Článek
„Můžu si nejdřív odskočit?“ zeptal se.
Byla první sobota v dubnu. Aleš měl na sobě bundu, v níž chodil se psem, a nesl igelitku s léky, nabíječkami a otevřenou kávou. Rok jsem si představovala, jak přijde a řekne, že už zůstává. Teď jsem mu ukazovala vypínač do koupelny.
Rozvedená jsem byla šest let. Dcera žila v Plzni, já sama v dvoupokojovém bytě v Pardubicích. Ve čtvrtek jsem končila v práci dřív. Nakoupila jsem, převlékla se a od půl šesté poslouchala výtah. Aleš přijížděl kolem šesté a v devět se začínal dívat na hodinky.
Tvrdil doma, že chodí na squash. Nesnášela jsem to slovo. Přesto jsem ve středu kupovala jeho oblíbený sýr a ve čtvrtek odmítala kamarádky. Když zrušil schůzku, připadala jsem si odložená. Když přišel, nechala jsem se políbit ještě v předsíni, abychom neztratili ani minutu.
V posledních měsících jsem začala tlačit. Nechtěla jsem další svátky strávit hádáním, kdy může napsat. Poslala jsem mu fotku volné půlky skříně. Přitom volná nebyla; kvůli fotce jsem přeházela kabáty na postel.
„Tady bys nemusel nikomu vysvětlovat, proč ses zdržel,“ napsala jsem.
Když se pak opravdu objevil, nezeptala jsem se, co přesně řekl ženě. Zeptala jsem se jen, jestli ví o mně.
„Ví, že někoho mám.“
„Takže neví o mně.“
Položil igelitku. „Marcelo, dneska jsem odešel z domu.“
Objala jsem ho. Přes rameno jsem se dívala na oba kufry. Chtěla jsem, aby mi ještě řekl, že kvůli mně.
První večer jsme otevřeli víno. Aleš usnul uprostřed filmu, s hlavou opřenou o mou. Nechala jsem ho tak, i když mě bolel krk. Měla jsem pocit, že právě tohle jsem si přála.
V neděli jsme vybalovali. Musela jsem přiznat, že místo ve skříni ještě nemá. Usmál se a složil si věci do dvou polic, které jsem uvolnila. Pak vytáhl pracovní košile a zeptal se na žehlicí prkno.
V pondělí vstal o hodinu dřív než já. Mlýnek na kávu byl slyšet až do ložnice. Večer mi volal cestou z práce, jestli doma máme brambory. Zarazilo mě to doma, jako by mi řekl něco nepatřičného.
Dohodli jsme se, že mi na duben pošle polovinu nákladů na byt a jídlo. Další měsíc jsme chtěli probrat, co dál. Peníze poslal hned. Pochválila jsem ho, že je na něj spoleh.
V úterý jsem zůstala po práci v drogerii tak dlouho, až se mě prodavačka zeptala, jestli něco hledám. Nehledala jsem nic. Jen jsem nechtěla přijít a slyšet z kuchyně rádio, které si Aleš pouštěl při vaření.
Doma voněla večeře. Políbil mě a sáhl po mém kabátu. Ucukla jsem, prý mě bolí rameno. O chvíli později jsem ho pozorovala u sporáku a vzpomínala, jak jsem se po něm ve čtvrtek natahovala přes celý stůl.
„Na víkend bychom mohli zajet do nábytku,“ řekl. „Jestli tu budu, potřebuješ větší skříň.“
„Jestli tu budeš?“
Otočil se. „Tak snad nebudu mít věci v kufru do Vánoc.“
„Nemusíme hned předělávat byt.“
Položil vařečku. „Já vím. Promiň.“
Ta omluva mě rozčílila víc než skříň. Kdyby začal poroučet, měla bych se čeho chytit.
Ve čtvrtek jsem koupila sýr. Až u pokladny mi došlo, že dnes nikdo nepřijde. Aleš už doma byl. Seděl u stolu s notebookem a ptal se, proč jsem vzala tolik jídla, když na pátek uvařil.
„Protože je čtvrtek.“
Chvíli se na mě díval. Pak notebook zavřel.
„Ty chceš, abych zase v devět odjel?“
Mohla jsem to zahrát na únavu. Už jsem měla připravenou větu o tom, že jsme na sebe najednou moc. Aleš vytáhl telefon a položil ho přede mě. Na displeji byla moje fotka skříně.
„Tohle mi vysvětli.“
„Já vím, co jsem psala.“
„Tak proč mám celej týden pocit, že jsem ti přišel vyměnit elektroměr?“
Sedla jsem si naproti němu. Řekla jsem, že mi chybí těšení. Znělo to tak malicherně, že jsem začala mluvit o prostoru a zvycích. Nenechal mě to dokončit.
„Já jsem ti ten prostor nabízel. Tobě nestačilo, že se vídáme.“
„Chtěla jsem, abys mě vybral.“
„A bydlet tu měl kdo?“
Dívala jsem se na sýr, který mezi námi měkl na talíři.
„Já nechci, abys tu bydlel.“
Aleš si vzal telefon. „Tak to ses mohla ozvat, než jsem to doma řekl.“
„Předtím jsem to nevěděla.“
„Já vím. Všechno jsem udělal správně. Jen se ti to nelíbí.“
Řekla jsem, že může zůstat do konce zaplaceného měsíce, než si něco najde. Přikývl, ale když jsem mu sáhla na paži, ustoupil.
Přesunul se na rozkládací pohovku. Ráno jsme se střídali v koupelně a večer si ohřívali každý svoje. Jednou jsem mu položila hlavu na rameno. Chvíli mě nechal, potom řekl, že chce jít spát.
Následující čtvrtek se před šestou oholil a vzal si čistou košili. Zeptala jsem se, kam jde.
„Ven.“
„S někým?“
Podíval se na hodinky. Rok jsem ten pohyb sledovala s nenávistí, protože znamenal, že je devět.
„Vrátím se pozdě. Nečekej s jídlem.“
Zavřel za sebou. Na lince zůstala jedna porce od oběda. Vyndala jsem z lednice druhou, chvíli ji držela a zase ji vrátila. V půl desáté jsem pořád seděla v kuchyni.
