Článek
Lenka uměla položit otázku tak, že člověk začal odpovídat dřív, než si rozmyslel, co vlastně chce prozradit. Naklonila hlavu, nalila víno a poznamenala, že nám to s Alešem poslední dobou nějak sluší. Neřekla rovnou, jestli spolu ještě spíme. To bych se možná urazila a měla bych k tomu právo. Zeptala se, co jsme dělali o víkendu, a pak už stačilo, abych se usmála. Věděla jsem, jaký úsměv čeká. Takový ten, po kterém ostatní ženy řeknou no dovol a jejich muži se podívají po Alešovi. Ze začátku jsem si nevymýšlela všechno. Z vydařené večeře jsem vynechala hádku o parkování, z víkendu v penzionu sobotní odpoledne, které Aleš strávil s notebookem. Když jsem řekla, že jsme se skoro nedostali z pokoje, nemusela jsem přece dodávat, že venku pršelo a já ho nemohla dostat od pracovních tabulek. Aleš mě obvykle nechal mluvit. Někdy se usmál, jindy zvedl sklenici a napil se. Brala jsem to jako souhlas. Bylo mi pětačtyřicet, jemu o dva víc, měli jsme za sebou osmnáct let manželství a dceru na vysoké škole. Já pracovala v zákaznickém oddělení firmy s nábytkem, on vedl malý tým servisních techniků. Doma jsme uměli vyřešit reklamaci pračky, zaplatit pojistku a vybrat mámě nový telefon, ale při polibku jsme se poslední měsíce míjeli. Ne vždycky jeho vinou. Když se ke mně v kuchyni přitiskl, měla jsem ruce od těsta. Když přišel večer, byla jsem unavená. Když jsem si naopak já připadala hezká, on zrovna koukal na něco, co podle něj mělo skončit za pět minut. Nechtěla jsem se doprošovat. Tohle mi připadalo důležité: já jsem se přece doprošovat nechtěla. Lenka ale nemusela vědět, jak dlouho si pamatuju jedno odmítnutí. S manželem Pavlem vlastnili chalupu kousek od Svitav a dvakrát do roka nás tam zvali spolu s Ivou a Danem. Všichni dospělí, žádné děti za dveřmi, nikdo nemusel v neděli vstávat na zápas nebo na kroužek. Před každým víkendem jsme si do skupiny posílali, kdo přiveze jídlo, a Lenka přidala něco o víně a zavřených ložnicích. Většinou jen žertovala. Já ale u těch zpráv pokaždé přemýšlela, jestli se u nich doma opravdu děje tolik věcí, nebo jestli umí jen líp vyprávět. Před odjezdem jsem si koupila novou noční košili. Alešovi jsem ji neukázala. Nejdřív jsem chtěla vidět, jestli si mě vůbec všimne.
Večer pro šest
V pátek jsme dorazili za tmy. Aleš nesl bedýnku s jídlem, já tašku s oblečením a krabici koláče. Lenka nás ve dveřích objala a hned si všimla mých bot. „Ty ses vypravila,“ řekla. Přesně kvůli téhle větě jsem si je vzala, i když se do nich v mokré trávě nedalo stoupnout. Aleš šel za Pavlem vyložit auto. My s Lenkou jsme v kuchyni sundávaly fólii z misek a ona mi vyprávěla, jak si posledně s Pavlem prodloužili pobyt v Brně. Prý kvůli nim v hotelu museli posunout úklid pokoje. Mohlo to znamenat, že zaspali. Mohlo to znamenat cokoli. Lenka se při tom však podívala přes rameno ke dveřím a já si připadala, jako by mi právě ukázala něco, co já doma nemám. „My už hotely skoro nepotřebujeme,“ odpověděla jsem. „Máme konečně prázdný byt.“ Řekla, že to musí být paráda. Přikývla jsem a začala z krabice vyndávat koláč. Iva s Danem přijeli později, přivezli polévku a celou cestu se prý hádali kvůli navigaci. Iva to oznámila ještě v kabátě a Dan dodal, že se nehádali, jen nesouhlasil s tím, kde odbočila. Zasmáli jsme se a nikdo z toho nedělal obraz jejich manželství. U sebe bych podobnou historku nevyprávěla. Nechtěla jsem strávit večer mezi ženami, které budou uznale pokyvovat nad tím, co všechno doma snáším. Po večeři Aleš s Danem uklidili talíře, Pavel přiložil do kamen a Lenka přinesla druhou láhev. Seděli jsme u velkého stolu v kuchyni. V obýváku vedle běžela potichu hudba, kterou jsme vybírali všichni tak dlouho, až jsme přestali poslouchat. Aleš měl vyhrnuté rukávy a na zápěstí malou odřeninu. Všimla jsem si jí teprve tehdy. Napadlo mě zeptat se, co se mu stalo, ale Lenka zrovna navazovala na své hotelové ráno. Pavel ji opravil, že úklid neposouvali, jen na dveře zapomněli dát cedulku. „No a proč jsme zapomněli?