Článek
„Jsem ráda, že tam budete,“ řekla. „Táta říkal, že jste se s mámou znaly.“
Měla jsem na stole nedopitou kávu a v zásuvce pozvánku na její svatbu. Tomáš mi ji dal večer předtím. Když ji pokládal přede mě, dotkl se hřbetu mojí ruky.
„Pojď se mnou,“ řekl.
Nezeptala jsem se, co o mně řekne.
Do opravny přišel šest týdnů před svatbou. Nesl oblek v tmavém vaku a držel ho od těla, aby se nedotýkal špinavého lemu jeho pracovní bundy.
„Potřeboval bych se do toho podívat,“ řekl.
„Vy, nebo já?“
Zasmál se. Potom vak položil na pult tak opatrně, jako by uvnitř bylo sklo.
Bylo mi dvaapadesát. Za osmnáct let v opravně jsem přestala odhadovat lidi podle oblečení, které přinesli. Někdo zaplatil šest tisíc za kalhoty a přel se o cenu zkrácení. Jiný mi dal opravit bundu, která už sotva držela pohromadě, a nechal peníze navíc, protože to potřeboval rychle.
Tomáš se na cenu zeptal hned. Řekla jsem, že nejdřív musím vidět, jak mu oblek sedí.
Za závěsem to zašustilo. Potom se ozval hlas.
„To sako je nějak velký.“
„Tak vyjděte. Ať víme, o kolik.“
Sako bylo tmavě šedé, dobře ušité a na pase příliš volné. Tomáš držel ramena stažená dopředu. Požádala jsem ho, aby se narovnal. Poslechl, ale vzápětí zase sklopil hlavu.
„Nemusíte se na mě dívat,“ řekla jsem. „Dívejte se do zrcadla.“
„Právě tomu se snažím vyhnout.“
Přistoupila jsem k němu. Ze strany jsem zabrala látku mezi prsty a vsunula první špendlík. Ucítila jsem, že zadržuje dech.
„Dýchejte normálně. Jinak vám to upravím pro někoho jiného.“
Vydechl. Pod mými prsty se jeho bok nepatrně pohnul.
Neměl nic, čeho bych si v ulici všimla na první pohled. Šedé vlasy, trochu unavené oči, ostříhané nehty. V levém obočí mu rostl jeden dlouhý bílý chlup. Chtěla jsem mu ho uhladit a místo toho sáhla pro další špendlík.
Oblek vybírala jeho žena. Řekl mi to, když jsem mu upravovala záložku kalhot.
„Tohle nosit chtěla, abych vypadal jako člověk.“
Zvedla jsem hlavu. Usmíval se do zrcadla, ale už ne na mě.
„Dceři je jedno, jestli si koupím novej. Mně nějak ne.“
Ptát se na ženu by bylo normální. Zákazníci mi říkali osobní věci pořád, hlavně když si nemohli volně odskočit od zrcadla. Nezeptala jsem se. Pochopila jsem, že už nežije, a nechala ho rozhodnout, kolik mi řekne.
„Hana umřela před čtyřmi lety,“ dodal.
Přikývla jsem. Vyndala jsem z kalhot jeden špendlík a posunula ho o kus výš.
„Do svatby to stihneme.“
V jeho obličeji se něco uvolnilo. Byla jsem ráda, že jsem nezačala mluvit o tom, jak čas pomáhá. Já sama byla sedm let rozvedená a čas mi pomohl hlavně přestat kontrolovat, jestli se bývalý muž objeví na chodbě, když slyším výtah.
Tomáš mi pak řekl, že je mu šestapadesát a že svatba bude ve statku několik kilometrů za městem. Julie chtěla malou, nakonec už měli sedmdesát lidí. O ženichovi mluvil pěkně, i když pořád používal spojení ten její kluk.
Když jsem skončila, zeptal se, kdy má přijít.
„Za týden na zkoušku.“
„To už budu vypadat jako člověk?“
„Nejdřív jako zákazník, který přijde včas.“
Přišel o deset minut dřív. Měla jsem tam ještě paní Benešovou, která potřebovala opravit zip na sukni a zároveň mi chtěla vysvětlit, proč na oslavu švagrových narozenin nepůjde.
Tomáš počkal venku. Viděla jsem ho přes výlohu. Opíral se o zeď, ruce v kapsách, a poslouchal něco, co mu říkal známý kolemjdoucí. Když se zasmál, narovnal se. Vypadal mladší než u zrcadla.
