Článek
Erika uměla přes den Zuzanu rozčílit jediným pohledem na hodiny. Večer pak stačilo, aby jí přisunula zbytek vína a řekla, že ta nová polévka byla dobrá. Zuzana si její pochvalu pamatovala déle než tržbu.
Bistro otevřely v boční ulici kousek od pardubického nádraží. Každá vložila polovinu peněz. Zuzana vařila, Erika objednávala zboží a stála za pultem. Poslední rok se hádaly o soboty. Erika chtěla otevřít i o víkendu, Zuzana odmítala strávit v práci šest dní týdně.
„Tak vezmeme někoho dalšího,“ navrhovala Erika.
„A zaplatíme ho potleskem?“
Pak se vzájemně urazily a další večer spolu ochutnávaly koláč přímo z plechu. Zuzana po rozvodu neměla kam spěchat. Erika měla doma manžela, který jí pravidelně volal kolem osmé. Někdy hovor přijala, někdy otočila telefon displejem dolů.
Zuzana si všímala hlavně těch druhých večerů.
Jednou Erika při skládání ubrusů zůstala stát těsně u ní. Zuzana ji políbila. Erika neuhnula. Když potom zamykaly, zeptala se, jestli může jít s ní.
Ráno u Zuzany hledala pod stolem náušnici a přitom se smála. Zuzana jí nabídla, že si příště může nechat kartáček v koupelně.
„Ty už zařizuješ,“ řekla Erika a sehnula se znovu k podlaze.
Papír vedle kávy
Do bistra šly každá zvlášť. Zuzana cestou koupila meruňky, protože Erika večer řekla, že na ně má chuť. Postavila sáček vedle pokladny a začala chystat těsto.
Erika za ní přišla s deskami.
„Potřebuju s tebou něco probrat, než otevřeme.“
Na stole ležel návrh odkupu Zuzaniny poloviny za čtyři sta padesát tisíc korun. Erika si přitáhla židli, ale nesedla si.
„Děláš si ze mě srandu?“
„Chci zrušit obědy. Dělat bagety, koláče brát z pekárny. Nebudu se s tebou hádat o každou změnu.“
Zuzana se podívala na dveře. Za dvacet minut měli přijít první lidé.
„To jsi nemohla říct včera, než ses mě zeptala, jestli jdu domů?“
„Včerejšek s tím nesouvisí.“
„Tak to máš teda výborně rozdělené.“
Přišel řidič s pečivem. Erika mu podržela dveře a přepnula do svého ranního hlasu. Zuzana stála nad těstem s rukama od mouky. Ještě před minutou přemýšlela, jestli se jí může v práci dotknout.
Peníze byly domluvené
První dva dny věřila, že Erika po společné noci zpanikařila. Je vdaná, bude chtít všechno vrátit zpátky. Zuzana odmítala o nabídce mluvit a na provozní otázky odpovídala tak stručně, až se zákazníci přestali vyptávat, co se děje.
Ve čtvrtek přišel Eričin bratr s metrem. Chtěl zaměřit místo na větší vitrínu. Když ho Zuzana zastavila, překvapeně schoval metr do kapsy.
„Vy ještě nejste domluvené? Já už jí slíbil půjčit na tvoje vyplacení.“
„Kdy?“
„Minulý měsíc.“
Zuzana ho nechala čekat venku a zavřela za sebou dveře do skladu. Erika odložila krabici ubrousků.
„Takže ses mě nepotřebovala zbavit kvůli tomu, co se stalo.“
„Ne.“
Byla to úleva, která vydržela sotva vteřinu.
„A kdy jsi mi to chtěla říct?“
Erika se opřela o regál. „Ten večer. Pak jsi mě políbila a já… chtěla jsem ještě chvíli zůstat.“
„S nabídkou v kabelce.“
„Ano. Ale nešla jsem s tebou kvůli podpisu.“
Zuzana jí věřila, že ji chtěla. Právě proto se jí udělalo hůř. Ona ráno nabídla místo na kartáček, zatímco Erika čekala, až bude možné položit na stůl papír.
Kolik stojí odchod
Zuzana si vzala víkend na rozmyšlenou. V pondělí řekla šest set tisíc. Erika se krátce zasmála.
„Za tuhle kuchyň?“
„Za moji polovinu. Nemusíš ji kupovat.“
Zůstat znamenalo další společné směny, čekání na pochvalu a hádky o to, co už stejně rozhodla druhá. Zuzana chtěla pryč. Chtěla však, aby její odchod bolel i někoho jiného.
Erika nabídla pět set osmdesát tisíc.
„Bratr mi půjčí těch původních čtyři sta padesát. Zbytek vezmu z úspor. Měly být na někoho k pultu.“
„A kdo tu bude?“
„Já. Bagety zvládnu nachystat ráno. V sobotu přijde manžel.“
Zuzana se podívala na hromadu hrnců nad sporákem. Erika je už potřebovat nebude. Přikývla.
Dohodly se na předání za měsíc. O společné noci už nemluvily. Erika před Zuzanou telefonovala do pekárny a objednávala ochutnávku koláčů. Zuzana pokaždé pustila vodu, i když zrovna neměla co oplachovat.
Poslední směnu vařila přesně podle seznamu. Nové recepty nechala doma. Po obědech vyklidila polici ve skladu. Věci se vešly do jedné tašky: mikina, hrnek a náhradní boty.
Doma ji položila do předsíně. Peníze už měla na účtu, jen ráno neměla kam jít.
Po třech týdnech nastoupila do jídelny u kancelářských budov. Výdělek byl menší, ale potřebovala přestat chodit po bytě v době, kdy dřív pekla první plech.
Při přípravě pomazánky sáhla po hořčici. Vedoucí jí zastavila ruku a ukázala recepturu přilepenou nad stolem.
„Tady to děláme stejně každý den.“
Zuzana zavřela sklenici. Z vedlejší místnosti už někdo volal, kolik zbývá porcí. Podívala se na váhu a začala je počítat.
