Článek
Nina otevřela téma dítěte na dovolené v jižních Čechách. Bylo jí sedmatřicet, Viktorovi jednačtyřicet a pátým rokem bydleli v jejím bytě. Našli si oblíbenou hospodu, rozdělili úklid a naučili se poznat, kdy druhého nechat na pokoji. Poslední dobou to bylo skoro pořád.
„Já nechci čekat, až se nám bude hodit větší byt,“ řekla mu u rybníka.
Viktor utrhl kus trávy a chvíli ho motal mezi prsty. Pak řekl, že to zkusí. V září, až budou doma.
Nina se ho ještě zeptala, jestli to říká jen kvůli ní.
„A kvůli komu jinému bych s tebou měl chtít dítě?“
Tehdy jí to připadalo jako vyznání. Cestou do penzionu ho vzala za ruku a večer nepustili televizi.
Doma začali vyklízet malý pokoj. Viktor přeměřil stěnu a v obchodě se sám zastavil u dětské postýlky. Nina ho pozorovala přes regál s ručníky. Přišlo jí neslušné mít takovou radost z něčeho, co ještě ani neexistovalo.
Zase spolu
Viktor jí přes den psal, kdy přijde. Ona mu posílala zprávy, jaké si dřív nechávala pro sebe, a doma ho občas přivítala už v předsíni. Vrátily se mezi ně doteky, po kterých nikdo neuhýbal k myčce nebo k telefonu.
Jednou si Nina sedla vedle něj na pohovku a on zavřel notebook, aniž ho musela požádat. Rozesmála se.
„Co je?“
„Nic. Jen že to jde.“
Začala kupovat ovoce, které měl rád, a on jí nechával v koupelně nahřátý ručník. Když se jednou v neděli pohádali kvůli jeho matce, večer se k sobě vrátili bez obvyklých dvou dnů uraženého ticha. Nina to vyprávěla kamarádce jako důkaz, že jim společný plán prospívá.
V lednu mu u večeře ukázala fotografii skříně z malého pokoje. Chtěla ji prodat a požádala ho, aby ji o víkendu pomohl rozebrat.
„S tím bych ještě počkal,“ řekl.
„Na co?“
„Nemusíme hned všechno přestavovat.“
Nina položila telefon. Zeptala se, jestli se bojí, že to nezvládnou. Viktor dlouho sbíral vidličkou poslední zrníčka rýže.
„Já si nejsem jistý, že vůbec chci být táta.“
„Jak dlouho?“
Nejdřív pokrčil rameny. Když otázku zopakovala, řekl, že od listopadu už spíš ví, že nechce.
Dva měsíce navíc
Nina vstala od stolu, odnesla svůj talíř a zase se vrátila. Viktor seděl na stejném místě. Přála si, aby aspoň vstal, aby nemusela ten rozhovor vést sama i nohama.
„A co kdybych mezitím otěhotněla?“
„Tak bych neodešel.“
„To má být ta hezká část?“
Řekl, že jí to chtěl říct, jenže se zdála tak spokojená. Doufal, že přestanou tlačit na budoucnost a třeba jim zase bude dobře jen ve dvou.
„Já jsem nepřestala chtít dítě. Přestala jsem se ptát, protože jsi mi odpověděl.“
Viktor se rozčílil, že z něj dělá člověka, který má všechno spočítané. Neměl. Jen pokaždé odložil rozhovor na další večer. Nina mu přisunula jeho talíř, který zůstal mezi nimi. Už neměla další otázku.
Tu noc spal na pohovce. Následující den mu řekla, že takhle spolu dál být nemůžou. Neměla v záloze jiného muže ani představu, jak teď její život dopadne. Přesto nedokázala přistoupit na to, že budou dál večeřet u stejného stolu a on bude čekat, až si zvykne.
Viktor odešel na čas ke kamarádovi. Pro oblečení a pracovní monitor se domluvil na další pátek.
Ještě dneska
Přišel s taškou a lahví vína. Nina mu řekla, že oslavovat nebudou.
„Já taky ne. Jen jsem nechtěl přijít s prázdnou.“
Položil láhev na botník. Nina mu podržela monitor, zatímco odpojoval kabel. Když se narovnal, zůstali stát blízko sebe. Nemusela se na něj dívat, aby věděla, jak se právě tváří.
„Chybíš mi,“ řekl.
„Ale dítě pořád nechceš.“
„Nechci ti zase něco slíbit.“
Měl už obuté boty, když se zeptal, jestli by dnes nemohl zůstat. Nina se opřela o dveře kuchyně. Místo odpovědi se zeptala, proč jí tedy celé podzimní měsíce připadalo, že se mu vrátila chuť být s ní.
„Protože ses na mě zase těšila. Připadal jsem si… chtěný. Ne jen jako někdo, kdo s tebou bydlí.“
„Tak jsi mě v tom nechal.“
„Jo,“ řekl tiše.
Nina od něj ustoupila. Z předsíně viděla pohovku, na které poslední večery usínala u televize. Nechtěla tam dnes zase ležet sama a poslouchat sousedy za stěnou. Vzala Viktora za ruku a přitáhla ho k sobě. Žádný další slib po něm ten večer nechtěla.
Ráno otevřel její skříňku a začal hledat kávu. Z postele slyšela známé cinknutí odměrky. Na několik vteřin se jí ulevilo, že nemusí vstávat první.
Když přišla do kuchyně, zeptal se, jestli má dojít pro pečivo i na neděli.
„Ty tady v neděli nebudeš.“
Zůstal stát s hrnkem v ruce. Nina se rozplakala a odmítla jeho nabídnuté objetí. Na další sobotu domluvili odvoz zbývajících věcí. Řekla mu, že bude pryč.
Neměla žádný program. V sobotu ráno nastoupila do tramvaje a nechala si ujet zastávku u kamarádky, které se styděla zavolat. Vystoupila až na konečné. Sedla si tam na lavičku a čekala, až bude moct domů.