Paní Benešová se obrátila tím směrem.
„To je Tůma. Dělal nám topení.“
Pak mi podala sukni a začala znovu o švagrové.
Při zkoušce byl Tomáš klidnější. Zeptal se, jestli jsem už obědvala. Řekla jsem, že se chystám. Bylo půl třetí.
„Tak já vás nebudu zdržovat.“
Začal rozepínat sako, ale zastavila jsem ho. Potřebovala jsem ještě zkontrolovat, jak se látka chová, když zvedne ruce.
Roztáhl je trochu jako člověk, který neví, jestli ho mají obejmout, nebo prohledat. Zasmála jsem se a ukázala mu správný pohyb.
Sako na jeho zádech sedělo lépe. Přejela jsem po něm dlaní, abych srovnala drobný záhyb. Tomáš přestal hýbat rukama.
„Dobrý?“ zeptal se.
„Tady ještě trochu.“
Zůstala jsem za ním déle, než bylo potřeba. V zrcadle jsem viděla jeho oči. Nedíval se na sako.
„Nespěchejte,“ řekl. „Já teď nikam nemusím.“
Sundala jsem ruku z jeho zad a sáhla pro křídu.
Z oběda byla káva. Tomáš pro ni došel do pekárny za rohem a přinesl i dva koláče. Jedli jsme je u pracovního stolu, ze kterého jsem předtím smetla odstřižky nití.
Povídali jsme si o městě. Do opravny jsem se přestěhovala před třemi lety, když prodali dům, v jehož přízemí jsem měla původní provozovnu. Zákazníci za mnou z větší části přešli, jen nová výloha pouštěla odpoledne dovnitř víc slunce a já musela schovávat tmavé látky.
Tomáš mi řekl, že o starém místě věděl. Chodil okolo, když vozil Julii do školy.
„Tak proč jste nepřišel dřív?“
„Hana to doma uměla.“
Podíval se na hrnek. Potom se zeptal na mě.
Řekla jsem, že jsem rozvedená. Neměla jsem děti. Tenhle údaj obvykle vyvolal otázku, na kterou nešlo odpovědět krátce, ale Tomáš se jen zeptal, jestli bydlím někde poblíž.
Bylo mi s ním dobře. Až příliš rychle jsem si začala říkat, že určitě chápe i věci, které jsem mu neřekla.
Při další návštěvě měl nové boty. Přišel je ukázat kvůli délce kalhot, přestože jsme ji už předtím kontrolovali v botách se stejnou výškou podrážky.
Sedla jsem si na nízkou stoličku a upravila nohavici. Tomáš stál nad sebou v zrcadle. Položil ruku na okraj pultu, aby se nepohnul, a já si všimla, jak se mu pod manžetou zvedají žíly.
V obchodě hrálo rádio. Moderátor se ptal posluchačů, kterou píseň si pamatují z první schůzky. Nemohla jsem si vzpomenout na jedinou. Zato jsem věděla, jak Tomáš voní, když přijde zvenku a začne se v opravně ohřívat.
Ocenila jsem, že se nemusím narovnat hned.
„Už mě máte skoro hotovýho,“ řekl.
„Oblek.“
Usmál se do zrcadla.
„Ten taky.“
Vstala jsem moc rychle. Špendlík, který jsem držela, mi spadl na zem. Tomáš ho našel dřív než já. Podal mi ho hlavičkou napřed a já si ho nevzala hned.
Prsty jsme měli blízko sebe. Uvědomovala jsem si dveře do ulice, velkou výlohu i to, že nikde mezi námi není stůl.
Pak jsme oba ustoupili.
Napsal mi ten večer. Zeptal se, jestli může v pátek přijet po zavírací době, protože má zakázku až do pěti. Odpověděla jsem, že ano.
V pátek jsem měla oblek připravený v půl čtvrté. Tomáš měl přijít v půl šesté. Uklidila jsem, odnesla odpadky, převlékla si tričko, ve kterém jsem celý den šila, a pak ho zase vytáhla z tašky. To druhé mi připadalo příliš slavnostní.
Nakonec jsem si nechala druhé.
Když zazvonil, měla jsem už zataženou polovinu žaluzie. Odemkla jsem mu a všimla si, že přišel bez pracovní bundy. Oholil se. Jeden kousek pod bradou přehlédl.
„Poslední zkouška,“ řekla jsem.
„Škoda.“
Převlékl se. Tentokrát jsem na saku nenašla nic, co by potřebovalo upravit. Přesto jsem k němu přistoupila a srovnala límec.
