Článek
Na tu večeři jsem si vzala šaty, ve kterých mi Martin nikdy nezapomněl pochválit zadek. Bylo mi osmatřicet, Soně o osm víc a já si přála, aby ten rozdíl byl vidět. Jenže přišla v kalhotách, s promoklými vlasy, a zatímco jsem hledala vázu na její květiny, můj muž už jí podával utěrku. Věděl, že si nejdřív osuší brýle.
„Tak vy se o mě nemusíte starat,“ řekla jsem.
„O tebe?“ Soňa si sundala sako. „Já si utírám brýle.“
Martin se zasmál. Já taky, o vteřinu později.
Chtěla jsem být velkorysá současná manželka, která dokáže pozvat bývalou na večeři. Rozvedení byli šest let, my svoji čtyři. Občas spolu zašli na kávu a já pokaždé tvrdila, že mi to samozřejmě nevadí. U našeho stolu jsem konečně měla mít výhodu domácího prostředí.
Soňa mi ji nebrala. Chválila jídlo, ptala se na mou práci a nepoužila jediné „to Martin vždycky“. Když jsem se natáhla pro víno, přidržela mi rukáv nad omáčkou. Její prsty zůstaly na mém zápěstí o chvilku déle, než musely. Nebo jsem si to přála.
„Ty skoro nejíš,“ všimla si.
„Hlídám, jestli vám chutná.“
„Mně ano.“ Dívala se přitom na mě. Sousto jsem spolkla celé.
Martin odešel na balkon vyřídit telefonát. Soňa si rozpustila vlasy, aby jí doschly. Voněla deštěm a něčím hořkým, co jsem chtěla ucítit zblízka. Začala jsem rovnat příbory, které už rovné byly.
„Jsi ze mě nervózní?“ zeptala se.
„Čekala jsem, že budeš protivnější.“
„Ještě není ani devět.“
Tentokrát jsem se zasmála první. A když se Martin vrátil, překáželo mi, jak samozřejmě si sedl mezi nás.
Při loučení mě Soňa vzala za ruku. Poděkovala za večeři a já jí palcem přejela přes kloub. Udělala jsem to vědomě. Její pohled sklouzl k našim prstům, pak zpátky ke mně. Nepustila jsem ji, dokud Martin za našimi zády nezačal hledat její deštník.
Druhý den jsem jí napsala kvůli zapomenuté krabičce na moučník. Odpověděla, že si ji můžu nechat. Navrhla jsem kávu. „Kvůli té krabičce?“ zeptala se. „Ne,“ napsala jsem a dalších deset minut zírala na odeslanou zprávu.
Sešly jsme se ve čtvrtek po práci. Venku už byla listopadová tma. Soňa mi naproti přes úzký stolek připadala nesnesitelně blízko; viděla jsem jí na rtu stopu pěny a musela se držet hrnku, abych se jí nedotkla.
„Co o tom ví Martin?“
„Že jdu na kávu.“
„To je překvapivě přesná a úplně zbytečná odpověď.“
Položila jsem hrnek. „Myslím na tebe od soboty. I když jsem s ním v posteli.“ Řekla jsem to tiše, ale po vyslovení jsem cítila skoro vítězoslávu. Konečně jsem byla ta odvážná.
Soňa si mě chvíli prohlížela. „To poslední sis mohla nechat. Já už tam s vámi být nechci.“
Zrudla jsem. Pak pod stolem přitiskla koleno k mému a já se přestala snažit vymyslet chytrou odpověď.
Venku jsme se zastavily pod zataženou markýzou. Sáhla jsem jí na klopu saka. „Můžu?“ zeptala jsem se. Přikývla a já ji políbila. Žádné opatrné zkoušení, jestli bych dokázala chtít ženu. Chtěla jsem tuhle.
Cestou domů jsem v tramvaji pořád cítila její parfém na šále. Martin skládal vyprané prádlo. Dívala jsem se na jeho ruce a připravovala si lehký tón, jako bych přinášela něco vzrušujícího pro nás oba.
„Políbila jsem Soňu. Chci s ní spát.“
Přestal obracet tričko. Čekala jsem úsměv, snad nějakou hloupou mužskou poznámku, které bych se mohla chytit.
