Článek
Davida jsem osm let objímala tak, aby si nic nevyložil špatně. Po listopadovém koncertě jsem mu před svým domem strčila ruce pod rozepnutý kabát a přitáhla ho k sobě. Bylo mi pětatřicet, jemu sedmatřicet a oba jsme byli nezadaní. Přesto mi připadalo troufalejší sáhnout na něj než na někoho z aplikace. Tenhle muž věděl, jak brečím, když se vztekám, a slyšel mě po telefonu smlouvat s instalatérem. Teď mi stál tak blízko, že jsem při každém nádechu cítila jeho šálu, navlhlou mlhou.
„Zase mě pozveš na čaj?“ zeptal se. „Jestli začneš vyprávět o parkování, tak ne.“ Přestal se usmívat. Chvíli jsem měla chuť všechno zahrát do ztracena, ale pak jsem mu rozepnula druhý knoflík kabátu. „Dneska nechci čaj.“ Políbil mě teprve, když jsem se k němu zvedla. V předsíni si sundal šálu a já mu ji vzala z ruky, protože ji pořád držel jako návštěva, která nesmí zapomenout poslední tramvaj. Když jsme došli ke dveřím ložnice, už jsem ho vedla já.
Co jsme si vlastně domluvili
Ráno seděl v kuchyni v košili ze včerejška. Vzala jsem mu z talíře opečený chleba a opřela se o něj bokem, jako bychom to dělali běžně. „Nemusíme kvůli sexu hned měnit všechno ostatní,“ řekla jsem. Přikývl. „Nemusíme.“ Ulevilo se mi tak okatě, že se zeptal, jestli už měl objednané stěhováky. Smála jsem se a líbala ho do vlasů. Jeho dlaň na mém stehně mě okamžitě připravila o zájem dál něco vyjasňovat.
Další dva týdny jsme se vídali častěji. Jednou jsem mu uprostřed pracovního dne napsala, že se nemůžu soustředit, protože si vybavuju jeho ruce. Odpověděl, že má poradu a že jsem bezohledná. Večer přišel. Líbilo se mi slyšet z jeho úst vlastní jméno jinak než při dotazu, jestli zase nestíhám. Věděla jsem, jakou kávu pije, ale nevěděla jsem, jak se na mě bude dívat, až si před ním pomalu svléknu sako. Tu novou možnost jsem chtěla zkoušet pořád.
Zároveň jsem nezrušila seznamovací aplikaci. Davidovi jsem to netajila. Považovala jsem to za důkaz, že naše ranní dohoda funguje.
Proč už se nesmál
Ve středu jsem mu u večeře ukazovala zprávy od Marka, se kterým jsem byla jednou na víně. „Když napíšu, že v pátek můžu až v osm, nebude to vypadat moc dostupně?“ David položil vidličku. „Napiš mu, kdy můžeš.“ Posunula jsem telefon blíž. Dřív by se mnou rozebral i tečku na konci věty. „Ty ses nějak přestal snažit.“ Podíval se na mě. „Kláro, ještě před hodinou jsi mě chtěla dostat z kuchyně do postele. Teď mám vymýšlet, jak tam dostaneš jeho?“
„Myslela jsem, že spolu můžeme mluvit o všem.“ Telefon jsem nechala mezi našimi talíři. David ho posunul zpátky ke mně. „Mluvit jo. Dělat ti poradce na svádění dneska nechci.“
Přišlo mi to malicherné. Vždyť jsem mu žádnou věrnost neslibovala. Jenže když se zvedl od stolu, chytila jsem ho za zápěstí a přitiskla si jeho ruku k pasu. Chtěla jsem, aby se zase usmál, aby mě políbil a tím uznal, že se nic nestalo. Chvíli se mi díval na ústa. Potom ruku stáhl. „Dneska půjdu.“ Zůstala jsem stát u linky, uražená i rozpálená. Nejvíc mě štvalo, že na něj ten dotek očividně působil, a přesto odešel.
Nabídka na poslední chvíli
Ve čtvrtek jsem mu napsala, ať v pátek přijde po práci. Marka jsem měla domluveného až na osmou; dvě hodiny s Davidem se mi do večera pohodlně vešly. Odmítl. Zavolala jsem mu a slyšela v pozadí nádobí. Vařil si sám večeři, zatímco já doma přecházela mezi oknem a pohovkou. „Tak spolu budeme chodit,“ vyhrkla jsem. „Jestli ti vadí, že to nemá jméno.“
Chvíli bylo ticho. „A chceš to?“ Zastavila jsem se u okna. „Jinak bych to neříkala.“ Čekala jsem, že mu to bude stačit. Místo toho se zeptal: „Co ten pátek s Markem?“
„To teď přece řešíme.“ V telefonu cinkla poklička. „Ptám se, jestli s ním pořád jdeš.“
Měla jsem říct ne. Stačilo otevřít konverzaci a zrušit schůzku. Jenže jsem chtěla nejdřív vědět, že David přijde. Představovala jsem si ho u sebe, jeho kabát přes opěradlo, vlastní úlevu. Pak bych Markovi napsala. Nebylo přece nutné vzdát se večera předem. „Nemůžu člověka odpálkovat během cizího hovoru,“ řekla jsem.
„Tak ho neodpálkuj. Ale mě si na šestou nerezervuj.“
Zavěsil dřív, než jsem mu stihla vysvětlit, že jsem přece nabídla víc, než po mně chtěl. Teprve potom mě napadlo, že si o vztah vlastně neřekl.
Pátek bez návštěvy
Markovi jsem odpoledne napsala, že nepřijdu. Nabídl sobotu. Odmítla jsem i tu. Davidovi jsem chtěla poslat fotku s poznámkou, že na pohovce zabírám jeho místo. Vyhrnula jsem si rukáv a zkusila telefon natočit tak, aby to vypadalo, že jsem se vyfotila jen tak. Pak jsem ho spustila. Už jsem věděla, jak by to pokračovalo: trochu vtipu, trochu holého ramene, a žádná odpověď na to, co po něm vlastně chci.
Fotku jsem neudělala.
V devět začal v bytě nade mnou někdo vrtat. Automaticky jsem vzala telefon. Davidovi jsem obvykle posílala krátké nahrávky sousedova večerního kutilství a on podle zvuku určoval, co mi tentokrát spadne na hlavu.
Otevřela jsem naši konverzaci. Pod posledním pozváním stálo jeho „Zítra nepřijdu“. Chtěla jsem mu napsat, že jsem si pokazila něco dobrého kvůli chlapovi, se kterým jsem byla jednou na víně. Věděla jsem přesně, kde by mě přerušil a na co by se zeptal.
Prstem jsem se dotkla tlačítka pro nahrávání, ale nepodržela ho. Tu historku jsem chtěla vyprávět kamarádovi, který mě znal osm let. Jenže tentokrát byl v ní.
