Článek
Po rozvodu jsem měla docela obyčejné plány. Chtěla jsem přestat chodit domů s připravenou odpovědí na otázku, proč jsem se zdržela, o víkendu se vyspat a pozvat si někoho, komu nebude vadit večeře až v devět. S Tomášem jsme spolu byli jedenáct let a poslední dva roky jsme se hlavně přesvědčovali, že se vlastně nic tak hrozného neděje. Neměli jsme společné děti a při rozdělování věcí jsme se nepohádali. O to víc mě mrzelo, jak rychle si z našeho konce udělal důkaz, že jsme se rozešli rozumně.
Klára byla jeho první žena. Znala jsem ji od vidění, několikrát jsme se potkaly na oslavě jejich dospělého syna. Když jsem s Tomášem začínala, byli už několik let rozvedení. Přesto jsem měla potřebu působit před ní spokojeněji, než jsem se občas cítila. Ona se mě na naše soužití nevyptávala a já její zdrženlivost považovala za chlad. Bylo mi šestačtyřicet, jí třiapadesát, a až po svém rozvodu jsem zjistila, že za tím nebylo nic složitějšího než nechuť znovu probírat Tomáše.
Poprvé jsme si sedly samy v červnu. Potkaly jsme se v kavárně, kde čekala na kamarádku, která jí právě napsala, že nepřijde. Nabídla mi volnou židli. Zeptala se, jak se mám, a já místo obvyklého ujištění, že dobře, řekla, že si pořád nemohu zvyknout na ticho v bytě. Klára přikývla. Potom se zeptala, jestli mi taky zůstaly doma krabice s kabely, které si Tomáš nemohl odnést, protože by je možná potřeboval někdo jiný. Rozesmála jsem se tak hlasitě, až se otočil muž u vedlejšího stolu.
Měla jsem ty krabice ve skříni v předsíni. Klára je po svém rozvodu měla skoro rok ve sklepě. Oběma nám vysvětloval, že kabel bez přístroje se nemá vyhazovat, protože nikdy nevíme. Byla to drobnost, ale během několika minut ze mě spadl pocit, že musím naše manželství před někým obhajovat. Objednaly jsme si druhou kávu a pak jsme ještě dlouho stály před kavárnou. Než jsme se rozešly, navrhla jsem, že příště můžeme někam na večeři. Klára řekla, že ráda, pokud nebudeme celý večer mluvit o něm.
Zpočátku jsme tu podmínku moc nedodržovaly. Na první večeři jsme porovnávaly jeho způsoby objednávání v restauraci, na druhé jsme se shodly, že člověk opravdu nemusí každou cestu autem absolvovat podle něj. Nebylo to jen zlé. Dokázaly jsme říct i to, co jsme na něm měly rády. Jen jsem si všimla, že mě pokaždé potěší, když Klára přikývne něčemu, co jsem doma neuměla vysvětlit. Nechtěla jsem už být ta, které manželství nevyšlo. Vedle ní jsem měla pocit, že jsme obě odešly od něčeho, co nám prostě nestačilo.
Postupně jsem se začala těšit i na věci, které s ním nesouvisely. Klára uměla vyprávět o práci tak, že jsem poslouchala i příběh o pokažené tiskárně. Pamatovala si, které jídlo nemám ráda, a neposílala mi dlouhé zprávy, když věděla, že jsem v práci. Jednou ke mně přišla s nákupem, protože jsem se zmínila, že nestíhám. Vytáhla chleba, rajčata a sýr a nezačala vysvětlovat, jak bych si měla lépe organizovat den. Jen se zeptala, kde mám prkénko. Opřela jsem se o linku a dívala se, jak si vyhrnuje rukávy.
Do té doby jsem žádný vztah se ženou neměla. Když se naše ruce při krájení dotkly, neuhnula jsem, ale také jsem nevěděla, co udělat dál. Klára se na mě podívala a zeptala se, jestli si to vykládá správně. Odpověděla jsem, že doufám, že ano.
„Tak se nemusíš tvářit, že hledáš nůž,“ řekla.
Políbila jsem ji první.
Zůstala u mě do rána a další den jsme si psaly jinak než předtím. Nemusela jsem čekat na večerní záminku, mohla jsem jí prostě napsat, že na ni myslím. V létě jsme se scházely několikrát týdně. Někdy jsme šly ven, jindy jsme zůstaly doma a objednaly si jídlo. O Tomášovi jsme mluvily méně. Klára mě jednou upozornila, že o něm začínám vyprávět právě ve chvíli, kdy se mi snaží říct něco o sobě. Omluvila jsem se a nechala ji domluvit. Tehdy mi to připadalo snadné.
