chtěl obvykle Pavla. Přesto jsem byla přesvědčená, že jen čeká, co dovolím já.
U auta jsem ho políbila
V březnu jsme spolu jeli pro větší nákup. Pavel měl rozebranou skříň a Roman se nabídl, že mě sveze.
V obchodě jsme se dohadovali o kávě a mně připadalo příjemné, jak obyčejně to působí. Nikdo nevěděl, že k sobě nepatříme.
U auta jsem se natáhla pro tašku, on ji držel z druhé strany. Políbila jsem ho. Krátce, ale dost zřetelně na to, aby se to nedalo vydávat za omyl.
Roman ustoupil a postavil nákup mezi nás.
„Iveto. To ne.“
Řekla jsem, že se přece celou dobu nechová jako švagr.
„Utírám u vás talíře. Kvůli tobě bráchu podvádět nebudu.“
Cestou domů jsem sledovala okno. Roman vyložil tašky, Pavlovi odmítl kávu a odešel. Přeskládávala jsem jogurty v lednici, dokud se mě muž nezeptal, co mi je.
Řekla jsem, že už je těch návštěv moc. Že Roman pořád stojí za mnou v kuchyni a já nemám ani v neděli klid.
Pavel přestal šroubovat úchytku.
„Tak proč mu pokaždé sama voláš?“
Odsekla jsem, že někdo v téhle rodině musí myslet na ostatní.
Příští neděli jsme jedli sami
Pavel napsal Romanovi, že teď potřebujeme mít víkendy pro sebe. Ukázal mi zprávu, než ji poslal. Přikývla jsem.
Roman odpověděl jen, že rozumí. Čekala jsem, že napíše i mně. Nenapsal.
Dva týdny jsem měla přesně ten klid, o který jsem si řekla. Vadil mi. Pavel byl ohleduplný a mě rozčilovalo, že má bratra za obtíž, kterou kvůli mně vyřešil.
Když pak odmítl Romanovo pozvání na pivo, zeptala jsem se proč.
„Nejdřív se ho zeptám, proč tě tam pořád otravoval.“
Krájela jsem chleba. Jestli spolu začnou mluvit o kuchyni, Roman může zmínit i parkoviště. Nechtěla jsem, aby to Pavel slyšel nejdřív od něj.
Položila jsem nůž a řekla mu o polibku. Pavel čekal, takže jsem přidala i to ostatní: obědy, nádobí, moje očekávání.
„A já mu měl ještě vynadat?“
Přikývla jsem. Nedokázala jsem odpovědět nahlas.
Pavel odešel zavolat bratrovi do ložnice. Dveře zavřel. Slyšela jsem tlumené hlasy, ale nerozuměla slovům. Zůstala jsem u chleba a čekala, jestli mě zavolá k telefonu.
Obědy už neřešíme
Od té doby uplynuly dva měsíce. Pavel se neodstěhoval. Nakupujeme spolu a večer se ptá, v kolik ráno vstávám. O Romanovi přede mnou téměř nemluví.
Omluvu jsem švagrovi poslala zprávou. Odpověděl, že ji četl. To bylo všechno.
Minulou sobotu si Pavel oblékl bundu a oznámil, že přijde později. Až když jsem se zeptala, řekl, že jde s bratrem na večeři.
Málem jsem poznamenala, že Romanovi moje vaření přece nikdy nevadilo. Tu větu jsem spolkla. Pořád jsem se dokázala spíš urazit než zastydět.
V neděli jsem se Pavla zeptala, na co má chuť.
„Já už jsem jedl,“ řekl. „Nechtěl jsem tě budit.“
Dřív mi povídal o všem ještě předtím, než se to stalo. Teď jsem nevěděla ani to, jestli si ráno jen namazal chleba, nebo šel někam ven. Sedla jsem si naproti němu a nezeptala se.
