Článek
S Lenkou jsme se znaly dvanáct let. Oběma nám bylo přes čtyřicet, já žila sama a ona poslední čtyři roky s Davidem.
Na společné víkendy mě začali zvát předloni. Většinou jsme si pronajali menší chalupu na Vysočině.
Lenka vybírala ubytování a posílala mi částku. Polovinu platili oni, polovinu já. Přišlo mi to trochu drahé, ale jezdila jsem ráda.
David vařil, Lenka plánovala výlety. Já obvykle přivezla víno a něco k snídani.
Letos v září se naše večery změnily.
Nechtěla jsem být jen návštěva
Přitažlivost mezi námi nebyla náhlá. David se mnou flirtoval a Lenka se přidávala. Jednou jsem se jí v kuchyni zeptala, jestli jí to nevadí.
„Kdyby vadilo, tak tu teď nestojím a neříkám ti, ať zůstaneš,“ odpověděla.
Nebyli jsme opilí. Než jsme se tu noc sblížili, mluvili jsme o tom všichni tři. Řekla jsem, že nechci druhý den poslouchat, že jsem někomu zničila vztah.
Lenka mě vzala za ruku. David přikývl.
Při dalších dvou pobytech jsme na ten večer navázali. Přes týden jsme si psali do společné skupiny, někdy dost otevřeně.
Vyhovovalo mi, že nemusím předstírat nezájem. Taky se mi líbilo, že mě chtějí oba. Některé drobnosti jsem proto raději přehlížela.
Třeba že místo pobytu vždycky vybrali spolu, než mi poslali odkaz. Nebo že při změně termínu stačilo, aby nemohl jeden z nich. Když jsem nemohla já, doporučili mi vzít si dovolenou.
Pořád jsem si říkala, že se teprve učíme být tři.
Na třetiny to prý nešlo
Za říjnovou chalupu chtěl majitel šest tisíc. Lenka mi při snídani připomněla, že jí mám poslat tři.
Seděli jsme ještě v teplácích. David krájel chleba a já na telefonu otevřela banku.
Pak jsem ji zase zavřela.
„Proč vlastně neplatíme každý dva tisíce?“
Lenka přestala míchat kávu.
„Protože my máme společné peníze.“
„Já mám taky společné peníze. Sama se sebou.“
David se zasmál. Lenka ne.
Vysvětlila mi, že takhle jezdíme od začátku. Oni jsou jedna domácnost a já druhá. Nechápala, proč z toho najednou dělám problém.
„Protože jsme tu tři dospělí. A já platím o tisíc víc, než by byla moje třetina.“
„Nemyslela jsem, že nám začneš počítat každou korunu zrovna teď.“
To zrovna teď řekla tak, že jsem se zastyděla. Jako bych chtěla slevu za to, co mezi námi bylo.
Poslala jsem jí tři tisíce. Zbytek snídaně jsme probírali cestu domů. Jenže mě už netěšil ani Davidův návrh, že bychom se před odjezdem mohli ještě vrátit do postele.
Nabídl mi, že rozdíl dorovná
David za mnou přišel, když jsem skládala tašku do kufru. Lenka uvnitř kontrolovala okna.
„S tím tisícem máš pravdu,“ řekl potichu.
Čekala jsem, že to zopakuje před ní.
Místo toho vytáhl telefon. Prý mi rozdíl pošle. Lenka o tom nemusí vědět a příště to uděláme stejně.
„Takže ona bude mít pravdu a já peníze?“
„Hlavně bude klid. Nemusíme si pokazit něco, co funguje.“
Zeptala jsem se, komu to funguje. Podíval se ke dveřím chalupy.
Nechtěla jsem jeho tajný příspěvek. Věděla jsem, jak by další víkend vypadal. Lenka by mi oznámila částku a já bych se na ni usmívala s vědomím, že to David za jejími zády zařídí.
„Nech si to,“ řekla jsem.
Cestou domů jsem řídila. Oni na zadním sedadle vybírali další chalupu a občas mi ukázali fotku. Tehdy mi poprvé došlo, že o společném pokračování ani nemuseli pochybovat.
Já sama jsem pořád chtěla jet. Na Lenku jsem byla naštvaná a na Davida ještě víc. Až večer doma jsem si znovu otevřela jejich odkaz. Na fotkách byla terasa se třemi křesly a já si představovala, jak tam spolu sedíme.
Další víkend se nekonal
Nový pobyt stál sedm tisíc dvě stě. Lenka ho měla předběžně zamluvený a platbu chtěla vyřídit večer.
Poslala jsem jí dva tisíce čtyři sta.
Do skupiny jsem napsala, že tentokrát platím třetinu. Jestli s tím nepočítají, ať rezervaci nepotvrzují.
David zprávu přečetl hned. Neodpověděl.
Lenka zavolala. Řekla, že kvůli mému trucování nikam nepojedeme.
„Dvanáct set navíc za nás platit nebudu. Domluvené to bylo jinak.“
Když jsem připomněla Davidovu nabídku tajného doplatku, na chvíli ztichla.
„To si s ním vyřídím,“ řekla. „Ale od tebe jsem čekala trochu velkorysosti.“
Večer mi peníze vrátila. Rezervaci zrušili.
Za týden se ozvala znovu. Chtěla přijít sama, dát si víno a probrat Davida. Prý ji poslední dobou vůbec neposlouchá. Podobné večery jsme spolu mívaly už dávno před společnými pobyty.
Tentokrát jsem řekla, že o jejich vztahu mluvit nechci.
„Takže už nejsme ani kamarádky?“
Mohla jsem říct, že ano, a pozvat ji. Skoro jsem to udělala. Místo toho jsem se zeptala, jestli se chtěla vidět se mnou, nebo si jen potřebuje postěžovat na něj.
Urazila se a hovor skončil.
Od té doby se neozvala. Chybí mi víc než David, což bych jí teď rozhodně nepřiznala. Když se mi o víkendu něco stane, pořád mám chuť jí zavolat. Jen nechci zase skončit u toho, že ji hodinu poslouchám a své zklamání odložím, aby mezi námi zůstal klid.
