Hlavní obsah

S bývalým manželem jsem chtěla sex, ne nový začátek. Ráno už řešil společné bydlení

Foto: gemini.com

Do prodaného bytu jsem přišla pro poslední krabice, ne pro bývalého manžela. Jenže stačilo, aby mi pomohl ze saka, a začala jsem chtít něco úplně jiného. Jenže znamenala pro nás ta noc totéž?

Článek

S Adamem jsme byli od léta rozvedení. Byt jsme prodali na podzim a minulý pátek nás čekalo předání. Ve čtvrtek po práci jsme měli odvézt poslední věci, sundat jmenovku a nechat nové majitelce ovladač od garáže.

Docela slušný program pro dva lidi, kteří se konečně uměli domluvit.

Já už bydlela v pronájmu v Nuslích, on přespával u bratra. Při vyklízení jsme si poslední týdny posílali fotky předmětů s otázkou, kdo je chce. U většiny byla správná odpověď nikdo.

Ve skříni zůstalo jeho svatební sako a moje zimní boty. Adam je postavil vedle sebe.

„Tak aspoň tihle dva spolu vydrželi.“

„Protože spolu nemuseli mluvit.“

Zasmál se. Tenhle smích mi chyběl víc než společné snídaně. Při nich už jsme se poslední rok ptali hlavně na to, kdo zaplatil elektřinu a proč druhý zase něco neudělal.

V posteli jsme se tehdy ještě občas potkali. Ráno jsme dokázali pokračovat přesně tam, kde hádka skončila. I kvůli tomu jsem si tak dlouho namlouvala, že rozvod přeháním.

Teď si Adam klekl k rozebrané polici a já se přistihla, že místo balení sleduju jeho ruce.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se, aniž vzhlédl.

„Izolepu.“

„Tu držíš.“

Pak už se na mě podíval.

Přitáhla jsem si ho sama

V bytě bylo přetopeno. Sako se mi při svlékání zachytilo o hodinky a Adam ke mně přišel, aby mi pomohl. Uvolnil rukáv, stáhl mi ho z ramene a zůstal stát těsně za mnou.

Cítila jsem jeho kolínskou. Žádné překvapení, kupovala jsem mu ji několik let. Překvapilo mě, jak rychle jsem přestala myslet na krabice.

„Hotovo,“ řekl.

Jenže neodešel.

Otočila jsem se. Sako pořád držel, palcem přejížděl po podšívce. Já mu uhladila límec trička, přestože na něm nebylo co rovnat.

„Tohle jsme si do seznamu úkolů nedali,“ poznamenal.

„Ty bez seznamu nic nedokážeš?“

„Zkoušíš mě vyprovokovat?“

„Už pár minut.“

Položil sako na krabici. Dotkl se mě v pase, lehce, a čekal. Na tom čekání bylo něco nesnesitelně přitažlivého. Znal mě dvanáct let a najednou si nebyl jistý, co smí.

Přitáhla jsem ho za tričko a políbila ho.

Když jsme od sebe ustoupili, měla jsem prsty pořád sevřené v látce. Adam mi odhrnul vlasy z obličeje.

„Chybíš mi,“ řekl.

„Teď se mi nechce mluvit o rozvodu.“

„Mně taky ne.“

To mi stačilo. Až ráno mi došlo, jak pohodlná odpověď to byla pro oba.

Odvezli jsme krabice dolů do aut a vrátili se nahoru. Mohla jsem odjet. Místo toho jsem zamkla a položila klíče na kuchyňskou linku.

„Matrace tu ještě je,“ řekla jsem.

„Všiml jsem si, žes ji dneska neprodala.“

„Nepleť si to s plánováním.“

Usmál se, já ho vzala za ruku a odvedla do ložnice. Na další balení už ten večer nedošlo.

Ráno jsem se probudila do zvuku kávovaru. Seděl na zemi v kuchyni a vedle sebe měl dva hrnky. Přisedla jsem si v jeho mikině. Přejel mi dlaní po zádech a já se k němu na chvíli opřela.

Pak řekl, že bychom to možná ještě mohli zastavit.

„Co?“

„Ten byt. Zeptat se jí. Nějak se domluvit.“

Narovnala jsem se.

„Adame, odpoledne jí předáváme klíče.“

„Vím, kolikátého je.“

Připadalo mi, že mluví o vrácení objednávky. Pak jsem uviděla, jak pevně drží hrnek.

„Ty se chceš vrátit?“ zeptala jsem se.

„Po včerejšku se na to snad můžu zeptat.“

Mohl. Jenže on se vlastně neptal. Už mi vysvětloval, že nájem v Nuslích mám malý, že bychom nemuseli kupovat nový nábytek a že si tentokrát dáme větší pozor.

„A co ten byt na Žižkově, cos měl domluvený od prosince?“

Odmlčel se.

Neměl ho. Ve středu majiteli napsal, že ho nakonec nevezme.

Nechtěla jsem si znovu nastěhovat celý život

„Ve středu?“ zopakovala jsem. „To jsme spolu ještě ani nespali.“

„Nemusíš to říkat takhle.“

„Jak? Včetně dne v týdnu?“

Postavil hrnek na podlahu. Řekl, že mezi námi poslední dobou něco bylo. Ty zprávy, vtípky, jak jsme po vyklízení šli dvakrát na večeři. Že přece nejsem hloupá.

Nebyla jsem. Věděla jsem, že se mnou flirtuje. Schválně jsem mu odpovídala až večer, když jsem měla čas si jeho odpovědi užít. Jen jsem nechtěla slyšet nic, co by tu příjemnou část zkomplikovalo.

„Chtěla jsem tě,“ řekla jsem. „Pořád tě chci. Ale nechci se sem vrátit.“

„Takže na sex jsem dobrej.“

Ta věta mě zasáhla. Taky proto, že v ní kus pravdy byl.

„Včera jsem ti nic jiného neslibovala.“

„To je krásně přesný. To sis připravila cestou do ložnice?“

Seděli jsme na zemi, kousek od sebe. Ještě před chvílí jsem měla chuť se ho dotýkat. Teď jsem si stáhla rukávy jeho mikiny přes ruce a nevěděla, kam s očima.

Řekla jsem, že jsme se nerozvedli kvůli nedostatku přitažlivosti. Připomněla jsem mu, jak bez domluvy slíbil rodičům, že u nás budou měsíc bydlet při rekonstrukci. Když jsem protestovala, řekl jim do telefonu, že mám zase náladu.

„Už jsi nám dokonce odmítl nájem,“ dodala jsem.

„Sobě.“

„Tak proč mi ho teď vyčítáš?“

Vstal a začal balit kávovar.

Do odpoledne jsme spolu mluvili jen o věcech. Matrace odjela s objednanou dodávkou, já vytřela ložnici a Adam odnesl poslední pytel. Převlékla jsem se a podala mu složenou mikinu. Zastrčil ji do své tašky.

Na předání jsme čekali před domem. Když přijela nová majitelka, oba jsme jí podali ruku. Adam jí ukázal, který klíč patří ke sklepu. Já předala ovladač od garáže. Ani jeden z nás nenavrhl změnu.

Večer mi napsal: „Pořád tě chci taky. Jen nevím, jestli mi to stačí.“

Odpověděla jsem, že tomu rozumím. Pak jsem připsala, že na něj od rána myslím.

Není to nabídka návratu. Vím ale, jak rád by ji v tom našel. A stejně jsem tu druhou větu poslala.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz