Článek
S Evou jsem byl dvaadvacet let a dlouho jsem si zakládal na tom, že spolu umíme mluvit na rovinu. Máme dospělého syna, vlastní zavedené zvyky a ještě loni jsme plánovali cestu do Portugalska. Jenže od jara jsem se scházel s Terezou. Byla vdaná, o sedm let mladší a říkala, že vedle mě konečně nemusí všechno organizovat. Já si vedle ní připadal jako muž, o kterého někdo stojí. Doma jsem přitom odmítal Eviny návrhy na společný večer. Vymlouval jsem se na práci a zlobilo mě, že jí to přestává stačit.
Stačilo potvrdit její domněnku
Jednou v neděli už mě Eva nenechala odejít od stolu. Zeptala se, jestli mám jinou. Zapřel jsem to, ale na otázku, proč se jí skoro nedotýkám, jsem odpověď neměl. Řekl jsem něco o tom, že možná celý život žiju jinak, než bych chtěl. Chvíli mlčela a potom se opatrně zeptala, zda mě přitahují muži. Přikývl jsem. Když se zeptala, jestli tedy o ženy vůbec nestojím, řekl jsem ano, tak to je. Rozplakala se, ale přestala se ptát, kde jsem byl ve čtvrtek. Ulevilo se mi. Nemusel jsem vyslovit Terezino jméno ani lhát o jednotlivých nocích.
Eva mi nabídla, že zatím můžeme bydlet spolu v oddělených pokojích. Já už měl vyhlédnutý zařízený podnájem a během týdne jsem se přestěhoval. Sestře jsem do telefonu tvrdil, že mě přitahují jen muži, a dovolil jí, aby to řekla mámě. Připadalo mi snazší snést jejich překvapení než otázky, proč jsem podváděl Evu. Tereza se mě ptala, co jsem doma řekl. Odpověděl jsem, že pravdu o tom, že takhle už žít nechci. Objal jsem ji a začal mluvit o víkendech, které teď budeme mít pro sebe. Ani ji nenapadlo ptát se na muže.
Najednou jí nevadilo, kam chodím
Čekal jsem, že mi Eva bude volat. Dřív jí vadilo, když jsem včas nenapsal, zda přijdu na večeři. Teď se ozvala kvůli zbylé bundě a letenkám na tu cestu do Portugalska. Když jsem u ní vyzvedával věci, zmínil jsem, že večer nebudu sám. Jen přikývla a podala mi tašku. Urazil mě ten nezájem! Zeptal jsem se, jestli jí to opravdu vůbec nic nedělá. Řekla, že ji náš rozchod bolí, ale nebude se snažit přitahovat někoho, kdo podle vlastních slov o ženy nestojí. Pak musela odejít. Měl jsem chuť jí vysvětlit, že pro jiné ženy jsem pořád dost zajímavý.
Tereza ale začala mé volné večery využívat méně, než jsem čekal. Nechtěla vysvětlovat manželovi další pozdní návraty. Když jsem jí nabídl vlastní klíč, nechala ho na stole. Připomněl jsem jí, jak jsme mluvili o životě bez tajností. „Říkala jsem, že by to bylo hezké. Ne, že se budu stěhovat,“ odpověděla. Prý jsem od Evy odešel sám za sebe. To jistě, ale kdyby nebylo jí, seděl bych pořád doma! Neřekl jsem to nahlas, protože si právě oblékala kabát a já nechtěl, aby odešla ještě dřív. Klíč jsem uklidil do zásuvky. Na příští návštěvě jsme se nedomluvili.
Domů jsem se vrátit nemohl
Tři týdny po odstěhování jsem Evě navrhl společnou večeři. Souhlasila, dokud jsem nezačal mluvit o návratu. Řekl jsem, že jsem se v sobě nevyznal a možná jsme to uspěchali. Zeptala se, zda ji chci, nebo se mi jen nelíbí bydlet samotnému. Zkusil jsem ji vzít za ruku, ale stáhla ji pod stůl. Nakonec jsem přiznal Terezu i to, že jsem si přitažlivost k mužům vymyslel. Eva nechtěla vědět, jak vypadá ani co mi doma chybělo. „Ty jsi mě nechal, abych tě ještě utěšovala,“ řekla. Návrat odmítla. Trvala jen na tom, abych své vysvětlení opravil před všemi, kterým jsem ho sám vyprávěl.
Nejvíc se mi nechtělo volat sestře. Když jsem jí oznámil stěhování, pochválila mě, že jsem našel odvahu, a já jí za to poděkoval. Pořád si říkám, že jsem nikoho nenutil, aby si mě takhle vykládal. Jenže Eva se zeptala přímo a já jí odpověděl. Tereza mi mezitím nabídla středeční odpoledne. Napsal jsem, že budu doma; zatím se jí vzdát nechci. Potom jsem zavolal sestře. Začala se ptát, jak se zabydluji a jestli už může přijet. Přerušil jsem ji, než stačila navrhnout termín. Řekl jsem, že žádný muž není, že mám poměr s vdanou ženou a Evě jsem lhal. Když se zeptala proč, začal jsem zase vysvětlovat, jak těžké pro mě bylo odejít.
