Hlavní obsah
Příběhy

Přítel chtěl mou fotku do výlohy svého ateliéru. Za dvanáct tisíc jsem změnila názor

Foto: gemini.com

Na té fotce jsem byla oblečená, přesto mi připadala troufalejší než cokoli, co jsem kdy někomu poslala. Vznikla po našem prvním polibku a Adam ji chtěl do výlohy. Nejdřív jsem odmítla. Pak řekl částku, za kterou jsem změnila názor.

Článek

„Ještě se na mě takhle podívej.“

Adam stál za fotoaparátem a já seděla na vysoké stoličce v jeho brněnském ateliéru. Znali jsme se tři týdny. Dvě večeře, jedna procházka a spousta zpráv, které jsem v práci četla s telefonem pod stolem. Mně bylo devětatřicet, jemu o čtyři roky víc. Na nesmělé seznamování jsme si nehráli.

Jen se mě pořád nedotkl tak, jak jsem chtěla.

Na focení mě pozval po druhé večeři. Prý bych si měla nechat udělat pořádný portrét. Zeptala jsem se, jestli tím balí každou ženu.

„Ne každá přijde.“

Já přišla v sobotu. V černých kalhotách a smetanové košili, kterou jsem před odchodem třikrát rozepnula a zase zapnula. V ateliéru bylo přetopeno. Adam mi vzal sako a přitom nechal prsty chvíli na mém rameni. Úplně obyčejné gesto. Mně kvůli němu přestalo záležet na portrétu.

Když se díval přes objektiv, nemusela jsem uhýbat očima. Mohla jsem si ho prohlížet stejně bezostyšně. Líbil se mi jeho hlas, když přestal vysvětlovat a jen krátce řekl, ať nehýbu hlavou.

„Takhle mluvíš i mimo práci?“ zeptala jsem se.

Sklopil foťák.

„Chceš to zjistit?“

„Už asi půl hodiny.“

Přišel ke mně, ale zastavil se tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Ještě se usmíval. Chytila jsem ho za lem trička a přitáhla. Políbil mě a já mu položila dlaň na zátylek. Když se odtáhl, zůstala jsem sedět s rukou napůl zdviženou.

„Počkej,“ řekl a sáhl po fotoaparátu.

Ozvalo se cvaknutí. Pak ho konečně položil na stůl. Z ateliéru jsme toho odpoledne odešli až za tmy.

Nejdřív jsem odmítla, potom jsem dostala nabídku

Fotky mi ukázal příští večer. Na většině jsem poznávala sama sebe: narovnaná záda, opatrný úsměv, výraz ženy, která nechce vypadat, že se příliš snaží.

Na té poslední jsem se nesnažila vůbec.

Měla jsem rozpuštěné vlasy, trochu nakřivo límeček a dívala se mimo záběr. Na něj. Pamatovala jsem si přesně, na co jsem při tom myslela. Bylo nepříjemně snadné poznat to i bez vzpomínky.

„Tu chci domů,“ řekla jsem.

Adam přiblížil náhled.

„Já bych ji chtěl ven. Dělám novou nabídku portrétního focení. Výloha, web, pár příspěvků. Byla bys tvář celé série.“

„Tak si najdi jinou tvář.“

Podíval se na mě. Řekla jsem to ostřeji, než jsem zamýšlela.

Vysvětlila jsem mu, že mi nevadí být na fotce hezká. Vadí mi ukazovat lidem, jak vypadám, když chci, aby mě někdo odnesl z té pitomé stoličky. Zasmál se, ale já ne.

„Dobře. Bez tvého ano nepůjde nikam.“

Dodržel to. Další dva týdny jsme spolu spali, vařili a jednou se pohádali kvůli jeho věčně opožděným příchodům. Fotka zůstala v počítači. Pak mi při snídani řekl, že za použití portrétu má v rozpočtu dvanáct tisíc.

„To je nabídka pro mě?“

„Jo. Nechci, abys mi to dávala zadarmo jen proto, že spolu chodíme.“

„A já myslela, že jsem řekla ne.“

„Řekla. Můžeš ho říct znovu.“

Nenaléhal. To mi později dost kazilo možnost udělat z něj jediného viníka.