Náš vztah jsme před ostatními zatím nepojmenovávaly. Klára o mně řekla sestře, já jedné kamarádce. Tomáš nic nevěděl. Nebyla to jeho věc, ale musela jsem přiznat, že mě občas baví i představa, jak by se tvářil. Jednou jsem ji vyslovila nahlas. Ležely jsme vedle sebe a já řekla, že by asi těžko snášel, kdyby zjistil, že jsme si nakonec vystačily jedna s druhou. Klára se ke mně otočila a odpověděla, že doufá, že se mnou není jen kvůli jeho výrazu. Ujistila jsem ji, že ne. Přitáhla jsem si ji blíž a ona se už neptala.
Tomáš mi začal častěji psát v září. Nejdřív potřeboval vědět, jestli u mě nezůstal nějaký doklad. Pak poslal fotografii restaurace, do které jsme chodívali, a poznamenal, že pořád mají naši oblíbenou polévku. Odpověděla jsem mu až večer. Když se zeptal, jestli bychom na ni někdy nezašli, řekla jsem si, že na obyčejném obědě nic není. Kláře jsem o pozvání pověděla a přidala, že mu nejspíš došlo, jak drahé je objednávat si pořád jídlo domů. Usmála se, ale zeptala se, jestli na ten oběd opravdu chci. Řekla jsem, že mě zajímá, co bude předvádět.
Byl pozorný. Telefon položil do kapsy a nechal mě vybrat stůl. Když jsem začala vyprávět o práci, nepřerušil mě vlastní zkušeností. Řekl, že si některé věci uvědomil pozdě a že mu chybím. Čekala jsem, že mi to přinese hlavně zadostiučinění. Jenže když mi naléval vodu, všimla jsem si jeho rukou a vybavila si večery, které nebyly špatné. Neřekla jsem mu, že někoho mám. Na otázku, jestli se mi žije samotné dobře, jsem odpověděla, že si pořád zvykám. Nebyla to lež, ale věděla jsem, jak ji uslyší.
Kláře jsem večer vylíčila, jak se snažil. Napodobila jsem jeho vážný hlas a zmínila, že mi dokonce přidržel kabát. Smála se se mnou, ale když jsem skončila, zeptala se, co jsem mu řekla na to, že mu chybím. Odpověděla jsem, že jsem mu přece neskočila kolem krku. To jí na chvíli stačilo. Přitom jsem mu slíbila další večeři a při loučení ho nechala políbit mě na tvář déle, než bylo nutné. Tuhle část jsem si nechala pro sebe. Nechtěla jsem večer, na který jsem se těšila, začínat nepříjemným vysvětlováním.
Další setkání jsem už nepodávala jako událost, spíš jako drobnou zprávu. Tomáš volal. Tomáš se stavil na kávu. Tomáš mi přinesl knihu, kterou si prý musím přečíst. Klára se přestala smát pokaždé. Jednou řekla, že pokud se k němu chci vrátit, měla bych jí to říct. Odpověděla jsem, že se přece nerozvedu, abych po pár měsících dělala to samé znovu. Myslela jsem to v té chvíli vážně. Další den mi od něj přišla zpráva, jestli mám večer čas. Nejdřív jsem se podívala do kalendáře a až potom mě napadlo, že bych mu mohla rovnou napsat ne.
S Klárou jsme měly na říjen domluvený víkend na chalupě její sestry. Chtěly jsme vyjet v pátek dopoledne, cestou nakoupit a dva dny nikam nespěchat. Poprvé jsme měly být spolu mimo naše byty. Klára mi poslala fotografii kamen a při poslední návštěvě přivezla teplé ponožky, prý má náhradní pár. Nechala jsem je připravené na tašce. Ve středu jsem se pak sešla s Tomášem a nechala ho mluvit o tom, že by se mnou chtěl zkusit začít znovu. Pozval mě na nedělní oběd. Řekla jsem, že se ještě domluvíme. Když navrhl, že se předtím zastaví v pátek ráno, souhlasila jsem. Neřekla jsem mu, že v tu dobu už máme s Klárou odjíždět.
