Článek
Stál jsem v kuchyni s posledními dvěma skleničkami, když mě Tereza požádala, abych si sedl. Napadlo mě, že jí vadila moje poznámka před Martinem. Řekl jsem mu, že největší výhodou společného bytu rozhodně není kratší cesta do práce. Nebylo to nijak vtipné, ale po víně jsem měl pocit, že mi podobné narážky sluší.
„Dneska se mnou prosím nic neplánuj,“ řekla.
Položil jsem skleničky do dřezu. „Vždyť nemusíme. Jsi unavená?“
„Nejde jenom o dnešek.“
Tereze bylo osmatřicet, mně dvaačtyřicet. Chodili jsme spolu skoro dva roky a poslední měsíc také bydleli. Ještě odpoledne jsem věřil, že jsme udělali správnou věc. Měl jsem rád, když v koupelně zpívala falešně do rádia. I to, že mi během práce posílala fotografie psů, které potkala cestou z kanceláře. Nechtěl jsem ji jen na několik večerů týdně.
Dlouho jsme se ale nemohli shodnout na tom, co od těch večerů čekáme. Já se těšil, že spolu po večeři skončíme v posteli. Ona často chtěla zůstat u filmu nebo si číst. Když odmítla, nepřemlouval jsem ji. Zato jsem uměl být zbytek večera protivný a pak tvrdit, že to souvisí s něčím úplně jiným.
Jednou mi řekla, že už podle mého mlčení pozná, co jsem si představoval. Odpověděl jsem, že se snad smím cítit zklamaný. Považoval jsem to za rozumnou obhajobu. Dnes si vybavuji, jak tehdy přikývla a začala hledat nějaký film, který by mě mohl bavit.
O společném bydlení přišla řeč na jaře. Tereze končila nájemní smlouva, mně vadilo přejíždění mezi dvěma byty. Našli jsme světlé dva plus jedna v Olomouci, s balkonem do dvora a kuchyní, ve které se nemuseli dva lidé neustále obcházet. Tereza si při prohlídce stoupla k oknu a řekla, že by tam konečně mohla mít velký stůl.
Cestou domů jsme se zastavili v kavárně. Tam jsem otevřel to, čemu jsme už oba říkali naše věčné téma.
„Nechci se nastěhovat a potom zjistit, že se jen častěji míjíme,“ řekl jsem.
Tereza chvíli sledovala tramvaje za oknem. Potom se ke mně naklonila.
„Tam budu jiná. Nebudu pořád balit věci a myslet na poslední autobus. Uvolním se.“
„To nemůžeš vědět.“
„Znám se snad trochu líp než ty.“
Nezeptal jsem se, proč tedy při jiných rozhovorech říkala, že o sex prostě nestojí tak často. Její odpověď se mi hodila. Mohl jsem věřit, že nás netrápí rozdílná přání, ale jen dva malé byty a jízdní řád. Přesně takové problémy jsem uměl vyřešit.
Vratná kauce byla třicet šest tisíc. Domluvili jsme se, že ji zaplatím celou a Tereza mi po vrácení peněz ze starého bytu pošle osmnáct. Nájem a běžné výdaje jsme měli dělit napůl. Nový jídelní stůl koupila ona, postel, pohovku a rozebranou skříň jsem přivezl ze svého bytu. Nikdo z nás se nestěhoval k tomu druhému. Na tom jsme si oba zakládali.
První víkend jsem skříň sestavoval až do noci. Tereza nosila police, hledala šroubky a při každém mém zaklení se smála. Když jsme konečně nasadili poslední dveře, objala mě zezadu. Ten večer jsem měl pocit, že se její slib začíná plnit.
Během následujících týdnů mě několikrát sama vyhledala. Nemusel jsem přemýšlet, jestli se mám přiblížit, nebo počkat. Vracel jsem se z práce s lehkostí, která mi už nějakou dobu chyběla. Když chtěla jet na sobotu za kamarádkou, ani mě nenapadlo počítat, kolik společného času tím ztratíme.