„Ještě tohle.“
Tomáš se nepohnul. Stála jsem před ním a rukama mu pomalu přejížděla po klopách. Kdyby se někdo díval přes zbývající polovinu výlohy, viděl by krejčovou při práci.
„Ivano,“ řekl.
Poprvé mě oslovil bez paní. Zvedla jsem hlavu.
„Už to sedí.“
Nechala jsem ruce na jeho hrudi. Pod látkou jsem cítila, že mu srdce tluče rychleji, než by mělo člověku, který se právě jen převlékl.
Položil mi dlaň na zátylek a sklonil se. Ustoupila jsem půl kroku, abych se neopírala o jeho našpendlený rukáv. Žádné špendlíky už tam nebyly. Přesto jsem to řekla nahlas a Tomáš se zasmál do mých úst.
Potom mě políbil znovu. Už se nesmál.
Na kávu jsme šli do kavárny za náměstím. Oblek jsem mu zabalila a pověsili jsme ho vedle našeho stolu. Vak se při každém pohybu dveří nepatrně houpal.
Začali jsme si tykat. Tomáš to navrhl, když mu číšnice donesla minerálku a mně víno. Pronesl moje jméno jinak než mezi saky a kalhotami. Měla jsem chuť požádat ho, aby to zopakoval, ale zeptala jsem se místo toho, jestli taky nechce víno.
„Jsem autem.“
Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že mi nedává najevo, kolik pro mě už dnes udělal.
Chvíli jsme mluvili o svatbě. Pak o víkendu. Navrhl, že bychom se mohli projít kolem řeky. Řekla jsem, že v neděli můžu.
Když jsme odcházeli, podal mi kabát. Neoblékal mi ho. Jen ho držel tak, abych snadno našla rukávy. Přesto jsem ten drobný pohyb cítila ještě večer doma.
Na procházce jsem ho vzala za ruku první. Tomáš se rozhlédl a potom moji ruku stiskl. Nevšimnout si toho rozhlédnutí by bylo snadné. Já se o to pokusila.
V pondělí se mě paní Benešová zeptala, jestli už má pan Tůma oblek hotový. Potkala nás u řeky. Řekla jsem, že ano, a začala hledat její sukni, přestože jsem ji ještě neopravila.
„Tak už vám snad dá pokoj,“ poznamenala.
Zasmála jsem se s ní. Potom jsem se celý den zlobila, že si něco takového dovolila říct.
Pozvánku přinesl o týden později. Nepotřeboval už nic vyzvednout. Opravna měla otevřeno a já byla u stroje, když vstoupil.
„Pojď se mnou,“ řekl.
Podívala jsem se na kartičku. Julie a Matěj, datum, adresa statku. Čistý, jednoduchý tisk. Na druhé straně rukou dopsal, že pro mě bude místo.
„Já nikoho neznám.“
„Znáš mě.“
Líbilo se mi, že to vyslovil. Zároveň mě napadlo, co si vezmu na sebe, vedle koho budu sedět a jestli se při focení postavím k němu. Řekla jsem, že bych ráda.
Tomáš mě políbil na tvář. Přišel zákazník pro záclony a Tomáš odešel. Schovala jsem pozvánku do zásuvky, kde jsem měla osobní věci, a několikrát ji během odpoledne otevřela.
Večer jsem si prohlédla svoje šaty. Jedny měly uvolněný lem. Sedla jsem ke stolu a poprvé po dlouhé době si spravila vlastní oblečení hned.
Julie přišla následující ráno se závojem. Potřebovala připevnit nový hřebínek, protože původní nedržel. Zeptala se, jestli by to šlo do druhého dne.
Souhlasila jsem. Pak řekla, že je ráda, že půjdu na svatbu. A že jí táta vyprávěl, jak jsem se znala s její mámou.
Měla jsem před sebou závoj. Byl lehký a na několika místech zachytaný. Julie se mi omlouvala, že je starý.
„Je po mámě. Na obřad ho chci. Pak si ho sundám.“
Pohladila látku konečky prstů. Nechala jsem ji mluvit.
„Táta o ní poslední dobou začal víc vyprávět. Prý jste si rozuměly.“
Podívala jsem se na její tvář. Čekala na něco, co by si mohla odnést spolu s opraveným závojem. Vzpomínku, drobnou poznámku, novou větu o své mámě.
„Já jsem vaši maminku neznala,“ řekla jsem.
Julie nechala ruku na látce.
