S kamarádkou jsme se scházely se stejným mužem. Lhala jsem jí, aby zrušila rande

S Lenkou jsme se znaly skoro osmnáct let. Poslední tři roky jsme obě žily samy a v neděli dopoledne chodily na snídani do malé kavárny za jejím domem. Probíraly jsme práci, rodiče i muže, kteří se ve čtyřiceti dokázali urazit, když jsme nechtěly ještě před první schůzkou poslat další fotografii.

Neměly jsme dohodu, že si budeme hlásit každé rande. Někdy jsme o někom mluvily hned, jindy až ve chvíli, kdy stálo za to zapamatovat si jméno. Mně samotné bylo nepříjemné představit kamarádce nového člověka a za týden vysvětlovat, proč už zase není.

Proto jsme se o Adamovi dozvěděly až po několika schůzkách.

Já ho poznala na oslavě narozenin kolegyně. Lenka přes seznamovací aplikaci. Bydlel v našem městě teprve od jara, byl rozvedený a pracoval převážně z domova. Ani jednu z nás nenapadlo, že by ten zajímavý chlap, o kterém druhá mluví tak opatrně, mohl být tentýž.

Všimly jsme si toho při nedělní snídani. Lenka vyprávěla, že její nový známý odmítá v restauraci koriandr tak důsledně, až jí minule přišla z kuchyně zvlášť miska zelené omáčky. Adam si kvůli tomu při naší první večeři nechal vyměnit přílohu.

Zeptala jsem se na jméno. Potom na práci. Nakonec mi ukázala jeho profil.

Obě jsme se rozesmály. Číšnice se přišla podívat, jestli něco nepotřebujeme, a Lenka jí řekla, že zatím jen druhou kávu. Já prohlásila, že mě aspoň někdo ušetřil představování. V tu chvíli mi to ještě připadalo vtipné. Nepříjemné bylo až zjistit, že ví, jakou má doma pohovku.

Taky jsem ji znala.

Lenka se pak zeptala, jestli mi řekl, že se s někým dalším vídá. Řekla jsem, že se o tom bavíme právě teď poprvé. Přikývla. Ani jí nic takového neoznámil, ale na přímou otázku, jestli někoho má, odpověděl, že nemá partnerku. To odpovídalo i tomu, co řekl mně.

Domluvily jsme se, že se ho každá zeptáme sama. Žádné zkoušení, žádné společné překvapení. Nechtěla jsem kvůli třem schůzkám dělat scénu.

Později jsem právě tuhle větu používala nejčastěji.

Zavolala jsem mu ještě odpoledne. Nezapíral, nesnažil se tvrdit, že s Lenkou jen kamarádí. Řekl, že netušil, že se známe, a že chápe, proč je nám to nepříjemné. Zároveň mi připomněl, že jsme se nebavili o tom, že spolu začínáme chodit.

To byla pravda. Bavili jsme se o práci, o jeho rozvodu, o tom, jak se mi po návratu z dovolené nechce do prázdného bytu. Strávila jsem u něj noc. Druhý den mi připravil snídani a zeptal se, jestli se uvidíme ve středu. Já si z toho sestavila něco podstatně souvislejšího než on.

Zeptala jsem se, jestli tedy chce dál vídat nás obě. Řekl, že zatím ano, pokud o to budeme stát. A že nechce slibovat výhradní vztah jen proto, že nastala zvláštní situace.

„Takže si máme vzít pořadové číslo?“

Odpověděl, že takhle to nemyslí. Dodal ale, že pokud je to pro mě nepřijatelné, pochopí to. Nelíbilo se mi, jak klidně vyslovil možnost, že už nepřijdu. Čekala jsem alespoň chvíli přesvědčování.

Lence řekl v podstatě totéž. Večer mi napsala, že si to musí rozmyslet. Odepsala jsem, že já s tím problém nemám. Jsme dospělí a nikdo nikomu nepatří.

Pak jsem několikrát otevřela telefon, jestli je právě online.

Následující dva týdny jsme s Lenkou o Adamovi skoro nemluvily. Navrhla to ona. Nechtěla vědět, kam spolu chodíme ani co mi píše. Souhlasila jsem s takovou rychlostí, že jsem ještě přidala poznámku o zbytečných ženských soutěžích.

Přitom jsem začala hlídat i to, jestli si v neděli objedná něco lehkého, protože má večer večeři. Jednou přišla v nové halence a já se místo obvyklého pochválení zeptala, jestli jde rovnou někam dál. Řekla, že domů prát. Připadala jsem si hloupě, ale jen na chvíli.

