Článek
„Dneska se kvůli večeři převlékat nebudu.“
Michal postavil nákup na kuchyňskou linku. V ruce jsem držela ramínko s modrými šaty, které si předchozí večer přivezl z vystoupení.
„Vždyť jsme sami,“ řekla jsem.
„Právě.“
Myslela jsem, že je unavený. Nabídla jsem se, že udělám jídlo a on bude mít koupelnu pro sebe. Nechal mě domluvit, potom vzal šaty a pověsil je do skříně.
Ještě před půl rokem by mi vyhověl.
Tehdy jsem ho poprvé viděla v malém pražském klubu. Na plakátu byla Diana, na jevišti muž v ženských šatech, s parukou a jistotou, kterou jsem mu záviděla. Zpíval, mluvil s publikem a jednou poznámkou dokázal rozesmát celý stůl.
Po představení přišel k baru v džínách. Poznala jsem ho podle hlasu. Zeptala jsem se, jestli můžu příště přijít znovu.
„Vstupné vybírá podnik. Za mě máte souhlas.“
Začali jsme se scházet. Přes den pracoval v obchodě s osvětlením, dvakrát měsíčně vystupoval. Bydleli jsme každý zvlášť. U mě se mu líbilo, že nemusí předstírat, že je kabaret jen přivýdělek, který ho vlastně nebaví.
Mně se líbilo, že se mnou flirtoval i při čekání na tramvaj.
Nejdřív to bylo přání, potom podmínka dobrého večera
Poprvé jsem ho o paruku požádala po představení. Nechtělo se mi ještě rozloučit s Dianou. Zasmál se, nasadil si ji zpátky a chvíli se mnou mluvil jejím hlasem.
Ten večer zůstal u mě.
Později jsem mu sama vybírala, co by si mohl vzít. Posílala jsem odkazy na šaty a těšila se, když přišel s velkou taškou.
„Dneska mám ráda blond,“ napsala jsem jednou.
Odpověděl, že Diana není rozvozová služba. Přidal smějící se obličej. Pochopila jsem to jako součást našeho škádlení.
Když přijel bez kostýmu, bývala jsem zklamaná. Tvrdila jsem, že se nic neděje, ale večer pak skončil brzy. On se ptal, jestli mě něco trápí, a já odpovídala, že jsem jen ospalá.
Jednou mě při loučení políbil a já mu řekla, ať použije ten pomalejší hlas z jeviště.
Odtáhl se.
„Takhle mluvím já.“
„Vždyť to umíš.“
„Umím taky napodobit našeho vedoucího. To bys chtěla?“
Zasmála jsem se. On ne.
Několik dní jsem nic nenavrhovala. Šli jsme na procházku a doma hráli karty. Přistihla jsem ho, jak mi nenápadně nahlíží do ruky. Když jsem se ohradila, tvrdil, že kontroluje, jestli nepodvádím já.
Smáli jsme se. Pak odložil karty, přisunul si židli a políbil mě.
„Zůstaň dneska,“ řekl.
Chtěla jsem. Jenže jsem zase čekala na to sebejisté gesto, které znal celý klub. Když mě políbil podruhé, pohladila jsem ho po ruce a navrhla další hru.
Po tom nákupu jsme večeřeli skoro beze slova. Nakonec jsem mu vyčetla, že na cizí lidi si čas a energii najde.
„Ti si zaplatí lístek a po představení jdou domů,“ řekl.
„Takže já mám smůlu, protože jsem tvoje přítelkyně?“
„Ty mě vidíš i bez toho. Myslel jsem, že chceš.“
Nechtěla jsem ho ztratit. Zároveň mi připadalo nespravedlivé, že něco, co mi předtím dával rád, najednou odmítá.
Řekla jsem, že z obyčejné prosby dělá zbytečné drama.
Na víkend jsem mu zabalila i paruku
Pokoj v penzionu zamluvil Michal. Měli jsme v pátek odjet po práci a dva dny se o nic nestarat. Brala jsem to jako příležitost, aby mezi námi zase bylo dobře.
U něj doma jsem počkala, než se vrátí z obchodu. Měl nachystanou otevřenou cestovní tašku. Přidala jsem do ní modré šaty a krabici s parukou.
Nic nového jsem po něm přece nechtěla. Jen jeden hezký večer.
Když to uviděl, nevynadal mi. Vyndal krabici, položil ji na postel a zeptal se, kde mám svoje věci.
„U dveří. Proč?“
„Pojedu sám.“
„Kvůli šatům?“
„Říkal jsem ti, že je nechci vozit.“
To byla pravda. U telefonu jsem mu odpověděla, že si od nich alespoň odpočine. Teď jsem stála vedle tašky a snažila se vymyslet, jak vysvětlit, že jsem to nemyslela špatně.
„Chtěla jsem, aby ses mi líbil.“
Podíval se na mě. Sáhla jsem po jeho ruce, ale uhnul a začal vracet šaty do skříně.
Vzala jsem si bundu. Do penzionu odjel beze mě. V neděli jsme si zavolali a rozešli se. Neslibovala jsem, že už po něm nikdy nic podobného chtít nebudu. Bála jsem se, že bych zase lhala.
O měsíc později podnik vypsal další vystoupení. Koupila jsem si lístek přes stejný formulář jako dřív. Michal mi jindy po objednávce napsal, kde budu sedět a jestli na něj počkám.
Tentokrát jsem mu poslala zprávu sama: Přijdu v pátek.
Dorazilo jen automatické potvrzení rezervace. Od něj nic.
V klubu mě posadili ke dvěma ženám, které tam byly poprvé. Když se Diana objevila na jevišti, jedna se ke mně naklonila a zašeptala, že je úžasná.
Přikývla jsem. Celý večer jsem se dívala a po závěrečné písni tleskala s ostatními.
U baru jsem potom dopila víno. Dveře do zákulisí se několikrát otevřely, ale Michal za mnou nepřišel. Když se obsluha zeptala, jestli ještě na někoho čekám, řekla jsem, že ano.
