Článek
Na kuchyňském stole ležely dvě stejné krabičky. Roman jednu přisunul k Janě a druhou uklidil do tašky. Řekl, že tu vezme Evě k narozeninám, až jí v týdnu poveze zbytek knih. Jana stáhla z krabičky průhledný obal. Ještě než se zeptala, jestli jim opravdu koupil stejný dárek, měl připravené vysvětlení: ta vůně se mu prostě líbí.
Byli spolu osm měsíců. Janě bylo šestačtyřicet, Romanovi padesát a s Evou se rozvedl před třemi lety. Zůstali zadobře, měli společné známé a dospělého syna. Jana s tím od začátku souhlasila. Nechtěla být ženou, kvůli které se před každou návštěvou bývalé manželky vede dlouhé jednání.
Dárek podle jeho vkusu
Roman jí pomohl sundat víčko a čekal, až parfém zkusí. Jana si stříkla na zápěstí. Vůně byla sladší a těžší než ta, kterou používala sama. Roman se přiblížil a spokojeně přikývl. „To je ono,“ řekl. Janě se jeho pozornost líbila, dokud si znovu nevšimla druhé krabičky vykukující z tašky.
Zeptala se, jestli Eva dostává tenhle parfém pravidelně. Roman řekl, že jí ho kupoval roky. „Aspoň vím, že nedávám nějakou blbost.“ Jana si chtěla umýt ruce, ale nechala to být. Dárek nebyl levný a on vypadal upřímně spokojeně. Poděkovala mu. Večer u něj zůstala a lahvičku si postavila vedle zrcadla v koupelně.
Druhý den ji však odvezla k sobě domů. S Romanem zatím bydleli každý zvlášť a Janě ten režim vyhovoval. U něj měla kartáček, pohodlné tričko a několik věcí, které skutečně potřebovala. Parfém mezi ně patřit nemusel. Nechtěla se na něj dívat pokaždé, když bude čekat, až Roman dokončí telefonát s Evou.
O týden později je čekala oslava narozenin společného známého. Eva měla přijít také, tentokrát bez nového partnera. Jana ji už dvakrát viděla a pokaždé se snažila působit uvolněně. Při oblékání sáhla po vlastní vůni, potom ji položila zpátky. Vzala Romanův dárek. Chtěla, aby Eva poznala, že to, co kdysi patřilo k jejímu manželství, už Roman bez rozpaků nosí jiné ženě.
Setkání u umyvadla
Oslava byla v pronajatém salonku restaurace v Pardubicích. Roman Janu představil lidem, které ještě neznala, a při přípitku jí nechal ruku na rameni. Eva seděla o několik míst dál. Smála se s hostitelovou sestrou a Romanovi jen krátce zamávala. Jana čekala, kdy přijde blíž, a přitom si vyčítala, že vůbec něco takového sleduje.
Potkaly se až na toaletě. Eva si myla ruce a Jana vedle ní vytáhla rtěnku. Když otevřela kabelku, Eva se otočila. „Ty voníš tím parfémem od Romana?“ zeptala se. Jana řekla, že jí ho nedávno koupil. Připravila se na rozpačitý úsměv nebo poznámku, kterou bude moci doma přesně zopakovat.
Eva se místo toho zasmála. „Mně ho zase přivezl k narozeninám. Já už ho snad pět let nenosím.“ Jana zavřela rtěnku. Zeptala se, jestli mu to řekla. Eva pokrčila rameny. „Jo. Slíbil, že příště vybere něco jiného. To už jsem slyšela.“ Osušila si ruce a dodala, že lahvičku nejspíš někomu dá.
Janě se ulevilo tak prudce, až jí to bylo trochu trapné. Eva tu vůni nepostrádala. Nebyla to žena, které někdo odnesl osobní vzpomínku a předvedl jí ji na cizím zápěstí. Jana se ještě zeptala, co používá teď. Eva jí řekla název, který neznala, a vrátila se do salonku. Nezdržovala se u zrcadla, aby zkoumala, jak vedle Jany vypadá.