Adam byl pozorný i bez slibů. Pamatoval si, kdy mám nepříjemnou poradu, a večer se ozval. Když jsme byli spolu, nevytahoval telefon a nikam nespěchal. Nebyl to člověk, u kterého bych si připadala jako výplň volného času. Právě proto jsem nechtěla slyšet, že podobně může působit i jinde.

Jednou jsem u něj zahlédla na odkapávači dvě sklenice od vína. Zeptala jsem se, jestli tu včera někdo byl. Nemělo to znít jako výslech. Jen jsem kvůli té otázce přestala poslouchat, co mi právě vyprávěl.

Řekl, že Lenka. Potom se zeptal, jestli si taky dám víno.

Doma jsem si vybavila, jak jsem se Lence dřív smála, když rozebírala čas mezi zprávami od nějakého muže. Tehdy mi připadalo snadné říct jí, ať prostě žije svůj život. Teď jsem čekala s večeří, jestli Adam nenavrhne, že se staví.

Ve čtvrtek mi napsal, jestli mám v sobotu večer čas. Chtěl zajít na večeři a potom být u něj. Odepsala jsem hned, přestože jsem předtím deset minut vybírala, jak přirozeně odpovědět na jeho obyčejné „ahoj“.

Večer se ozvala Lenka. Ptala se, jestli bychom nedělní snídani nemohly posunout. Měla s Adamem domluvenou odpolední výstavu a kávu, ale doufala, že spolu zůstanou i večer. Nechtěla ráno vstávat na budík. Řekla to stručně, jako praktickou informaci k našemu času.

Mohla jsem jí stejně stručně odpovědět, že já s ním mám večeři. Jenže představa, že ji v pět doprovodí k tramvaji a v sedm vyzvedne mě, mi najednou připadala nesnesitelná. Ještě horší bylo, že se mi chtělo zeptat, jestli by nakonec nemohla zůstat déle ona.

Místo toho jsem Lence zavolala.

Řekla jsem, že jsme se s Adamem ve středu bavili vážněji. Že to mezi námi začíná být vztah a sobotu jsme si chtěli nechat pro sebe. Použila jsem i větu, že už s nikým dalším chodit nechce. Při jejím vyslovení jsem se dívala na jeho poslední zprávu. Byla v ní adresa restaurace a otázka, jestli mi vyhovuje sedmá.

Lenka chvíli mlčela. Potom se zeptala, proč jí to tedy neřekl sám. Odpověděla jsem, že jsme si to teprve ujasnili a nejspíš neví, jak jí to podat. Dělala jsem mu zástupkyni pro nepříjemné rozhovory, aniž mě o něco požádal.

„Stačilo říct. Nemusím tam chodit,“ řekla.

Ulevilo se mi tak rychle, že jsem se ani nestihla zastydět.

Druhý den mi oznámila, že výstavu zrušila. Odpověděla jsem, že mě mrzí, jak se to celé sešlo. Opravdu jsem napsala „sešlo“, jako by se naše schůzky přeházely nějakou technickou chybou.

Pak mi Adam zavolal. Lenka mu prý poblahopřála k novému vztahu a on jí řekl, že o žádném neví. Zeptal se mě, co jsem jí vlastně pověděla. Zkusila jsem to podat jako nedorozumění. Ve středu nám přece bylo dobře a on sám řekl, že se mnou chce trávit víc času.

Odpověděl, že to řekl. O ostatních lidech ale nic.

Namítla jsem, že musí vidět, jak je pro nás s Lenkou celá situace trapná. Řekl, že vidí, ale neví, proč z toho vyplývá, že za něj můžu rozhodnout. Nejvíc mě rozčilovalo, že jsem proti tomu neměla nic použitelného. Jen přání, aby si konečně vybral mě.

Domluvili jsme si na sobotní odpoledne kávu místo večerního vyzvednutí. Chtěl to probrat. Restauraci zatím nerušil. Brala jsem to jako dobré znamení, přestože mi právě oznámil, že jsem si náš vztah vymyslela.

Lenka mi napsala, že by se k nám na chvíli přidala. Věděla o kavárně od něj. Zeptala se, jestli mi to vadí.

Napsala jsem, že samozřejmě ne.

Seděli jsme u stolku v zadní části. Adam měl kávu, já čaj, kterého jsem se nedotkla. Lenka přišla o několik minut později, nechala si kabát a posadila se vedle mě. Ne proti mně. To mi z nějakého důvodu připadalo horší.

Zeptala se přímo, jestli jsme se domluvili na výhradním vztahu. Adam řekl, že ne. Nepokoušel se odpověď změkčit. Já začala mluvit o tom, že se někdy věci nemusí vyslovit doslova a že po tom, co mezi námi bylo, jsem to pochopila jinak.