“ zeptala se vítězně. Pavel se usmál a podal jí sklenici. V tu chvíli jsem chtěla, aby se Aleš podíval stejně na mě. Ne na Lenku, na mě. „Ale to my jsme po tom našem firemním večírku ani domů nedojeli,“ řekla jsem. Aleš vedle mě přestal skládat papírový ubrousek. Byla to maličkost. Ohnul ho napůl a nechal ruce na stole. Iva se zeptala, kterém večírku. „V říjnu, jak jsme měli to výročí firmy. Posílala jsem vám fotku v těch zelených šatech.“ Tu fotku znaly. Měla jsem na ní náušnice, které jsem normálně nenosila, a opravdu mi to slušelo. Večer skončil tím, že jsem s kolegyní Hanou seděla v taxíku a počítala, kolik nám zbývá volna do Vánoc. Teď jsem ale pokračovala, že pro mě Aleš přijel a místo domů odbočil k vyhlídce za městem. „Prý když už jsem se takhle oblékla, byla by škoda hned mě vozit zpátky,“ dodala jsem. Lenka udělala přesně ten zvuk, který jsem čekala. Trochu smíchu, trochu závisti. Dan se zeptal Aleše, jestli na té vyhlídce nejsou závory. Už jsem měla na jazyku, že v takovou chvíli člověk závory neřeší. Aleš mě předešel. „Já pro Martinu nejel.“ Řekl to klidně. Ne hlasitěji než před chvílí, když žádal o sůl. Podívala jsem se na něj a ještě jsem se usmívala. „Prosím tě, nebuď takový.“ „Přijela jsi taxíkem s Hanou. Já byl doma.“ Iva sklopila oči ke sklenici. Lenka se nadechla a zase zavřela pusu. Pořád existovala možnost zasmát se a říct, že je Aleš protivný, když je unavený. „Asi si pleteš, kdy to bylo,“ zkusila jsem. „Nepletu. Tohle se nestalo.“ V kuchyni prasklo dřevo v kamnech tak hlasitě, až jsem se otočila. Pavel vstal a šel zkontrolovat oheň, přestože zjevně nebylo co kontrolovat. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „To byl vtip,“ řekla jsem. „Tak dobře,“ odpověděl Aleš. Nic víc. Žádný úsměv, žádné mrknutí, kterého bych se mohla chytit. Lenka začala mluvit o sousedech, kteří na chalupu jezdí s velkým psem. Dan se toho tématu ujal tak rychle, až mě to urazilo skoro stejně jako Alešova oprava. Chtěla jsem, aby se té trapnosti někdo postavil, ne aby ji všichni obcházeli. Sáhla jsem po láhvi a dolila si. Aleš mi bez ptaní přisunul vodu. „Tu nechci,“ řekla jsem. Dan zmlkl uprostřed věty. Všimla jsem si toho a dodala, že mám ještě dost ve sklenici. Neměla jsem. Zbytek večera jsem sledovala, kdo se na koho dívá. Když se Lenka rozesmála nad Pavlovou poznámkou, hledala jsem v tom úlevu, že nejde o ni. Když Iva vstala pro čaj, připadalo mi, že si o mně jdou s Lenkou něco říct, přestože Lenka zůstala sedět. Aleš se normálně bavil s Danem o autě. Právě ta jeho schopnost pokračovat mě štvala. Mně zkazil celý večer a sám se mohl zeptat, kolik žere nový motor. Kolem půlnoci jsme začali uklízet. Všechny tři ložnice byly nahoře a na schodech jsme se chvíli míjeli s hrnky a telefony. Počkala jsem, až Iva s Danem zmizí za dveřmi, a řekla Alešovi, že si ještě musíme promluvit. „Tady?“ zeptal se. Ukázala jsem dolů. Nechtěla jsem se hádat přes stěnu s Lenkou. Do kuchyně jsem šla první a cestou si upravovala šaty, jako by mi měly při tom rozhovoru nějak pomoct.
