Článek
„Dneska budeš rozhodovat ty,“ říkám mu ve dveřích a nechávám ho, ať mi rozváže pásek kabátu. Pod ním mám obyčejné šaty, přesto jsem si cestou výtahem připadala odvážná. Je listopad, z vlasů mi táhne déšť a Filip mě přitáhne za oba konce pásku. Tohle umí. Přestat se usmívat právě v okamžiku, kdy už jeho úsměv nepotřebuju.
Je mi jednačtyřicet a celý den rozhoduju za lidi, kteří mi za to platí. Doma nechci vybírat ani hudbu. Filipovi je třiačtyřicet, je rozvedený a zatím spolu chodíme sedm týdnů. Dost dlouho, abych u něj měla kartáček. Dost krátce, aby mi pouhé vyhrnutí jeho rukávů dokázalo pokazit souvislou větu.
Naše první noc přitom slavná nebyla. Shodila jsem loktem sklenici, on se při každém mém ztichnutí ptal, jestli se něco nestalo. Ráno jsme sbírali střepy a smáli se. Pak vyprávěl o ženě z Ostravy, která prý na prvním rande oznámila, že přespí, protože poslední vlak je výmluva pro zbabělce. Poslouchala jsem ho a přestala si dělat starosti s tím, kdo z nás příště udělá první krok.
Postupně přibyla zadaná kolegyně a jedna rozvedená běžkyně, která nesnášela plánování. Žádné podrobnosti, jen drobné historky u vína. Když zaváhal, přestala jsem si toho všímat. Po tolika zkušenostech přece věděl, co dělá. Nemusela jsem mu napovídat ani hlídat, jestli se neurazí. Stačilo zavřít oči a nechat ho přijít blíž. Přesně tohle jsem chtěla.
Dneska mě líbá u kuchyňské linky. Sundá si sako, přehodí ho přes židli a já ho stáhnu zpátky za košili. Voní čistým prádlem a kávou. „Co kdybychom zkusili něco, cos ještě nezažil?“ šeptnu. „Ať taky jednou nejsi napřed.“ Usměju se mu těsně u úst. Čekám, že mě překvapí. Filip ale pustí můj pas.
„To nebude tak těžký.“
„Tak mě nepodceňuj.“
Podívá se na sako, jako by v něm nechal něco důležitého. „Sabino, já před tebou spal jen s Irenou.“
Nejdřív si myslím, že mluví o době od rozvodu. Pak se zeptám na Ostravu. Zavrtí hlavou. Na kolegyni. Znovu. Běžkyni už nevyslovím. Stojím pořád opřená o linku, ale najednou si připadám hloupě vystavená.
„Takže sis pořídil tři ženský, abys dostal čtvrtou?“
„Ty už jsi se mnou byla.“
„To je polehčující okolnost?“
Promne si čelo. Po rozvodu měl dvě schůzky. Na druhé mu žena řekla, že nechce nikoho zaučovat. Mně prý chtěl připadat zajímavý. První historka mu uklouzla a já se tak hezky smála. „U další už jsem věděl, co dělám,“ dodá. Tohle přiznání mě rozzlobí víc než ten trapný začátek.
Chci odejít. Zároveň chci, aby mě znovu chytil za pásek a na chvíli mě zbavil toho ponížení. Když se přiblíží, nechám ho dotknout se mé tváře. Jenže teď sleduju jeho ruku. Vybral si to gesto, nebo zkouší, jestli zabere? „Nemusíš se pořád ptát,“ vyhrknu, přestože se tentokrát vůbec na nic nezeptal.
Zůstanu na večeři. Ještě u dveří ho políbím, dlouze a trochu vztekle. Přitáhne si mě a já na okamžik zase cítím tu známou chuť zůstat. Potom povolí objetí a čeká. Hned přemýšlím, jestli mám něco udělat já. Řeknu mu, že ráno brzy vstávám. Lžu skoro stejně neobratně jako on.
Další tři dny mi píše jako obvykle. Fotku připáleného oběda, otázku na pátek. Odpovídám, ale jeho zprávy čtu jinak. Za každým dvojsmyslem hledám vypůjčenou odvahu. Večer si přitom vybavuju jeho blízkost u linky a vadí mi, jak moc ho pořád chci. Domluvím pátek u sebe. Tentokrát se na něj připravím.
Na papír napíšu, co mám ráda. Aby někdy přišel a rovnou mě políbil. Aby mi řekl, že mě chce, bez žertu připojeného pro jistotu. Abych nemusela každé přiblížení zahajovat já. Jsou to věci, které jsem mu mohla říct dávno. Přidám ale další řádek, pak další. Potřebuju ho zase vidět rozhodného. S papírem v ruce mi nepřipadá divné, že mu k tomu chystám instrukce.
Přijde s pečivem a lahví vína. Zatímco si myje ruce, rozpustím si vlasy. Pořád se mi líbí, jak zaplní moji malou kuchyň. Přistoupím k němu, položím mu dlaně na košili a políbím ho. Odpoví okamžitě. Už ho vedu směrem k ložnici, když se zastavím a podám mu složený papír. „Ať víš. Bez hádání.“
Čte vestoje. S každým řádkem mám větší chuť mu papír vytrhnout. „Tohle všechno dneska?“ zeptá se.
„Snad tě nevyděsí pár přání.“
Položí papír na linku. „Nevyděsí.“ Přistoupí ke mně, vezme mě kolem pasu a skloní se k polibku. Položím mu prst na ústa.
„Počkej. Teď to děláš, protože jsem ti to napsala.“
Pustí mě. „Před chvílí jsi chtěla, abych to věděl.“
„Chci, abys mě jednou překvapil. Prostě něco udělej sám.“
Chvíli stojí přede mnou s rukama podél těla. V hlavě ho pobízím, ať se nenechá odbýt, ať konečně pozná, co od něj potřebuju. Jenže on se místo ke mně otočí k lince.
„Takže když tě políbím, plním zadání. Když ne, jsem zase nejistej. Co mám udělat, abych prošel?“
„Po tom tvým životopisu bych čekala trochu iniciativy.“
Srovná přehnutý roh papíru. „Jo. Lhal jsem ti. To byla moje blbost. Ale nebudu ti teď předvádět, že si mě můžeš nechat.“
„Takže zase couvneš.“
„Dneska jo.“
V předsíni mu schválně nepomůžu najít šálu. Vidím ji pod jeho bundou a mlčím. Chci, aby se ještě zdržel, aby pochopil, že jsem ho tím seznamem chtěla dostat blíž. Jenže když se sehne, řeknu: „Ireně asi stačilo míň.“ Narovná se a chvíli na mě kouká. Pak šálu vytáhne sám.
V sobotu schovám seznam pod návody ke spotřebičům. Večer ho zase vytáhnu. U řádku o prvním polibku si vybavím jeho ruce kolem pasu a na chvíli zavřu oči. Pak vezmu tužku. Mohla bych připsat, že mě mrzí ta poznámka o Ireně. Místo toho podtrhnu slovo „sám“. Papír přeložím po stejných hranách a vrátím do zásuvky navrch, abych ho nemusela hledat, kdyby přišel.
