Článek
Doma jsem byla ta, která všechno hlídá. Sdílený kalendář, nákupní seznam v aplikaci, rozpis, kdo kdy vaří. Mám manžela Pavla, dvě odrostlé děti na kolejích, byt v brněnských Žabovřeskách a práci v logistické firmě, kterou od covidu dělám z malého pokoje vedle ložnice. Pavel je projektant a pracuje hned vedle, mezi námi je jen sádrokartonová stěna. Myslela jsem, že ji znám nazpaměť. Netušila jsem, kolik toho propouští.
V posteli jsme si už roky jen popřáli dobrou noc a otočili se každý ke své lampičce. Když jsem to jednou zkusila začít já, Pavel se zasmál, že je utahaný, a já už to znovu nezkoušela. Nestěžovala jsem si. Pak mi v březnu do kalendáře přibyla úterní porada s Rotterdamem.
Na porady s Rotterdamem jsem se začala těšit jinak než ostatní
Matyáš vedl naši tamní pobočku. Na obrazovce měl za zády okno do přístavu a mluvil tiše, skoro líně, jako by měl čas jen pro mě, i když nás bylo na hovoru osm. Po pár týdnech mi začal psát do chatu poznámky ke kolegům. Krátké, zlomyslné a přesné. Smála jsem se do dlaně, on na obrazovce viděl, že se směju, a pokaždé se usmál taky.
Pak se porady začaly protahovat. Ostatní se odpojili a my dva zůstávali, abychom „dořešili tabulku“. Tu tabulku jsme nedořešili nikdy. Všimla jsem si, že si v úterý ráno myju vlasy, i když je jinak myju ve čtvrtek. Že mikinu měním za halenku. Že jsem si koupila lepší sluchátka, aby jeho hlas zněl, jako by seděl hned vedle mě.
Po poradě jsme si nalévali víno a mluvili o věcech, které do práce nepatřily
Někdy v květnu zvedl po pozdní poradě do kamery sklenku červeného, rozepnul si u košile dva knoflíky a řekl: „Porada skončila. Zůstaneš?“ Pro víno jsem šla do kuchyně po špičkách, abych na chodbě nepotkala Pavla. Než jsem si zase sedla, nastříkala jsem si za ucho parfém. Přes obrazovku ho cítit nemohl. Udělala jsem to pro sebe, abych si připadala jako žena, ke které se někdo může přiblížit.
Mluvili jsme o všem. On o rozchodu, já o tom, jak dlouho mě nikdo neposlouchal. „Doma se na mě nikdo takhle nedívá,“ řekla jsem nahlas a ještě jsem se tomu zasmála. Pak se zeptal: „Chceš vědět, na co myslím, když tě takhle vidím?“ Měla jsem říct, že ne. Řekla jsem mu, ať šeptá.
Šeptal o mé šíji, o tom, jak se při přemýšlení koušu do rtu, a o tom, co by udělal, kdyby mezi námi nebylo tisíc kilometrů a obrazovka. Nepoužil jediné sprosté slovo, a stejně mi hořely tváře. „Jsi tam ještě?“ „Jsem,“ vydechla jsem. „Tak se nadechni, slyším, že nedýcháš.“ „Nedýchám,“ přiznala jsem se smíchem, který zněl jinak, než jsem chtěla.
Osobně jsme se nikdy neviděli. Když firma plánovala setkání v Praze, vymluvila jsem se na zubaře. Bála jsem se, že by ze šepotu ve sluchátkách zbyl obyčejný chlap s pivním břichem. A ještě víc jsem se bála, že nezbyl.
Manžel mi přinesl vodu a řekl jedinou větu
Bylo září, čtvrtek, a hovor trval přes hodinu. Matyáš mi zrovna popisoval, jak by mi pomalu rozepínal halenku, knoflík po knoflíku, a u kteréhokoli z nich by mě nechal říct stop. Neřekla jsem stop u žádného. V tu chvíli se otevřely dveře. Strhla jsem si sluchátka a vypnula kameru. Pavel vešel v ponožkách, postavil mi na stůl sklenici vody a úplně klidně se na mě podíval.