„Aha.“
„S tatínkem jsme se poznali teď. Přišel kvůli obleku.“
Přikývla a pak se zeptala, jestli musí nechat i krabici. Řekla jsem, že může. Zaplatila zálohu, přestože jsem ji nežádala, a odešla.
Trvalo mi chvíli, než jsem rozsvítila lampu nad stolem.
Tomáš zavolal odpoledne. Zeptal se, jestli Julie byla u mě.
„Ano.“
„Říkala, že jsi Hanu neznala.“
„To je pravda.“
Na druhém konci se ozval vzdálený hlas a bouchnutí dveří. Tomáš někomu řekl, že za chvíli přijde.
„Já nevěděl, jak jí o tobě říct.“
„Tak jsi řekl o někom jiném?“
„Ivano.“
„Chci vědět, co přesně jsi jí řekl.“
Přiznal, že mě označil za známou své ženy. Julie se zeptala, odkud se známe. On odpověděl, že kdysi z města a že si spolu dobře rozuměly.
„Nenapadlo mě, že s tím přijde za tebou.“
Seděla jsem u stroje s rozpracovanými kalhotami na klíně. Za výlohou šli lidé domů z práce. Někteří se podívali dovnitř.
„A když by se mě na svatbě zeptala?“
Tomáš neodpověděl hned.
„Chtěl jsem mít ten den někoho vedle sebe.“
Věděla jsem, že ta věta je pravdivá. Právě proto se mi po ní těžko mluvilo.
Večer přišel osobně. Zavřela jsem za poslední zákaznicí a Tomáš mi podal malou kytici. Vzala jsem ji, protože jsem nechtěla dělat scénu mezi dveřmi. Položila jsem ji na stůl a obal začal pomalu nasávat vodu z mokrých stonků.
„Nejsem připravenej o nás mluvit před celou rodinou,“ řekl.
Přikývla jsem. Nemohla jsem po něm chtít, aby byl připravený jen proto, že se mi to hodilo.
„Ale na to, abych tam s tebou seděla, připravený jsi.“
„Myslel jsem, že by ti to nevadilo.“
„Co přesně?“
Přejel si rukou po čele. Pak řekl, že bychom přece nemuseli nic vysvětlovat. Stačilo by přijít spolu a nechat ostatní být.
Podívala jsem se na něj. Měla jsem chuť dotknout se jeho tváře. Stál tak blízko, že by stačilo zvednout ruku. Pořád mi voněl stejně jako při zkouškách.
„Já bych to nevysvětlovala,“ řekla jsem. „Jen bych se nechtěla vydávat za kamarádku tvé ženy.“
„Už ví, že nejsi.“
„Julie. A ostatním jsi řekl co?“
Přestal se dívat na mě.
Zeptala jsem se, jestli by mi na konci večera vůbec mohl dát pusu. Jestli by mi směl podržet kabát tak, jak to udělal v kavárně. Připadala jsem si směšně, když jsem ty drobnosti vyjmenovávala, ale právě z nich jsem poznávala, co mezi námi je.
Tomáš si sedl na židli pro zákazníky.
„Já to teď neumím.“
Ruce měl položené na kolenou. Jednu zvedl, jako by chtěl něco ukázat, a zase ji vrátil.
„Když jsem si to pozvání zkoušel doma říct nahlas, začal jsem: Přijdu s Ivanou. A pak mě napadlo, že se budou ptát, kdo jsi. Kdy jsme se poznali. Jestli jsme spolu.“
„To by se mohli ptát.“
„Vím. Jenže já bych zároveň potřeboval, aby se mě ten den mohli zeptat i na Hanu. Aby mi nemuseli koukat do obličeje, jestli mi před tebou smí říct, že jim chybí.“
Podívala jsem se na květiny. Nevěděla jsem, jaké by to bylo, kdyby mi teta nevěsty u oběda vyprávěla o ženě, která mu vybrala oblek. Mohla jsem si přát, aby to zvládl lépe, ale nemohla jsem slíbit, že bych to zvládla sama.
Vzala jsem květiny a přendala je do sklenice na štětce. Byla jediná, kterou jsem měla po ruce.
„Tak na svatbu nepůjdu.“
Závoj jsem dokončila druhý den. Julie si pro něj přišla sama. Ukázala jsem jí opravené uchycení. Chvíli ho zkoušela v rukou a pak se zeptala, jestli si ho může nasadit.
Postavila jsem ji k zrcadlu. Měla stažené vlasy a nechtěla si účes rozdělat, tak jsem jí pomohla zasunout hřebínek tak, aby držel aspoň na chvíli.
