Článek
Boris jí při třetí schůzce přisunul přes stůl malou tašku. Uvnitř byl parfém, který by si Alice sama nekoupila. V obchodě si většinou stříkla na zápěstí něco ze zlevněného regálu a potom stejně odešla.
„Tenhle by ti slušel,“ řekl.
„Třeba smrdím a ty jsi jen slušně vychovaný.“
„Kdybys smrděla, nesedím tak blízko.“
Bylo jí osmačtyřicet a před rozvodem žila s mužem, jehož příspěvkem ke společnému večeru bývala otázka, jestli má něco objednat. Teď měla klid, vlastní postel a nikoho, komu by v pátek cestou z práce kupovala oblíbené pečivo.
Když ji Boris poprvé pozval k sobě, měla parfém na sobě. Při přivítání se zarazil, potom ji políbil a vzal jí kabát. Domů odjela až druhý den. Ráno jí udělal kávu a zeptal se, jestli by příště nezůstala celý víkend. Souhlasila dřív, než si vzpomněla, co měla v plánu.
O své ženě mluvil málo. Zemřela před třemi lety, jmenovala se Eva a fotografie měl v pracovně. Alice tam nechodila. Byla ráda, že nemusí poslouchat vyprávění o dokonalém manželství, do kterého přišla pozdě.
Tmavomodré šaty
Šaty jí koupil cestou z oběda v Pardubicích. Ve výloze si jich všiml první, uvnitř požádal prodavačku o dvě velikosti. Alice vyšla z kabinky a on odložil telefon.
„Tak ty si vezmi.“
„Za tři tisíce se v nich budu bát sednout.“
„Nebudeš. Budu ti odsouvat židli.“
Doma si je zkusila ještě jednou. Připadala si trochu směšná a hodně spokojená. Boris se na ni díval způsobem, který jí vydržel v hlavě i v pondělí mezi fakturami.
O měsíc později jí při snídani odhrnul vlasy od tváře.
„Kratší by byly lepší. Tak k bradě.“
Alice si přidržela pramen pod uchem. „Mně se líbí dlouhé.“
„Jen návrh. Nemusíš se hned bránit.“
Začala vysvětlovat, že nemá čas běhat pořád ke kadeřnici. Boris přikývl a podal jí marmeládu. Ještě cestou domů si zkoušela vlasy zastrčit do límce, aby viděla, jak by vypadala.
Žena na fotografii
U Borisovy sestry byli na nedělní kávě. Zatímco sourozenci hledali na balkoně květináče, Alice si prohlížela fotografie na komodě. Eva stála u rybníka, vlasy zastřižené k bradě. Měla tmavomodré šaty s překřížením pod výstřihem.
Nebyly stejné. Ty na fotografii měly krátké rukávy. Alice se toho rozdílu chvíli držela, jako by šlo o důležitou námitku.
„To je z nějaké oslavy?“ zeptala se, když se sestra vrátila.
„Z jejich výročí. Eva ty šaty milovala.“ Pak se podívala na Alici. „Tobě taky sluší modrá.“
Alice ustoupila od komody. Na chodbě si přivoněla k šátku. Když sestra nesla na stůl cukřenku, zeptala se jí, jaký parfém Eva používala. Název řekla hned.
Cestou zpátky Boris vyprávěl o sestřině rozbité sekačce. Alice nechala řeč doběhnout až k ceně opravy.
„Ten parfém nosila Eva.“
Ztlumil rádio. „Ano.“
„A ty šaty?“
„Alice, modré šaty nosí půl republiky.“
„A účes taky?“
Neodpověděl. Před jejím domem se zeptal, jestli ve čtvrtek pořád platí večeře. Řekla, že ano. Nechtěla rozhodnout něco takového na parkovišti. Doma ji rozčílilo, jak rozumně to znělo.
Účet za pozornost
Ve čtvrtek přišla v kalhotách a obyčejném svetru. Boris jí pochválil náušnice. Na okamžik se jí ulevilo, pak ji ta úleva urazila.
„Proč jsi mi neřekl, že je to její vůně?“ zeptala se nad jídelním lístkem.
Chvíli rovnal příbor. Potom připustil, že mu parfém chyběl. Když ho poprvé ucítil na Alici, bylo mu dobře i mizerně zároveň. Šaty se mu prostě líbily.
„A vlasy?“
„Eva je tak měla, ale…“ Odložil vidličku. „Napadlo mě to už při té snídani. Nechtěl jsem ji vytahovat.“
„Tak sis mě měl vyfotit předem, ať víš, co ještě upravit.“
Boris se opřel. „A tobě se nelíbilo, že se starám? Když jsem se zeptal, kam chceš jet, řekla jsi: Vyber něco za mě. To byly tvoje řeči.“
Chtěla odpovědět, že výlet je něco jiného. Jenže si vzpomněla na kabinku a na to, jak čekala, jestli zvedne oči. Ty šaty si nevzala kvůli barvě. Vzala si je kvůli němu.
„To neznamená, že chci vypadat jako ona.“
„Já vím.“
„Teď už to víš.“
Jídlo přinesli dřív, než pokračoval. Boris začal krájet a ona měla chuť mu talíř odstrčit. Místo toho snědla přílohu a požádala číšníka, aby její útratu spočítal zvlášť.
Co si nechala
Šaty mu přinesla v sobotu, vyčištěné a na ramínku. Postavila je ke skříni. Boris se zeptal, jestli se rozcházejí.
„Dneska ti vracím šaty.“
Nevypadal ani provinile, ani dotčeně. Vypadal unaveně. To jí ztížilo odchod víc než případná hádka.
Další týden se domluvili na kině. Před zrcadlem si Alice upravila dlouhé vlasy a sáhla po parfému.
Mohla ho odložit. Místo toho jednou stiskla rozprašovač. Pak si přitáhla zápěstí k nosu a čekala, až vůně trochu zeslábne. Do kina přišla pozdě. Boris na ni čekal u vchodu a ona se ještě před pozdravem podívala, jestli se k ní nakloní.
