Článek
S Radkem jsme spolu žili šest let. V březnu šel na plánovanou operaci kolena a já si zařídila práci z domova, abych mu první týdny mohla pomoct. Nakupovala jsem, vařila a nosila mu věci, které zůstaly přesně tam, kam si pro ně nemohl dojít. Připadalo mi normální udělat doma víc, když druhý sotva přejde chodbu.
Domluvili jsme se, že dočasně zrušíme naše čtvrteční večery venku. Občas kino, občas hospoda, někdy jen procházka zakončená večeří, po které jsme nemuseli mýt nádobí. Radek špatně snášel, že nemůže být tak samostatný jako dřív. Nechtěla jsem mu ještě před očima odcházet za zábavou.
Jenže během léta už zase chodil do kanceláře, na obědy s kolegy a jednou týdně ke kamarádovi sledovat fotbal. Doma jsme pořád fungovali podle březnového rozvrhu.
Já měla být po ruce.
Věci se vracely do normálu každá jinou rychlostí
Nečekala jsem, že mi za péči něco dluží. Ani v posteli, ani jinde. Vadilo mi ale, že se o našem soužití nedalo mluvit bez připomínky, čím vším si prošel. Když jsem se ho zeptala, jestli bychom mohli někam zajít, slyšel v tom stížnost na svoje koleno.
Tvrdil, že už nemá večer energii. Brala jsem to vážně, dokud se jednou nevrátil od kamaráda po půlnoci a nevyprávěl mi ještě v předsíni, jak se nakonec přesunuli do baru. Na moji poznámku, že tedy někdy vydrží dlouho, odpověděl, že s kluky se přece může uvolnit.
Se mnou zřejmě probíhala směna.
Když jsem ho večer objala, často se zeptal, jestli ještě zapnu myčku. Jindy mě odbyl, ať na něj netlačím. Přestala jsem tedy začínat. Po několika týdnech mi vytkl, že jsem poslední dobou odtažitá a doma už není žádná pohoda.
Přitom uměl být i pozorný. Objednal mi oblíbené jídlo, zavolal, jestli jsem dojela v pořádku. Právě kvůli těmhle drobnostem jsem si dlouho říkala, že jen hledám problém v období, které máme přestát.
Ve čtvrtek jsem začala chodit sama
Začátkem září mě kolegyně Lenka vzala na hudební večer do malého podniku nedaleko našeho bytu. Hrálo se tam každý druhý čtvrtek. Poprvé jsem během přestávky dvakrát kontrolovala telefon, jestli Radek něco nepotřebuje. Nepotřeboval. Poslal mi fotografii večeře a dotaz, kde máme pečicí papír.
Když jsem šla potřetí, už jsem si před odchodem nepřipravovala omluvu. Radek ostatně říkal, že mu to nevadí. Jen dodával věci jako, že bych mohla cestou zpátky koupit snídani, případně že snad nehodlám pokaždé zůstávat do zavření.
Tomáš tam chodil s Lenkou a dalšími známými. Byl rozvedený, o několik let starší než já a měl nepříjemně přesný postřeh na věci, které ostatní raději nechávali být. Když jsem jednou potřetí převrátila telefon displejem nahoru, zeptal se, jestli čekám důležitou zprávu, nebo povolení zůstat.
Řekla jsem mu, že mám doma partnera po operaci.
Omluvil se. Já pak zbytek večera přemýšlela, proč mě tolik potěšilo, že si vůbec všiml, jak se chovám.
Nechodila jsem tam už jen kvůli hudbě
Začalo to docela obyčejně. Nechal mi vedle sebe místo, přinesl sklenici vody, pamatoval si, co jsem minule vyprávěla o práci. Když se ke mně při muzice naklonil, nemusela jsem odpovídat, kde je nabíječka. Chtěl slyšet konec věty.
Líbilo se mi to víc, než jsem byla ochotná doma přiznat.
V polovině října Lenka nepřišla a já zůstala s Tomášem ještě po koncertě. Doprovodil mě kus cesty. Před odbočkou k našemu domu mi řekl, že by mě rád pozval na večeři. Bez celé skupiny a někde, kde se nebudeme muset překřikovat.
Zeptala jsem se, jestli mu nevadí, že s někým žiju. Odpověděl, že by mu vadilo dělat, že o tom neví. Na večeři mě ale pozvat chce. Rozhodnout si to mám sama, ne podle toho, co mi naslibuje on.
Doma jsem našla Radka na pohovce. Chtěl vědět, jestli se dá příště jít také, protože už ho nebaví pořád sedět doma. Na stole mu ležel telefon s otevřeným chatem, ve kterém domlouval sobotní posezení s kamarády.
Řekla jsem, že příště ještě nevím.
Věděla jsem přesně, koho tam chci vidět.
Řekla jsem mu to ještě před tou večeří
Dva dny jsem čekala na vhodnou chvíli. Pak jsem si uvědomila, že podle našeho rozvrhu by přišla nejdřív po další kontrole. Řekla jsem mu to v kuchyni, když ukládal nákup. Že mě přitahuje muž z těch hudebních večerů. Že mě pozval na rande a já s ním chci jít.
Radek položil jogurty zpátky do tašky. Nejdřív se zeptal, jestli jsme spolu něco měli. Když jsem odpověděla, že ne, chtěl vědět, proč mu tedy vůbec něco oznamuju. Prý snad můžu jednou odmítnout pozvání, když máme těžší období.