Jednou jsem si všiml, že potom dlouho nemluví. Zeptal jsem se, jestli je všechno v pořádku. Řekla, že ano, jen jí v hlavě běhá práce. Uvěřil jsem jí. Znal jsem podobné večery i u sebe a neměl jsem důvod předpokládat, že mi právě lže.
Oslavu jsme uspořádali po měsíci. Přišel můj kamarád Martin s ženou a Terezina sestra Klára. Seděli jsme u nového stolu, který byl pořád ještě cítit dřevem. Tereza měla zelené šaty. Když mi podávala mísu, políbil jsem ji na rameno a Klára poznamenala, že nám to tady očividně svědčí.
„Měl jsem ji přestěhovat dřív,“ odpověděl jsem.
Tereza se zasmála. Pamatoval jsem si ten úsměv ještě ve chvíli, kdy jsme po odchodu návštěvy seděli proti sobě v kuchyni.
„Já jsem se neuvolnila,“ řekla. „Jen jsem nechtěla, abys hned poznal, že se nic nezměnilo.“
Nejdřív jsem jí nerozuměl. Nebo jsem si chtěl být jistý, že mluví o něčem jiném.
„Někdy jsem za tebou přišla, i když jsem na sex neměla chuť. Aby to vypadalo, že je to tady opravdu lepší.“
„Kdy?“
„Několikrát. Tady.“
Opřel jsem si lokty o stůl. Začal jsem si vybavovat večery, které jsem poslední měsíc považoval za důkaz, že nám společné bydlení prospívá. Tereza mě nechala chvíli mlčet. Pak dodala, že nešlo pokaždé o totéž a že ke mně někdy opravdu chtěla přijít. Ta oprava mě neuklidnila. Jen jsem teď nevěděl, které vzpomínky si smím nechat.
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Protože jsi byl konečně spokojený.“
„Takže jsem vypadal spokojeně, a to ti stačilo?“
Podívala se na mě. „V tu chvíli ano.“
Byla to první odpověď, kterou jsem ten večer nemohl rozebrat na nedorozumění. Neřekla, že jsem si nevšiml nějakého náznaku. Řekla mi, že chtěla zachovat něco, co jí vyhovovalo, a rozhodla se mě nechat věřit tomu ostatnímu.
„A dneska už ti to nestačilo?“
„Když jsi to říkal před Klárou, došlo mi, že už s tím počítáš. Že takhle to podle tebe bude pořád.“
Zeptal jsem se, jestli to věděla už před podpisem nájmu. Chvíli mnula mezi prsty lem šatů.
„Doufala jsem, že třeba opravdu budu chtít víc. Ale věděla jsem, že ti to slibovat nemám.“
„A proč jsi to udělala?“
„Chtěla jsem ten byt. A chtěla jsem v něm tebe. Už jednou se se mnou někdo rozešel, protože mu to nestačilo. Nechtěla jsem začínat znovu.“
Měl jsem chuť říct, že přece nejsem její bývalý. Jenže jsem jí před stěhováním sám vysvětloval, že takhle žít nechci. Chtěl jsem slyšet, že se to změní. Ona mi to řekla a já už se dál neptal.
„Kdybys řekla, že to bude stejné, ten nájem bych nepodepsal,“ přiznal jsem.
Tereza přikývla. „Já vím.“
Zvedl jsem se od stolu. Napadlo mě vzít si bundu a přespat u Martina, ale nechtěl jsem mu po dnešních řečech vysvětlovat, proč volám. Skončil jsem v koupelně a čistil si zuby tak dlouho, až Tereza zaklepala, jestli může dovnitř. Ustoupil jsem jí. Do postele jsme si lehli každý z jiné strany. Ještě dlouho jsem slyšel, jak se obrací a upravuje si polštář.