„Ty si z mého života vybíráš další doplněk?“
„Takhle o ní nemluv.“
„Já mluvím o tobě. Mám ti zatleskat, nebo vám v sobotu uvařit?“
Položila jsem dlaň na stůl. „Nevím, co s tím.“
„Ale mně už jsi práci našla. Mám být ten velkorysý.“
Spala jsem v obýváku, pokud se tomu neustálému převalování dá říkat spánek. Ráno jsem napsala Soně, že to ví. Zavolala mi o polední pauze a já kvůli ní nechala vystydnout oběd.
„Chci tě znovu vidět,“ řekla jsem.
„Já tebe taky. Ale nebudu vaše zpestření. Ani tajná odměna za nešťastné manželství.“
„Takže ho mám opustit?“
„To jsem neřekla. Nedávej mi do pusy rozhodnutí, které chceš udělat ty.“
Rozčilovala mě. Ještě víc mě rozčilovalo, že jsem si při zvuku jejího hlasu vybavovala, jak se ke mně naklonila pod markýzou.
V úterý večer si Martin přisedl ke mně na gauč. Mezi námi nechal místo, kam jindy pokládal nohy.
„Chci, abys zůstala,“ řekl. „Ale jestli to máme zkusit spravit, nebudeš s ní mezitím chodit na rande. To nedám.“
„A jak dlouho ji nemám vidět?“
Podíval se na mě. „Takže už čekáš, až to vydržím.“
Mohla jsem ho vzít za ruku. Místo toho jsem mu řekla o pokoji, na který jsem se odpoledne byla podívat. Měl volno hned od středy. Při té prohlídce jsem Soně poslala fotku okna do dvora. Odpověděla, že je tam pěkné světlo. Vracela jsem se k té zprávě, jako by napsala, že tam chce být se mnou.
„Potřebuju prostor,“ řekla jsem Martinovi.
„Já potřeboval, abys mi to řekla před tou prohlídkou.“
Ve středu jsem si pokoj pronajala. Při balení jsme se pohádali i o cestovní tašku. Vzala jsem si nakonec starou, s rozbitým kolečkem. Soně jsem napsala, že už mám svoje bydlení, a připojila otázku, jestli přijede v sobotu. Chtěla jsem, aby věděla, že kvůli ní něco riskuju. Její varování jsem si pamatovala přesně, jen mi připadalo, že po mém odchodu musí všechno znamenat víc.
Soňa přijela odpoledne. Otevřela jsem jí v novém svetru a bez podprsenky, což náhle působilo jako příliš hlasité oznámení. Přesto se na mě podívala způsobem, kvůli kterému jsem si ten svetr koupila.
Políbily jsme se hned za dveřmi. Později jsme stály u okna a ona mi vyprávěla o svém týdnu. Když se otočila zpátky do pokoje, všimla si otevřené tašky na podlaze.
„Kolik nocí tu už jsi?“
„Tři. Do té skříně by se ti taky něco vešlo.“ Pokusila jsem se usmát.
„Lenko. Já se sem nestěhuju.“
„Ani jsem tě pořádně nepozvala.“
„Právě.“
Sedly jsme si na okraj postele, každá na jiný konec. Soňa mě pořád chtěla. Řekla mi to přímo, bez útěšného úsměvu. Chtěla se se mnou vyspat, chtěla mě poznávat, ale neslíbila mi společný byt ani vztah. Já už přitom v duchu rozdělila police.
Když odcházela, zkusila mě políbit. Uhnula jsem. Viděla jsem, jak ji to zabolelo, a na malou ošklivou chvíli mě potěšilo, že taky něco nedostala.
„Ozvi se, až se budeš chtít sejít se mnou,“ řekla. „Na další prohlídku bydlení nepřijedu.“
V neděli jsem měla u Martina vyzvednout zbytek věcí. Požádal mě, ať přijdu v deset. V jedenáct chtěl mít byt pro sebe. Dorazila jsem včas a ze zvyku se ho mezi dvěma cestami k autu zeptala, co bude vařit.
„Ještě nevím.“
„Mohla bych ti aspoň pomoct s obědem.“
Opřel se o kuchyňskou linku. „A potom zase odejdeš za ní?“
„Dneska se nevidíme.“
„To nebylo to, na co jsem se ptal.“
Zůstala jsem stát ve dveřích kuchyně. Ještě před týdnem bych se natáhla kolem něj pro sklenici. Teď jsem se zeptala, jestli se můžu napít vody. Podal mi ji a počkal, až dopiju.
V předsíni jsem se obouvala pomalu. Martin už držel otevřené dveře. Bylo za pět jedenáct a já pořád hledala něco, na co jsem mohla zapomenout.