Jana se na své místo vracela s chutí být k Romanovi mimořádně milá. Přisunula mu sklenici, když ji hledal, a přijala jeho nabídku dalšího tance. Při pohledu na Evu cítila drobné vítězství. Roman si možná nevšiml, co má jeho bývalá žena ráda dnes, ale s ní právě teď stál uprostřed místnosti a nechtěl ji pustit.
Příjemně známé
Domů šli pěšky. Roman měl dobrou náladu a Jana mu vyprávěla o rozhovoru u umyvadla. Chtěla slyšet, že Eva nikdy nevěděla, co chce, nebo že na ní ta vůně stejně nebyla tak hezká. Roman jen řekl, že je těžké kupovat dárky lidem, kteří si všechno pořídí sami. Potom se k Janě naklonil a pochválil ji, jak voní.
„Je to s tebou takové příjemně známé,“ dodal. Jana se zastavila před přechodem, přestože jim svítila zelená. Roman ji vzal za loket, aby stihli přejít. Na druhém chodníku se zeptala, co tím myslí. Odpověděl, že je mu s ní dobře a nemusí pořád zkoušet něco nového. Když dál mlčela, překvapeně se na ni podíval. „To tě ani nemůžu pochválit?“
U něj v bytě Jana zůstala stát v předsíni. Roman jí sundal kabát a zeptal se, jestli si dají ještě skleničku. Řekla mu, že nechce vonět jako Eva. „Vždyť ti sama řekla, že už tak nevoní,“ odpověděl. Ta věta byla přesná a Janě nepomohla. Roman si nalil vodu a čekal, jestli přijde za ním.
„A ty ses mě vůbec nezeptal, jestli se mi líbí,“ řekla Jana. Roman namítl, že mu přece poděkovala. Měl pravdu i tentokrát. Chtěla mít radost z jeho dárku, potom chtěla znejistit Evu. Na vlastní vkus přišla řada až teď. Roman dodal, že si lahvičku mohla vyměnit. Jana se zeptala, proč si tedy nepamatoval, že ji Eva už nechce. Položil sklenici. „Já se s tebou snad nebudu hádat ještě za ni.“
Další lahvička
Tu noc zůstala. Ráno jí Roman udělal kávu tak, jak ji pila ona, a Jana si toho všimla skoro s vděčností. Nechtěla ho opustit kvůli parfému. Zároveň se jí nechtělo přijmout jeho vysvětlení, že si z obyčejného dárku vyrobila problém. Když při snídani navrhl společný víkend, souhlasila, ale místo pobytu nechala zatím otevřené.
Parfém si potom dávala jen doma do předsíně. Krátce stříkla do vzduchu a otevřela okno. Připadalo jí lepší lahvičku postupně spotřebovat než ji vyhodit. Roman při jedné návštěvě poznal vůni hned ve dveřích. Usmál se, jako by tím mezi nimi bylo všechno vyřízené, a políbil ji. Jana mu polibek vrátila.
Když později řekl, že jí objedná další lahvičku, odmítla. Zeptal se, kterou tedy chce. Odpověděla, že si vybere sama. Roman už měl otevřený obchod v telefonu a Jana chvíli sledovala jeho palec nad obrazovkou. Nakonec telefon odložil. Zeptal se alespoň, jakou vůni používala předtím.
Přinesla mu ji z koupelny. Zkusil ji na papírovém proužku a přivoněl. Jana čekala na pochvalu s vědomím, jak směšně moc jí na ní záleží. Roman řekl, že ta předchozí se mu líbí víc. Vzala si lahvičku zpátky a použila ji. Když se k němu pak posadila na pohovku, měla chuť zeptat se, jestli už si na ni zvyká. Místo toho se opřela o jeho bok a nechala jeho ruku spočinout na svém rameni.
