Článek
S Romanem jsem chodila čtyři měsíce. Mně bylo jednapadesát, jemu šestapadesát. Oba jsme byli rozvedení a já poprvé po letech nemusela chuť na blízkost předstírat.
Bydlel s dvaatřicetiletou dcerou Terezou. Řekl mi, že se k němu po rozchodu nastěhovala a potřebuje čas.
Připadalo mi hezké, že ji nenutí odejít.
Scházeli jsme se většinou u něj. Já měla doma klid, ale Roman tvrdil, že se mu večer nechce přes celé Brno.
„U mě máme víno i postel,“ říkal. „Nedělejme z toho zájezd.“
Večer vždycky něco potřebovala
Tereza nás přerušovala skoro pokaždé. Chtěla pomoct s policí, odnést krabici nebo vědět, kdy Roman konečně vyklidí sušák.
Jednou nám zaklepala na dveře právě ve chvíli, kdy mě líbal.
„Tati, tu pánev jsi nechal na sporáku ty?“
Roman vstal a šel do kuchyně. Já zůstala sedět na posteli a zapínala si halenku. Připadala jsem si jako návštěva, která překročila povolenou dobu.
Když se vrátil, řekla jsem mu, že dcera už není malá.
„Však ona si zvykne,“ odpověděl a sáhl po sklenici.
Neptala jsem se, na co přesně. Chtěla jsem věřit, že se kvůli mně učí být méně dostupným otcem.
Přitom jsem si všimla, že Tereza platí dovoz jídla a vybírá nový stůl. Považovala jsem ji za rozmazlenou. V cizím bytě se chovala jako doma.
Požádala jsem ji o jedinou noc
Minulý měsíc měl Roman narozeniny. Přinesla jsem večeři a koupila si nové prádlo. Oslavu jsem chtěla tentokrát dokončit až ráno.
Tereza přišla z práce po osmé a začala v kuchyni připravovat oběd na další den. Roman odešel pro pečivo.
Využila jsem toho.
„Nemohla bys dneska přespat někde jinde? Jen jednou. Táta by měl mít taky trochu soukromí.“
Položila nůž vedle prkénka.
„On tě poslal?“
„Neposlal. Jen si myslím, že bys mu mohla dopřát vlastní život.“
Chvíli se na mě dívala. Potom přešla ke stolu, otevřela notebook a otočila ho ke mně. Na obrazovce měla nájemní smlouvu se svým jménem.
„Tohle je můj byt. Táta tu měl být tři týdny. Je tu pátý měsíc.“
Nejdřív jsem četla adresu. Jako by mohlo jít o jiný byt, kdybych našla chybu v čísle domu.
„Řekl mi, že bydlíš u něj.“
„Mně zase řekl, že se stěhuje k tobě. Jen prý potřebuješ trochu času.“
V kuchyni hučela digestoř. Vypnula ji a zeptala se, jestli už chápu, proč ho večer posílá uklízet.
S bydlením už počítal
Roman se vrátil s rohlíky. Tereza mu hned řekla, o co jsem ji požádala. Čekala jsem omluvu, hlavně vůči ní.
„To jsme si asi špatně vyložili,“ začal.
„Já jsem si smlouvu vyložila dobře,“ řekla jsem.
Po rozvodu si pronajímal malý byt. Když mu majitel neprodloužil smlouvu, šel k dceři. Hledání dalšího nájmu odkládal, protože mu nabízené byty připadaly drahé.
O tom jsem dosud neslyšela ani slovo.
„Nechtěl jsem na prvním rande vykládat, že nemám kde bydlet.“
„A na dvacátém už by to zkazilo dojem?“
Tereza uklidila krabičku s obědem do lednice a odešla do svého pokoje. Nás dva nechala v kuchyni, kde jsem ještě před chvílí žádala o její nepřítomnost.
Roman mi připomněl, že mám třípokojový byt. Děti jsou pryč a stejně v něm prý bývám sama.
„Já vím, kolik mám pokojů.“
„Tak ze mě nedělej vypočítavého chlapa. Je nám spolu dobře.“
Bylo. Právě proto mě jeho samozřejmost tak urazila. Když jsem ho zvala k sobě, odmítal cestu. Přesto už dceři vyprávěl, že se ke mně nastěhuje.
Řekla jsem mu, že se s ním chci dál vídat. Společné bydlení mu ale nenabízím.
„Takže mi nevěříš.“
„Dneska zrovna nemáš nejlepší podklady.“
Večeři jsme snědli. Na noc jsem nezůstala.
Pokoj si našel rychle
Tereza mu dala do konce měsíce čas na odstěhování. Mně napsala jen datum a poděkování, že už ví, na čem je.
Omluvila jsem se jí za tu žádost. Žádné přátelství z toho nevzniklo. Na omluvu odpověděla krátkým „dobře“ a dál jsme si nepsaly.
Roman si během týdne našel pokoj ve sdíleném bytě. Najednou to šlo i bez mých volných ložnic.
Od té doby jsme se viděli dvakrát. Ke mně je to pro něj daleko, u něj se mu scházet nechce. Večeře venku ho stojí moc peněz.
Když naposledy přišel, nechala jsem ho přespat. Ráno u kávy poznamenal, že bych ani nepoznala, kdyby tu měl pár věcí.
Řekla jsem, že poznala.
Urazil se a odjel bez snídaně. Odpoledne poslal odkaz na drahý pronájem s poznámkou, že tohle přece nemůže dlouho táhnout.
Ten večer jsem si přála, aby u mě byl. Zároveň mě štvalo, že mu to nechci říct, protože by v tom zase mohl slyšet nabídku pokoje. Ještě před měsícem jsem se těšila, až u mě konečně zůstane déle. Teď při každé takové představě počítám, co všechno by si přivezl.
