Článek
Petr před první návštěvou bazénu tvrdil, že jeho sestra stejně brzy přestane chodit. Po rozvodu prý začíná každý měsíc něco nového. Mně doporučil koupit si nejdřív jediný vstup. Permanentku jsem si pořídila cestou z práce a těšila se, že ve středu ráno nebudeme snídat spolu.
S Ivou jsme se znaly patnáct let, ale většinou jsme vedle sebe seděly u rodinného stolu. Teprve v kavárně naproti bazénu jsem zjistila, že umí být nepříjemně vtipná a že se mě dokáže zeptat na něco jiného než na Petra. Kvůli delším snídaním jsem si začala posouvat příchody do kanceláře.
Ze středy se stal náš den
Ivě bylo osmačtyřicet, mně o dva roky méně. Vyprávěla mi o svém rozvodu bez velkého smutku, spíš s podrážděním nad tím, jak dlouho ho odkládala. Já líčila manželství jako domácnost dvou slušných lidí, kteří si už nemají co nabídnout. Vynechávala jsem chvíle, kdy se Petr snažil a já ho odbyla.
Jednou jsme po plavání skončily u ní, protože si zapomněla pracovní tašku. Kávu jsme vypily v kuchyni. Při odchodu mi upravila přehnutý límec a já ji políbila. Neuhnula. Později mi řekla, že se na to od rána těšila. Domů jsem přijela s mokrým ručníkem, který jsem až do večera nevyndala z tašky.
Další týdny jsme plavání někdy vynechaly. Petr se ptal, jestli už se jeho sestra nabažila sportu, a já odpovídala, že chodíme pravidelně. Iva před ním jednou poznamenala, že mi voda svědčí. U večeře jsem se na ni nedokázala podívat. Ona mu vzápětí připomněla, že slíbil jejich matce opravit polici.
Doma jsem začala víc vnímat všechno, co Petr nedělal. Nezeptal se, proč jsem zamyšlená, nepoznal, že čekám na zprávu, večer usnul u televize. Když navrhl společné kino, řekla jsem, že jsem unavená. Jeho nezájem se mi dobře vysvětloval, dokud jsem nemusela počítat i nabídky, které jsem sama odmítla.
V listopadu jsem se Ivy poprvé zeptala, jestli si umí představit společné bydlení. Odpověděla, že sotva přestala sdílet byt s jedním člověkem, nechce se hned stěhovat k dalšímu. Brala jsem to jako otázku času. Když jsem navrhla alespoň víkend mimo město, připomněla, že bychom musely vysvětlovat, proč jedeme bez Petra.
Začala jsem ji podezírat ze zbabělosti. Přitom jsem doma dál nechávala schnout dvě plavecké čepice, protože si jednu půjčovala ode mě. Ujišťovala jsem se, že kdybych opravdu chtěla všechno tajit navždy, byla bych opatrnější. Čepici jsem ale vždycky uklidila dřív, než Petr přišel.
Dárek nebyl pro mě
Týden před Štědrým dnem přišla Iva večer k nám. Petr měl delší směnu a já čekala, že budeme chvíli samy. Nesla dvě tašky. V jedné měla pro mě šálu, kterou jsem obdivovala ve výloze. Ve druhé byl dalekohled pro bratra, zabalený v modrém papíru a převázaný provázkem.
Položila ho na stůl a začala vyprávět, jak obvolávala obchody, aby sehnala přesně ten, který si Petr zkoušel na letním výletě. Pamatovala si i místo, kde tehdy stáli. Já ten výlet skoro celý strávila na telefonu. Napadlo mě, že o jeho přání vím méně než ona, a hned mě rozčílilo, že se tím teď musím zabývat.
Zeptala jsem se, jestli mu hodlá pod stromečkem také popřát krásné manželství. Iva přestala rovnat konec provázku. Řekla, že je to pořád její bratr. Namítla jsem, že ve středu dopoledne jí to tolik nevadí. Chvíli jsme seděly naproti sobě a dárek mezi námi zabíral skoro celý malý kuchyňský stůl.
Iva mi potom řekla, že mě chce, ale nechce přijít o rodinu. Nedovedla mi vysvětlit, jak si představuje další měsíce. Když jsem navrhla, že Petrovi všechno řekneme a necháme ho rozhodnout, zda s námi chce být v kontaktu, odmítla. „Ty už jsi mu rozhodla dost,“ poznamenala. Mluvila v jednotném čísle a já jí to okamžitě vytkla.
Odešla před jeho návratem. Šálu jsem nechala v tašce, dalekohled zůstal na stole. Petr se večer ptal, jestli nemá dárek schovat. Odpověděla jsem, že mi Iva dala také něco, ale že to není všechno. Pak jsem mu řekla o září, o středách i o tom, že s ní chci žít.
Neměla jsem její souhlas. Tvrdila jsem si, že už nechci lhát, ale zároveň jsem chtěla zničit možnost vrátit se příští týden k bazénu a rodinnému obědu. Namluvila jsem si, že po odhalení už nebude mít důvod držet si mě stranou svého života. Petrovi jsem přitom vykládala, že mu konečně říkám pravdu kvůli němu.
Každá jsme odešla jinam
Petr si vzal telefon a odešel do ložnice. Slyšela jsem jen začátek hovoru se sestrou, potom zavřel dveře. Když se vrátil, chtěl vědět, kolikrát nás zval na večeři po dni, který jsme strávily spolu. Nedokázala jsem odpovědět počtem. Začala jsem vysvětlovat, jak dlouho mi doma chyběla blízkost. Požádal mě, abych teď nemluvila o jeho vině.
Iva mi druhý den napsala, že k ní nemám chodit. Na otázku, kde tedy mám být, odpověděla, že to za mě nevyřeší. Později jsem se od Petra dozvěděla, že nebere telefon ani jemu. Rozčilovalo ho, že po tom všem musí ještě čekat, jestli se jeho vlastní sestra rozhodne promluvit.
Od přiznání až do lednového stěhování jsem spala v pracovně. Petr odmítl vánoční návštěvu u své matky a řekl jí jen, že se rozcházíme. Po svátcích jsem si našla zařízený podnájem přes celé město. Věci jsem odvážela po práci, abych si nemusela říkat kolegům o pomoc a vysvětlovat, proč se stěhuji sama.
Při poslední cestě jsem našla modrý balíček vedle botníku. Zeptala jsem se Petra, jestli ho mám někam uklidit. Řekl, že si s ním poradí, a podal mi zbytek ramínek. Dárek jsem nechala zabalený. Šálu od Ivy jsem si vzala, přestože jsem ji předtím několik týdnů odmítala nosit.
Teď ji mívám cestou do práce. Kolegyně se nedávno zeptala, od koho ji mám. Řekla jsem, že jsem si ji koupila sama, a nechala si pochválit výběr.