Ráno to neodvypráví za mě
Na stole zůstala miska s několika olivami a pod ní mastný kruh. Začala jsem ho utírat, než Aleš sešel. Potřebovala jsem mít něco v ruce. „Tohle už mi nikdy nedělej,“ řekla jsem, sotva zavřel dveře do chodby. Opřel se o linku. „Co přesně?“ „Nedělej ze mě před lidmi blbku.“ „Tak za mě před lidmi nemluv.“ Čekala jsem, že začne vysvětlovat, jak mě nechtěl ranit. Takhle se se mnou obvykle hádal: nejdřív mi nechal prostor, potom vybral jednu větu a tu rozebíral, dokud jsme oba nezapomněli, kvůli čemu jsme začali. Dneska mi ten prostor dát nechtěl. „Byla to historka u vína, Aleši. Nemusela se z toho dělat tisková oprava.“ „Ptali se mě na závoru. Co jsem měl říct?“ „Třeba nic. Třeba se usmát jako normální člověk.“ „A tys mohla vyprávět o něčem, co se ti opravdu stalo.“ Hodila jsem hadr do dřezu. Nemusela jsem, jen jsem chtěla, aby se ozvalo něco prudšího než jeho hlas. „Tak promiň, že se mi nechtělo vykládat, jak jsi v deset spal u televize.“ „Nespal jsem. Čekal jsem na tebe.“ To byla pravda. Když jsem přijela, měl pro mě schovaný kus pizzy. Zeptal se, jaké to bylo, a já mu ukázala dvě fotografie. Pak jsem si stěžovala, že mám otlačené nohy, a šla se umýt. Tehdy jsem mu dokonce byla vděčná, že po mně nic nechce. Teď jsem to použila proti němu. „A máme z toho udělat hlavní zážitek podzimu? Že mi manžel nechal pizzu?“ Aleš se narovnal. „Ne. Ale nemusíš místo toho vymyslet, že jsme spolu někde strávili půl noci v autě.“ „Nikomu jsem nepopisovala žádné podrobnosti.“ „To ještě chybělo.“ Podíval se ke dveřím, protože nad námi někdo přešel. Stáhla jsem hlas. „Víš, jak jsem tam vypadala?“ „Vím, jak jsem tam vypadal já.“ „Jako muž, kterého jeho žena pořád chce. To tě tak uráží?“ Dělala jsem z něj muže, kterému ostatní mohli trochu závidět. Čekala jsem, že to aspoň uzná. „Ty mě ale chceš hlavně u toho stolu,“ řekl. „Doma, když se tě dotknu, mi podáš něco, co mám odnést.“ „To není pravda.“ „Minulou sobotu jsem si k tobě sedl na gauč a tys mi připomněla prádlo v sušičce.“ Pamatovala jsem si to. Taky jsem si pamatovala, jak mě dva dny předtím odbyl, protože dokončoval práci. Řekla jsem mu to. Přikývl. „Jo. A bylo mi pak líto, že jsi odešla spát. Jenže když jsem přišel za tebou, řeklas, že teď už nemusím.“ „Protože nechci být položka na konec dne.“ „A já nechci být číslo do programu pro Lenku.“ Podívala jsem se na dveře. Řekl to moc nahlas. Napadlo mě, že ji snad musel jmenovat schválně, aby hned věděla, o co jde. „Mohl jsi mi to říct doma,“ namítla jsem. „Říkal jsem ti, že nechci, abys o nás vykládala tyhle věci.“ To taky byla pravda. V létě cestou z grilování řekl, že nemusí všichni vědět, co děláme v ložnici. Odpověděla jsem, že nic konkrétního přece neříkám a že se nemá tvářit jako puritán. On pak pustil rádio. Tenkrát jsem byla přesvědčená, že jsme to vyřešili. „Myslela jsem, že se stydíš,“ řekla jsem teď. „Tak sis přidala?“ Sedl si ke stolu. Přestala jsem uklízet a zůstala stát u dřezu s mokrými prsty. Najednou mi vadilo, že on sedí a já před ním vypadám, jako bych měla něco obhajovat. Přitáhla jsem si židli naproti. „Lence je jedno, jestli je to přesné. Ona taky přehání.“ „Tak ať si přehání o sobě.“ „Kdybych nic neřekla, začala by se vyptávat, co nám je.“ „Nevím, Martino. Já se tam bavil i bez té vyhlídky.“ Odmlčel se a promnul si oči. Podívala jsem se na jeho ruku položenou vedle hrnku. U večeře Pavel sáhl Lence na koleno. Všimla jsem si toho, i když zrovna mluvil Dan. Lenka kvůli tomu nemusela nic rozehrávat a já čekala, až se něco podobného stane mně. Jenže místo abych Alešovi sáhla na ruku, začala jsem mluvit. „Já nechci, aby si mysleli, že už mezi námi nic není,“ řekla jsem. Aleš přejel prstem po rýze ve stole. „A je?