Lenka mě nechala domluvit. Pak připomněla, že jsem jí po telefonu neřekla, jak něco chápu. Řekla jsem jí, že jsme se dohodli. A když se ptala na sobotu, ještě jsem dodala, že bych ocenila trochu ohledu.

Na tu poslední větu jsem mezitím skoro zapomněla.

Pokusila jsem se namítnout, že jsem ji nechtěla ranit. Zeptala se, co jsem tedy chtěla. Mohla jsem dál mluvit o zmatku a silných pocitech, ale seděla tak blízko, že bych jí při tom musela hledět do obličeje.

„Aby tam s ním nešla ty,“ řekla jsem.

Adam se podíval do hrnku. Lenka přikývla, jako by si jen potřebovala ověřit poslední chybějící údaj. Řekla mu, že se s ním dál scházet nebude. Nechtěla řešit, kdo co věděl a jestli některá z nás dostala lepší večer. Potom se obrátila ke mně a řekla, že zítřejší snídani ruší.

Omluvila jsem se. Odpověděla, že mě slyšela, a odešla. Čaj byl pořád moc horký, nebo mi to alespoň připadalo. Držela jsem šálek oběma rukama a doufala, že Adam něco řekne první.

Zeptal se, jestli jsem mu chtěla oznámit náš nový vztah až potom, co by Lenka zmizela. Znělo to tvrději než všechny jeho předchozí odpovědi. Řekla jsem, že jsem doufala, že k tomu prostě dojdeme. Ne že ho chci do něčeho dostat.

Sama jsem slyšela, jak slabý je mezi tím rozdíl.

Řekl mi, že se na jeho postoji nic nezměnilo. Rád mě vidí, přitahuju ho, chce se mnou být i večer. Ale s dalšími ženami se schází také a nebude tvrdit opak. Tentokrát jsem se už nemohla tvářit, že některou část odpovědi přeslechl.

Mohla jsem vstát. Dokonce jsem si vzala kabelku na klín. Adam se zeptal, jestli má zrušit stůl, a já řekla, že ne. Na okamžik mi připadalo důležité, abych z toho odpoledne neodešla úplně s prázdnou. Jako by mě čekala nějaká náhrada za to, co jsem právě udělala.

Večeře byla místy příjemná. To mě na ní zpětně štve nejvíc. Smáli jsme se číšníkovi, který nám třikrát nabídl dezert, a já na několik minut přestala myslet na Lenku. Když jsme šli k Adamovi, vzal mě za ruku. Nezeptala jsem se, co to znamená. Odpověď už jsem měla.

Ráno mi udělal snídani. Při loučení se nezmínil o příští sobotě a já se nezeptala. Jen jsem cestou domů zkontrolovala, jestli mi Lenka nepíše.

Poslala jsem jí delší omluvu. Tentokrát bez nedorozumění, bez Adamových údajných náznaků a bez toho, jak těžké to bylo pro mě. Napsala jsem, že jsem věděla, co říkám, a chtěla ji přimět, aby ustoupila. Odpověděla až večer. Poděkovala za zprávu a požádala mě, ať jí teď dám pokoj.

Dala jsem jí ho. Nebyla to velkorysost. Po tom rozhovoru v kavárně jsem už nevěděla, čím bych si další kontakt ospravedlnila. Ve společné skupině reaguje na ostatní normálně. Moje příspěvky většinou přejde. Není v tom žádná veřejná hádka, kterou bych mohla alespoň někomu převyprávět ve svůj prospěch.

S Adamem se dál vídám. Někdy dvakrát týdně, jindy má čas až po deseti dnech. Když mi napíše, pořád mě to potěší. Potom se snažím nepočítat, kolik večerů jsme se neviděli. O Lence spolu nemluvíme. Jednou se zeptal, jestli jsme v kontaktu, a já odpověděla, že zatím ne. Neřekl, že ho to mrzí, a já po něm tu větu ani nemohla chtít.

Minulou sobotu se mě zeptal, jestli u něj nechci zůstat přes noc. Ráno nikam nespěchal. Souhlasila jsem a automaticky sáhla po telefonu, abych posunula nedělní snídani.

Lenčin rozhovor jsem měla pořád připnutý nahoře. Otevřela jsem ho a chvíli se dívala na poslední zprávu. Pak jsem telefon odložila a Adamovi řekla, že v neděli nic nemám. Měl radost, že nemusíme vstávat brzy. Proč mám najednou tolik času, jsem mu nevysvětlovala.