„Zavři dveře, ať tě neruším,“ řekl. Nic víc. Odešel a dveře za sebou zavřel sám. Seděla jsem tam s rozepnutým horním knoflíkem a až teď jsem slyšela, jak je u nás ticho. Jak zřetelně je přes zeď slyšet jeho klávesnice. A když jsem ji slyšela já, on celé léto slyšel mě. Ne Matyáše, ten mluvil jen do mých sluchátek. Mě. Můj smích, moje „jsem“, moje „nedýchám“.
Na nic se nezeptal, jen se začal chovat jinak
Čekala jsem výslech, ale nepřišel. Pavel ráno uvařil kávu, políbil mě do vlasů a odešel k sobě. Jenže začal dělat drobnosti, které roky nedělal. Holil se, i když zrovna neměl schůzku. Nosil rozepnutou košili. V kuchyni mi zezadu odhrnul vlasy z krku a chvíli tam jen dýchal, než se natáhl pro hrnek nad mou hlavou.
Nejhorší, nebo možná nejlepší, byl večer o dva týdny později. Seděli jsme na gauči u filmu, ze kterého jsem nevnímala ani slovo. Pavel mi vzal z ruky sklenku, odložil ji na stolek a díval se na mě tak dlouho, až jsem uhnula. „Dívám se,“ řekl tiše. „Jen sis toho nevšimla.“ Odpovídal na moji větu z května. Políbil mě tak, jak mě nepolíbil od svatby, a do ložnice jsme došli potmě.
Ráno jsem mu v kuchyni řekla, že takhle to bylo naposledy před patnácti lety. „Před dvanácti,“ opravil mě a dál si mazal chleba. „Pak jsi začala chodit spát v teplákách a já chodit spát pozdě. Oba jsme to věděli.“ „Tak proč jsi nic neřekl?“ „Tys to řekla. Jen ne mně.“ Nadechla jsem se k obraně a on dodal: „Aspoň už vím, co tě bere. Stálo mě to celé léto poslouchání přes zeď.“
Celý den jsem se styděla tak, že jsem ho nedokázala pozdravit na chodbě. Pak přišel vztek. Měsíce seděl za stěnou, poslouchal, jak se kroutím kvůli jinému, a nechal to běžet. Neřekl ani slovo, ani když jsem se kvůli Praze vymlouvala na zubaře. Došlo mi, že čekal, jestli pojedu. A pálilo mě, že ta noc nebyla jen pro mě. Byla to odpověď, kterou si chystal celé léto.
Matyášovi jsem od té doby psala jen pracovně. Ptal se, co se stalo. Napsala jsem mu, že máme tenké stěny. Odepsal: „Tak šeptej ještě tišeji.“ Ta věta mě vzala víc, než by měla. A večer jsem si všimla, že Pavel je ke mně nejněžnější vždycky v úterý, po poradě.
Chci mít stůl v obýváku a nevím, jestli je to trest, nebo pozvánka
Minulý týden jsem se Pavla u večeře zeptala, jestli bychom mi nepřestěhovali pracovní stůl do obýváku. Řekla jsem, že kvůli světlu. Pravda byla sobečtější. Za zavřenými dveřmi bych Matyášovi dřív nebo později zase odpověděla. A kdyby přestal šeptat on, nevěřila jsem, že se Pavel bude dívat dál. Chtěla jsem si nechat obojí a přitom se nespálit.
Pavel dojedl, utřel si ústa a řekl: „Jak chceš. Jen počítej s tím, že tam budu chodit kolem. A že uslyším úplně všechno.“ Usmál se. Pořád nevím, jestli to byla výhrůžka, nebo slib.
Stůl stojí od pondělí u okna. Na úterní poradu sedám zády ke kuchyni, kam si Pavel chodí pro čaj častěji, než potřebuje. Matyáš mluví o tabulkách a nešeptá. Jen se občas podívá někam za mě, kam já nevidím, a na vteřinu zmlkne.
Pavel mi nic nevyčetl. Přesto cítím jeho pohled na zátylku, přesně tam, kam dřív mířil Matyášův šepot. Nevím, jestli jsem se sama postavila na pranýř, nebo jestli jsem manžela pozvala, aby se díval.