Ráno jsem na počítači otevřel stránky stěhovací firmy. Potřeboval jsem vědět, kolik by stálo odvézt postel, pohovku a skříň někam po městě. Zatím jsem neměl kam. Do poptávky jsem napsal, že jde jen o orientační cenu a termín ani cílovou adresu ještě neznám. Bylo mi snesitelnější zadávat rozměry nábytku než znovu poslouchat, že mě má ráda.
Tereza se zastavila za mou židlí.
„Ty se stěhuješ?“
„Zjišťuju, co by to obnášelo.“
„A mně bys to řekl kdy?“
Otočil jsem se k ní tak rychle, že ustoupila. Měl jsem připravenou velmi nepříjemnou odpověď. Nakonec jsem jí jen řekl, že nic neobjednávám a potřebuju si rozmyslet, co dál. Nebyl to velkorysý okamžik. Nechtěl jsem jí dát možnost odnést si z celé věci hlavně to, že jsem se zachoval jako hulvát.
Potom jsem se zeptal na její půlku kauce. Peníze ze starého bytu jí přišly už před týdnem. Sama mi to řekla, ale já na převod nespěchal. Teď jsem chtěl, aby ho udělala.
„Takže teď mi začneš všechno účtovat?“
„Tohle jsme měli domluvené od začátku.“
„Ale včera ti to ještě nevadilo.“
Měla pravdu, že jsem tu otázku vytáhl právě teď. Chtěl jsem mít alespoň něco oddělené a vyřízené. Nechal jsem jí to říct. Potom jsem zopakoval částku. Vzala telefon a peníze poslala. Když přišlo oznámení, styděl jsem se za úlevu, kterou mi udělalo obyčejné číslo na účtu.
V pondělí jsme oba odjeli do práce a večer se vrátili do stejného bytu. Tereza přinesla chleba, já zaplatil internet. Neproběhl žádný další velký rozhovor. Neuměl jsem ho začít tak, abych se znovu nezeptal, které večery se mnou chtěla a které jen vydržela.
Ve středu se ke mně přitulila na pohovce. Seděl jsem ztuhle a ona se po chvíli odsunula.
„To už se tě nesmím ani dotknout?“
„Smíš. Jen nevím, proč to děláš.“
Řekla, že právě proto se mi bála něco říct. Ta věta mě rozčílila. Znělo to, jako bych jí měl poděkovat za předchozí mlčení. Odpověděl jsem, že kdybychom spolu pořád ještě bydleli každý jinde, mohl bych se teď alespoň rozhodovat ve vlastním pokoji.
Tereza vstala. Myslel jsem, že odejde do ložnice, ale zůstala stát u okna.
„Já nechci, aby sis z toho odnesl, že s tebou nechci být nikdy,“ řekla.
„A já nechci, abys mi teď dokazovala opak.“
To byla zatím jediná věc, na které jsme se shodli. Žádný slib náhradního večera. Jenže po té větě nepřišla úleva. Seděli jsme pak každý zvlášť a já věděl, že mi bude chybět i její obyčejné opření o rameno. Přesto jsem ji nedokázal zavolat zpátky.
O víkendu jsme konečně uklidili prázdné krabice. Jednu jsem si nechal složenou naplocho za skříní. Tereza si jí všimla a zeptala se, jestli má schovat také nějakou. Řekl jsem, že nevím. Už mě to slovo zlobilo, ale přesnější odpověď jsem neměl.
Dnes spolu pořád bydlíme. Od oslavy uplynuly dva týdny. O sestěhování jsme se rozhodli během jediné návštěvy kavárny; teď jsme nedokázali rozhodnout ani to, jestli máme koupit chybějící polici do předsíně.
Včera přišel od stěhováků orientační rozpočet. Prohlédl jsem si ho cestou z práce a doma jsem Tereze řekl částku. Zeptala se, jestli jsem odpověděl. Neodpověděl. Pak chtěla vědět, zda počítám i s jejím stolem. Řekl jsem, že jsem zadal jen svoje věci.
