Článek
Je mi padesát a s Romanem jsme spolu třetí rok. Bydlíme každý na jiném konci Brna. Sestěhovat jsme se nechtěli, oba jsme už jednou společnou domácnost rušili.
Ve středu jsme chodili na večeři. Potom jsme obvykle skončili u mě a Roman ráno odjížděl rovnou do práce.
Od září ale po jídle objednával odvoz domů. Jednou byl unavený, podruhé musel brzy vstávat. Přitom mě dál držel za ruku a přes stůl ochutnával z mého talíře.
Při čtvrtém loučení jsem mu připomněla, že u mě pořád má kartáček.
„Ten přece ničemu nepřekáží,“ řekl.
Zeptala jsem se ho před restaurací
Venku pršelo. Roman sledoval na telefonu, za kolik minut přijede auto, a já stála vedle něj s taškou, ve které jsem měla koupené snídaňové pečivo.
„Už se mnou nechceš spát?“ zeptala jsem se.
Spustil ruku s telefonem. Neřekl, že přeháním, ani se mě nepokusil políbit, abych přestala mluvit.
„Nechci. Měl jsem ti to říct dřív.“
Zeptala jsem se, jestli má někoho jiného.
„Nemám. Je mi s tebou dobře. Chci s tebou chodit ven, obejmout tě. Ale o sex už nestojím.“
Čekala jsem vysvětlení, ve kterém se objeví práce, únava nebo nějaký problém, který půjde odstranit. On jen stál a čekal, co řeknu.
„Takže já jsem teď kamarádka na středu?“
„Já bych tomu pořád říkal vztah.“
Auto zastavilo u chodníku. Roman ho nechal odjet a šel se mnou ještě kus pěšky. Když mě pak objal, na chvíli jsem si namluvila, že jsme to právě spravili.
Víkend jsem objednala bez něj
Za dva dny jsem rezervovala hotel u Mikulova. Dvě noci, snídaně, jedna večeře a pozdní odjezd. Stálo to skoro devět tisíc. Vybrala jsem levnější nevratnou nabídku.
Romanovi jsem poslala potvrzení s poznámkou, že potřebujeme vypadnout z běžného provozu.
Zavolal mi hned.
„Ivo, já tam nepojedu.“
„Ještě ani nevíš, jaké mají pokoje.“
„Vím, proč jsi ho koupila.“
Seděla jsem v kuchyni a rozčilovalo mě, že mi tu snahu nechce ani uznat. Představovala jsem si nás u večeře bez bund přehozených přes židle a bez čekajícího auta.
„Nemusí se přece nic stát,“ řekla jsem.
„A nebudeš zklamaná, když se nic nestane?“
Neodpověděla jsem. Byla bych. Nejspíš bych mu to dala poznat už u snídaně.
„Nemůžu zaplatit víkend a doufat, že tam budeš chtít něco jiného?“ vyjela jsem nakonec.
„Doufat můžeš. Já ti říkám, že nechci.“
Nabídl mi polovinu ceny. Prý nechce, abych na nevratné rezervaci zůstala sama, když on náš rozhovor tak dlouho odkládal.
Nejdřív jsem odmítla. Připadalo mi ponižující dostat peníze místo společného víkendu. Večer jsem mu poslala číslo účtu a druhý den platbu přijala bez poděkování.
Odjela se mnou kamarádka
Jana měla volno. Za pobyt jsem po ní nic nechtěla, platila si jen jídlo mimo balíček. Když jsme přijely, recepční se ptala po panu Romanovi. Řekla jsem, že se změnil doprovod.
Na pokoji ležely dva župany a poukaz na láhev vína. Rozbrečela jsem se při vybalování nabíječky.
Jana mě nechala chvíli být. Potom se zeptala, jestli chci večeři zrušit.
Nechtěla jsem. Oblékla jsem si šaty, které jsem koupila kvůli Romanovi, a šla dolů s ní.
Druhý den jsme prošly město a v neděli odjely po snídani. Roman se večer zeptal, jestli jsem si odpočinula. Napsala jsem mu, že ano. Nechtěla jsem mu podávat zprávu o tom, jak mi tam chyběl.
Ve středu jsme se zase sešli. Jídlo mi chutnalo, Roman vyprávěl o kolegovi a já se několikrát opravdu zasmála.
Před restaurací jsem ho políbila a šla na tramvaj. Pozvání ke mně už jsem nezkoušela.
Doma jsem si založila seznamovací profil. Do popisu jsem napsala svůj věk, že bydlím sama a hledám i fyzickou blízkost. Tu poslední část jsem několikrát přepsala, než jsem ji nechala být.
Výhradnost považoval za samozřejmou
Romanovi jsem to řekla následující středu. Ještě jsme ani nedostali jídlo.
„Ty chceš někoho dalšího?“
„Chci to, o co ty nestojíš.“
Odložil jídelní lístek. Prý předpokládal, že jsme pořád pár a jiné lidi do toho tahat nebudeme.
Chtěla jsem mu připomenout, že se mě na tu novou podobu vztahu také neptal. Jenže on mi žádný seznam zákazů nepředložil. Řekl, co nechce dělat sám.
„Měla jsem s tebou mluvit, než jsem si ten profil založila,“ připustila jsem.
„Tak ho smaž a můžeme mluvit.“
Řekla jsem mu, že ho mazat nechci. S jedním mužem už jsem si domluvila kávu. Roman chvíli přejížděl palcem po hraně lístku.
„Takže mě chceš vystrašit seznamkou?“
„Ne. Ale nechci ti ani tvrdit, že mi stačí večeře.“
Zeptal se, kdy tu schůzku mám. Odmítla jsem říct den i místo. Pak jsme dlouho jedli a mluvili jen o tom, jestli chceme ještě vodu.
Dál spolu chodíme ve středu na večeři. Roman zatím neřekl, že mu to takhle stačí. Já také ne.
Minule jsem při řeči zmínila, že jsem o víkendu byla na té kávě. Při placení se zeptal, jestli jsem po ní šla rovnou domů.
Přistihla jsem se, že si jeho žárlivost užívám. Odpověděla jsem mu, ale pak jsem dodala, že mu další schůzky hlásit nebudu. Zbytek cesty k tramvaji už mě za ruku nedržel.