V pátek ráno přijela Klára s taškou a nákupním seznamem. Já ještě neměla sbaleno. Zeptala jsem se, jestli bychom mohly vyrazit o dvě hodiny později, protože se má zastavit Tomáš. Klára položila tašku ke dveřím. Chtěla vědět proč. Odpověděla jsem, že mi něco přinese a chce se mnou chvíli mluvit. Měla jsem připravený další žert, že mu určitě došly čisté hrnky, ale tentokrát se mi nehodil. Klára se neptala, co přinese. Zeptala se, jestli mu konečně řeknu, že o návratu neuvažuji.
Řekla jsem, že to není tak jednoduché.
Klára se na mě chvíli dívala. Potom se zeptala, co tedy celý ten měsíc poslouchala. Připomněla mi, jak jsem jeho pozvání líčila jako zábavu a jeho omluvy jako něco, co už nepotřebuji. Odpověděla jsem, že jsem si myslela totéž, ale přece po jedenácti letech nedokážu všechno vyškrtnout. Přikývla a řekla, že to po mně nežádala. Jen nechtěla sedět u mě v kuchyni, smát se mému vyprávění a přitom nevědět, že si nechávám otevřený i jiný konec. Tehdy jsem se zmínila také o nedělním obědě. Zeptala se, kdy jsem jí o něm hodlala říct.
„S tebou je mi dobře,“ řekla jsem.
„To mu říkáš taky?“
Neodpověděla jsem hned. Klára zvedla tašku a já ji chytila za popruh. Řekla jsem, že nikam odcházet nemusí, že Tomášovi napíšu. Nechtěla, abych mu před ní něco dokazovala. Chtěla vědět, co chci já, a to jsem jí nedokázala říct tak, aby v odpovědi nebyl on. Začala jsem vysvětlovat, že by pro mě jeho návrat znamenal i to, že moje manželství nebylo jen ztrátou času. Klára se zeptala, proč jsem ji tedy nechala dělat si z jeho pozvání legraci, když jsem už přemýšlela, že některé přijmu vážně. Pustila jsem popruh.
Odjela sama. Ještě z chodby jsem za ní volala, že přece můžeme víkend strávit spolu a ostatní vyřešit potom. Odpověděla, že nechce čekat na chalupě, až se rozhodnu, ke komu pojedu v neděli na oběd. Dveře se zavřely a já zůstala s otevřenou taškou na posteli. Poprvé jsem si pořádně představila ten nedělní stůl u Tomáše. Znala jsem přesně, kam bych si sedla a kde by měl položený telefon. Nevěděla jsem ale, co bych mu chtěla říct kromě toho, že teď záleží na mém rozhodnutí.
Tomáš přišel za hodinu s pečivem. Zeptal se, proč jsem tak zamlklá. Řekla jsem, že odjela Klára, a on poznamenal, že doufá, že mi zase nevysvětlovala, jaký je člověk. Chtěla jsem ho opravit, ale nedokázala jsem mu v té chvíli říct, že Klára byla moje partnerka. Místo toho jsem odpověděla, že o něm ví dost i beze mě. Položil sáček na stůl a začal mluvit o nás. Nabídl, že bychom nikam nespěchali, nejdřív chodili na večeře a časem viděli. Poslouchala jsem ho a místo radosti cítila únavu. Řekla jsem mu, že návrat nechci. Zeptal se, proč jsem mu tedy předtím neřekla ne. Odpověděla jsem, že jsem to měla udělat.
Kláře jsem napsala v sobotu. Nepsala jsem jí, že jsem Tomáše odmítla, protože jsem už tušila, jak by taková zpráva vyzněla. Zeptala jsem se, jestli jí můžu zavolat. Odpověděla až v pondělí, že teď nechce pokračovat v našem vztahu. Nebyla naštvaná proto, že mě bývalý muž pořád přitahuje. Vadilo jí, jak málo z toho, co se skutečně dělo, jsem jí dovolila vědět. Napsala jsem dlouhou odpověď a potom ji zkrátila na omluvu. Klára ji přijala, ale další pozvání na večeři odmítla.
Zůstaly mi doma její teplé ponožky. Zeptala jsem se, kam je mám poslat. Řekla, ať si je nechám. V práci jsem se pak přistihla, že chci kolegyni vyprávět, jak se Tomáš pokoušel vrátit. Když jsem zmínila jeho nabídku, zasmála se a přisunula si židli. Měla jsem připravený jeho vážný hlas i větu o novém začátku. Nakonec jsem řekla jen, že jsme se viděli a nic z toho nebude. Chtěla slyšet víc. Já ale najednou nevěděla, kterou část bych musela vynechat, aby to bylo pořád legrační.