V zrcadle se usmála. Pak se rychle podívala dolů.
„Táta mi řekl, že se vídáte.“
Přikývla jsem.
„Mně by to nevadilo,“ dodala. „Nevím, proč si myslel, že by mi to vadilo.“
Vytáhla jsem jí hřebínek opatrně z vlasů. Nechtěla jsem jí odpovídat za něj.
„Budu ráda, když přijdete,“ řekla.
Poděkovala jsem. Potom jsem jí závoj složila do krabice. Neřekla jsem ano.
V sobotu jsem měla otevřeno do dvanácti. Svatba začínala v jednu. Věděla jsem to, protože pozvánka pořád ležela v zásuvce a já ji nevyhodila.
V jedenáct přišla paní Benešová s opravenou sukní. Zip držel, jen nevěděla, jestli si vzít černé boty, nebo hnědé. Nakonec na oslavu švagrových narozenin šla.
Mluvily jsme o tom skoro čtvrt hodiny. Byla jsem ráda, že mě nezajímá, kdo ve svatební síni právě na koho čeká.
Ve dvanáct jsem zatáhla žaluzii. Mohla jsem se pořád ještě obléct, sednout do auta a stihnout obřad. Julie mě pozvala sama. Tomáš mi večer napsal, že by si přál, abych přijela.
Položila jsem telefon na stůl a šla pěšky domů. Opravené šaty zůstaly na ramínku. K večeři jsem si udělala něco, co se nemuselo dělit na dvě porce, a stejně jsem při vaření přemýšlela, jestli Tomáš sedí vedle prázdné židle.
Přišel v úterý. Nesl vak s oblekem a já se lekla, že s ním není spokojený.
„Chtěl jsem ti ho ukázat,“ řekl.
Vyndal sako. Na manžetě byl malý hnědý flek.
„Julie si na něj otřela čokoládu. Prý když už mě musí pořád objímat, mám si zvykat.“
Usmíval se. Poprvé jsem nebyla jediná, kvůli komu se usmívá, a nevadilo mi to.
Podal mi telefon s fotografií. Vedl na ní Julii mezi dvěma řadami hostů. Oblek mu seděl. Nehrbil se. Jeho dcera se dívala někam mimo záběr a on na ni.
„Tady je celá Hana,“ řekl.
Podívala jsem se na něj. Čekal, jestli také něco uvidím. Pak si uvědomil, že nemůžu.
„Promiň.“
„Nemusíš.“
Vrátila jsem mu telefon. Nebylo mi příjemné slyšet o ní všechno. Ale ani jsem nechtěla, aby přede mnou musel hlídat každé její jméno.
Sako jsme uložili do vaku. Tomáš se zeptal, jestli spolu můžeme jít na kávu.
„Teď?“
„Až zavřeš.“
Podívala jsem se na něj a potom na dveře. Tentokrát nemusel nic vyzvednout ani nikomu slíbit, že mu opravím další kus oblečení.
„Dobře.“
Šli jsme do stejné kavárny. Tomáš si dal víno, protože auto nechal doma. Když přišla řeč na svatbu, řekl mi, že sestře i dvěma známým vysvětlil, jak jsme se poznali. Julie se prý tomu jeho původnímu příběhu moc nesmála.
„Já taky ne,“ řekla jsem.
Přikývl. Tentokrát se to nepokusil obrátit v žert.
Při odchodu jsme u dveří potkali paní Benešovou. Podívala se na mě a potom na Tomáše.
„Tak topení, nebo kalhoty?“ zeptala se.
Mohli jsme se zasmát a projít kolem. Tomáš mi ale položil ruku na záda.
„Dneska jen kafe,“ odpověděl.
„A příště taky,“ dodala jsem, než mohla říct, že už mu žádné kalhoty opravovat nemusím.
Paní Benešová přikývla, jako by to byla jedna z běžných služeb, které se ve městě nabízely, a uhnula nám.
Před kavárnou jsem se zastavila. Na Tomášově rameni se zachytil kousek bílé nitě. Sáhla jsem po něm, ale on mě vzal za ruku dřív, než jsem ji sundala.
„Zase něco nesedí?“
„Jen nit.“
Podíval se na moje prsty, ve kterých jsem ji držela. Pak se sklonil a políbil mě. Za sklem kavárny seděla paní Benešová a sundávala si rukavice.
Tentokrát jsem nit pustila na zem.