“ Chtěla jsem hned odpovědět ano. Místo toho jsem si upravila lem šatů. To mě ponížilo víc než jeho otázka, ta chvíle, kdy ze mě nevyšla samozřejmá odpověď. „Jsi můj muž,“ řekla jsem. „To vím.“ „A pořád se mi líbíš.“ Vzhlédl. Konečně. Ta odřenina na zápěstí byla červenější než večer a já se ho chtěla dotknout z docela obyčejného důvodu. Natáhla jsem ruku přes stůl. Neuhnul, ale ani mi nepoložil svou do dlaně. Chvíli jsem ji tam nechala a potom stáhla. „Mohli bychom si příští sobotu udělat večer sami,“ navrhla jsem. „Někam zajít. Nebo zůstat doma, je mi to jedno.“ „Teď to nechci domlouvat.“ „Tak kdy?“ „Nevím.“ Vydechla jsem nosem a on si toho všiml. Zase jsem byla u toho, že jeho odmítnutí musím okamžitě opravit něčím, co mi vrátí jistotu. „Dobře. Tak to nemusíme řešit teď. Ale ráno bys jim mohl říct, že jsi mě jen schválně popichoval.“ Aleš odsunul židli. Udělala po dlaždicích takový zvuk, že jsme oba ztuhli. „Já ti řeknu, že nechci být tvoje historka, a ty po mně chceš další.“ „Nechci po tobě přednášku. Jen abys mě v tom nenechal samotnou.“ „Tuhle jsi začala sama.“ Vstal a vzal ze dřezu svůj hrnek. Opláchl ho, přestože už byl čistý, a postavil na utěrku. Měla jsem pocit, že mi tím schválně ukazuje, jak se dá z rozhovoru odejít bez bouchnutí dveřmi. „Takže příští sobota taky ne?“ zeptala jsem se. „Martino, teď ne.“ Odešel nahoru. Chvíli jsem seděla u stolu a představovala si, jak ráno všechny rozesměju vlastní poznámkou. Mohla jsem říct, že jsem je nachytala. Nebo že se Alešovi před lidmi vždycky zhorší paměť. Napadaly mě věty, které by zabraly, a právě kvůli tomu jsem tam zůstala tak dlouho. Když jsem konečně přišla do ložnice, ležel na boku. Novou noční košili jsem vytáhla z tašky, podržela před sebou a zase složila. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že mu chci něco dokazovat. Současně jsem chtěla, aby si všiml, že jsem si ji vůbec přivezla. Nakonec jsem zhasla dřív, než jsem se převlékla. Ráno mě probudily hlasy z kuchyně a vůně kávy. Aleš už v pokoji nebyl. Oblékla jsem se, učesala a scházela pomalu, abych nemusela vstoupit do místnosti zadýchaná. Seděl vedle Dana a mazal si chleba. Lenka stála u kávovaru, Iva krájela rajčata a Pavel hledal otvírák na sklenici s marmeládou. Všechno vypadalo normálně. Nabídli mi kávu a nikdo se na nic neptal. Mohla jsem to nechat být. Celý víkend mohl skončit tím, že se o tom v autě pohádáme ještě jednou a před ostatními už nepadne ani slovo. Jenže až bych příště něco vyprávěla, zase bych kontrolovala Alešův obličej. Sedla jsem si a řekla: „Tu včerejší příhodu po večírku jsem si vymyslela. Aleš mě nevyzvedával.“ Lenka se otočila s hrnkem v ruce. „Já myslela, že jste se jen neshodli na dni.“ „Ne. Nestalo se to.“ Dan položil nůž. Iva se mě zeptala, jestli jsem si z nich chtěla udělat legraci. Zavrtěla jsem hlavou. „Chtěla jsem mít taky co vyprávět.“ Lenka se krátce zasmála, ne úplně jistě. „Tak to ses nemusela tolik namáhat.“ Věděla jsem, že se mám zasmát taky. Nešlo mi to. Aleš vedle Dana dál držel namazaný chleba a já čekala, že aspoň něco dodá. Že řekne, že přece jinak jsme v pohodě. Neřekl nic. Pavel konečně otevřel marmeládu a zeptal se, jestli si někdo dá. Natáhla jsem se po ní, jen abych měla zaměstnané ruce. „Počkej,“ řekla Lenka. „A ten víkend v penzionu? Jak jsi říkala, že jste skoro nevylezli z pokoje?“ Sklenici jsem ještě držela nad stolem. „Pršelo,“ odpověděla jsem. Iva se podívala na Aleše a potom zpátky na mě. Lenka si sedla, kávu položila před sebe. „A co z toho se teda doopravdy stalo?“