Začala jsem vysvětlovat, jak se poslední měsíce cítím. Že pro něj dokážu zařídit celý den, ale večer si ke mně ani nesedne. Odsekl, že jsem z pomoci udělala soutěž, ve které prohrál, protože se nedal dost rychle dohromady.
To mě zasáhlo. A taky mi došlo, jak výhodně jsem si celé přiznání připravila. Chtěla jsem vypadat poctivě a zároveň ho donutit, aby konečně zareagoval. Možná mě měl zadržet. Jen tak, abych tomu věřila.
Místo toho se podíval na kalendář připnutý k lednici.
„A na tu úterní kontrolu mě odveze kdo?“
Odvoz jsme probrali podrobněji než toho druhého muže
Nemohl tehdy sám řídit a ordinace byla na druhém konci města. Nabídla jsem se, že se zeptám jeho bratra. Radek namítl, že bratr chodí do práce. Připomněla jsem mu, že já taky, jen jsem si na podobné věci zvykla brát volno.
Řekl, že se teď všechno snažím obrátit proti němu. Potom se zeptal, jestli ten můj muzikant alespoň ví, jaká umím být, když není po mém.
„Není muzikant. Chodí tam poslouchat.“
„Tak to máš výborně vybraný. Ten tě určitě vyslechne.“
Ta poznámka byla laciná. Přesto jsem se přistihla, že chci Tomáše obhajovat. Člověka, s nímž jsem nebyla ani na jedné skutečné schůzce. O jeho protivnosti, dluzích nebo ranních náladách jsem nevěděla vůbec nic. Zatím mi stačilo, že mě chtěl vidět bez seznamu úkolů.
Radkův bratr nakonec souhlasil, že ho na kontrolu vezme. Poslala jsem mu adresu a čas. Radek se urazil, protože podle něj nebylo nutné zatahovat do našich problémů rodinu. O našem rozhovoru jsem přitom nenapsala ani slovo.
Pak navrhl, že můžeme někam zajít spolu. Třeba hned další večer. Jen ať už toho cizího chlapa přestanu tahat mezi nás.
Ještě týden předtím bych si kvůli takové nabídce umyla vlasy a rezervovala stůl. Teď jsem hlavně slyšela, že se termín nakonec najít dal.
Odstěhovala jsem se bez další adresy v záloze
Nerozešli jsme se tu noc. Následující týden jsme vedli několik rozhovorů, které začínaly klidně a končily přepočítáváním toho, kdo pro koho co udělal. Radek připomněl dobu, kdy mě finančně podržel po změně práce. Já vytáhla každý zrušený večer. Oba jsme si pamatovali hlavně vlastní zásluhy.
Nakonec jsem mu řekla, že už s ním nechci bydlet. Byt byl jeho, takže praktická část připadla na mě. Přes kolegyni jsem našla volný podnájem, kam jsem se mohla nastěhovat hned poslední říjnový víkend. Byl dražší, než se mi líbilo, a měl okna do rušné ulice. Kauci jsem zaplatila z úspor určených původně na společnou dovolenou.
Tomášovi jsem napsala, že odcházím od partnera. Odpověděl, že ho to mrzí a že pozvání platí. Žádné nadšené čekání s klíči od bytu. Když jsme si zavolali, řekl mi rovnou, že po rozvodu nechce další společné bydlení a neví, jestli vůbec hledá vážný vztah.
Tvářila jsem se, že přesně tohle mi vyhovuje.
Potom jsem si sedla mezi krabice a chvíli mu měla za zlé slušnost, se kterou mi to řekl. Nedal mi totiž možnost odcházet k někomu. Musela jsem si přiznat, že odcházím od Radka, i kdyby z té večeře nic nebylo.
Na rande jsem nakonec šla
Sešli jsme se až po mém stěhování. Tomáš mě políbil před restaurací a já měla na pár vteřin přesně ten pocit, kvůli kterému jsem na něj celé týdny myslela. Pak jsme vešli dovnitř, dostali jídelní lístky a zjistili, že si musíme povídat i bez kapely a společné kamarádky.
Nebyl to špatný večer. Jen nebyl tak velký, aby se do něj vešlo všechno, co jsem mu cestou ze starého bytu naložila. Když mluvil o svých pravidelných víkendech o samotě, poslouchala jsem pozorně. Tentokrát už jsem nechtěla přeslechnout podmínky jen proto, že se mi líbil člověk, který je říká.
S Radkem teď řešíme vrácení posledních věcí. Na kontrolu ho odvezl bratr a podle jeho zprávy všechno zvládli. Radek k tomu připsal, že kdyby věděl, kam naše soužití dojde, mohl si pomoc zařídit jinak už dávno.
Na tu větu jsem neodpověděla. Neměla jsem nic, co by nebylo začátkem další hádky.
Tenhle čtvrtek jsem šla znovu do podniku, tentokrát na mimořádný koncert. Tomáš měl jiný program, Lenka dorazila později. Obsluha mě znala a zeptala se, jestli má vedle mě nechat volnou židli jako obvykle.
Řekla jsem, že dnes ne.
Při druhé skladbě přišel muž od vedlejšího stolu a zeptal se, jestli si ji může vzít. Přikývla jsem. Odnesl ji ke svým známým a já si položila kabelku na zem, protože ji najednou nebylo kam odložit. Trochu mě zamrzelo, jak snadno jsem o to místo přišla.