Peníze bych utratila snadno. Ještě víc mě ale lákala představa, že půjdu po ulici a ve výloze uvidím sebe. Ne něčí přítelkyni v rohu společné fotky. Ženu, kvůli které se někdo zastaví.

Nechala jsem si poslat návrh. Své jméno jsem v něm viděla pod částkou a připadala si dospěle, žádoucí a trochu důležitá. Odpověděla jsem, že souhlasím. Přesně jsme si napsali, kde fotka bude. Náhled výlohy jsem si uložila do telefonu.

Když přišly peníze, koupila jsem si šaty na zahájení jeho portrétní série. Adam mi je večer rozepnul jen kousek mezi lopatkami a zeptal se, jestli mu v nich nejdřív zapózuju.

„Dneska už bez ceníku,“ řekla jsem.

Smáli jsme se oba. Já o chvíli déle, než bylo potřeba.

Ve výloze jsem se poznala, vedle něj už méně

Na listopadovou vernisáž přišlo asi třicet lidí. Venku pršelo a z mokrých kabátů byla u dveří louže. Můj portrét visel ve výloze ve velikosti, na kterou mě náhled na telefonu nepřipravil.

Dvě ženy se u něj zastavily ještě před vstupem. Jedna řekla, že takhle by chtěla vypadat taky. Zpomalila jsem, abych slyšela zbytek. Bylo by pěkné tvrdit, že mě to jen vyděsilo. Ve skutečnosti jsem se málem usmála přímo do skla.

Uvnitř mě Adam políbil na přivítanou a přejel mi dlaní po zádech. Stejné místo jako doma u zipu. Jenže teď se na nás díval jeho kolega.

„Tak to je naše hlavní hvězda,“ řekl.

Adam mě představil jménem. Dodal, že spolu chodíme, a přitáhl si mě blíž. Udělala jsem půlkrok stranou. Ruku nechal klesnout.

Za chvíli se mě jedna návštěvnice zeptala, jak mě dokázal takhle uvolnit.

Už jsem se nadechovala, že mě těsně předtím políbil. Chtěla jsem se na něj podívat a připomenout mu, jak dlouho mě tenkrát nechal čekat. Jenže žena ukázala skleničkou k výloze a zeptala se, jestli na to stačí jedno focení.

Podívala jsem se na své šaty. Byly koupené z těch peněz. Najednou jsem jí nechtěla dát ani tu historku.

„Asi má praxi,“ odpověděla jsem.

Žena se zasmála a zeptala se Adama na volné termíny. Já se napila. Ještě před chvílí jsem chtěla, aby se u mého portrétu zastavovalo co nejvíc lidí.

Adam můj tón slyšel. Jakmile jsme zůstali u stolku sami, naklonil se ke mně.

„Co se děje?“

„Mám ti to říct tady, nebo až po zavíračce?“

„Nemusíš na mě být protivná před lidmi.“

To mě naštvalo hlavně proto, že měl pravdu. Celý večer jsem čekala, až udělá něco špatně. Sáhne na mě moc důvěrně. Představí mě moc pracovně. Cokoli, o co bych mohla opřít vlastní lítost.

V kuchyňce jsem mu řekla, že chci fotku stáhnout.

Chvíli mlčel. Z vedlejší místnosti někdo volal, kde jsou další skleničky.

„Dneska ji sundám,“ řekl. „Zítra si řekneme, co s tím ostatním. Ale tys ten návrh viděla.“

„Já vím.“

„A líbil se ti.“

„Já vím i tohle.“

Nestoupl si blíž. Skoro jsem si přála, aby to udělal, protože bych se měla od čeho odtáhnout.

Odnesla jsem hostům skleničky a zůstala do konce. Pomohla jsem uklidit stůl, ale když si Adam přisunul židli vedle mě, vstala jsem pro svůj kabát. Domů jsem jela tramvají sama.

Teď řešíme vrácení peněz a stažení reklamy. On odpovídá věcně, já jeho zprávy čtu pořád tím stejným hladovým způsobem jako na začátku.

Na další focení už jít nechci. Na další rande ano. Zatím mi ho nenabídl.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz