Článek
Slíbila jsem mu, že na poslední večer přijdu jako host. Žádné prohlídky, žádné měření, žádní zájemci, kteří si fotí zásuvky a přes jeho hlavu se mě ptají, jestli půjde odstranit barový pult. Jen my, pár jeho známých a hudba, kterou nebude muset ztišit kvůli někomu u stolu. V pátek odpoledne jsem si kvůli tomu doma umyla vlasy, přestože venku pršelo. Zatímco jsem je sušila, přišla zpráva od nového nájemce. Potvrdil sobotní převzetí v devět. Odepsala jsem, že budu na místě, a do kabelky přidala rtěnku. Adam se mi líbil už při první večerní prohlídce. Neuhýbal nám z cesty s hadrem v ruce, ale klidně nechal lidi čekat, než hostovi dotočil pivo. Provozovatel pan Hrubý už tehdy oznámil, že končí; nezavírala jsem jim podnik já a neměla jsem důvod se za svou práci stydět. Tohle jsem si opakovala často. Adamovi jsem ale při třetí návštěvě řekla, že z těch prohlídek mám taky dost. Přisunul mi sklenici vody a odpověděl, že já za ně aspoň dostanu zaplaceno. „To by ses divil, kolik lidí si myslí, že makléřka žije z úsměvů,“ odsekla jsem. Zasmál se. Konečně se na mě díval jinak než na ženskou s klíči. Začala jsem chodit i ve dnech, kdy žádná prohlídka nebyla. Poznávala jsem, jak se mu po dlouhé směně mění hlas, co si pouští při uklízení a že mi bez ptaní přinese vodu, sotva dopiju víno. Jednou jsme se políbili u šatny. Příště odešel se mnou, přinesl si nabíječku a ráno ji u mě nechal. Žádné sliby, ale taky žádné odpočítávání do dalšího telefonu. To se mi na něm líbilo. Když jsem se oblékala do práce, stáhl mě ještě na chvíli zpátky a nesnažil se přitom zjistit, kdy bude podepsaná smlouva. Tu už jsem měla téměř hotovou. Noví nájemci chtěli převzít prostor hned po posledním provozním večeru, pan Hrubý rád ušetřil další týden nájmu a já měla od majitele slíbený příplatek za dokončení předání do konce týdne. Dvanáct tisíc. Za tolik se mi vyplatilo obvolat lidi i večer a posunout vlastní sobotní plány. Adam si toho týdne všiml, jak často mi volá stejný muž. „Zase ten s těmi obklady?“ zeptal se. Přikývla jsem. „Ten se snad nemůže dočkat, až nám to tady rozkope.“ „Je otravný,“ řekla jsem a položila telefon displejem dolů. Přitom jsem mu před chvílí sama slíbila, že se pokusím všechno urychlit. Adam mi přejel palcem po zápěstí. Nechtěla jsem mu vysvětlovat odměnu, když se mě konečně dotýkal bez toho pobaveného odstupu. V pátek večer jsem přinesla slaný koláč a přišla o půl hodiny dřív. Adam ho dal na pult vedle misky s olivami. „Tak dneska bez telefonu?“ zeptal se. „Když ho schováš taky.“ Ukázal mi ten svůj pod výčepem a přitáhl si mě za rozepnutý kabát. Políbila jsem ho dřív, než stihl něco říct. Chutnal po kávě. Měla jsem chuť mu navrhnout, ať potom zase přijde ke mně, jenže začali přicházet lidé a on musel za pult. Pomáhala jsem krájet koláč, sklízela prázdné sklenice a užívala si, že mě jeho kamarádi berou jako někoho, kdo k němu patří. Pak mi zavolal nový nájemce. Jednou jsem hovor odmítla. Když volal znovu, odešla jsem do chodbičky k toaletám. Potřeboval vědět, zda může už ráno přijet i jeho řemeslník. „Ano, v devět. Hrubý to potvrdil. Protokol přinesu já, hlavně ať to zítra dokončíme.“ Za zády mi vrzly dveře. Adam nesl přepravku prázdných lahví. Nepoložil ji. „Ty přijdeš ráno předávat?“ zeptal se, když jsem zavěsila. „To je moje práce.“ „Já vím, co děláš. Ptám se, proč mi už tři dny nadáváš na chlapa, kterému to sama zařizuješ.“ Řekla jsem, že může být otravný a zároveň mít nárok na domluvený termín. Adam postavil přepravku ke zdi. „Hrubý včera říkal, že jsi to urychlila ty. Myslel jsem, že přehání.“ „Všichni s tím souhlasili.“ „Já se tě neptám, jestli jsi někoho vyhodila. Proč přede mnou děláš, že tě sem ti lidi honí proti tvé vůli?“ Z baru někdo zavolal jeho jméno. Měla jsem ještě chvíli na snadnou odpověď. Místo toho jsem přiznala příplatek. Adam se krátce zasmál a podíval se na hodinky. „Tak to zítra hlavně nezaspíme.“ Sáhla jsem mu na ruku. „To, co máme spolu, s tím nesouvisí.“ „Mně jsi přikyvovala, když jsem na ně nadával. A pak jsi jim zavolala, že to popoženeš.“ „Co bys chtěl slyšet? Že odmítnu peníze?“ „Teď přemýšlím, čemu ses se mnou smála doopravdy.“ Odtáhl ruku a šel zpátky za pult. Chvíli jsem čekala, potom jsem se vrátila pro kabát. „Mám jít?“ zeptala jsem se ho potichu. Přikývl. Venku jsem stála pod úzkou stříškou a zkoušela zapnout zip, do kterého se chytila podšívka. Uvnitř pustili písničku, kterou mi přehrával po zavíračce. Zůstala jsem tam až do jejího konce. Ráno jsme s majitelem a Hrubým předali prostor novému nájemci. Opsala jsem stavy měřidel a nový nájemce si převzal klíče. Adam už tam nebyl. Za několik dní mi přišla odměna včetně příplatku. Večer jsem u zásuvky našla jeho nabíječku a napsala mu, jestli si pro ni přijde. Odpověděl, ať ji nechám u Hrubého. Zeptala jsem se, kdy tam bude. Napsal, že kdykoli během týdne, Hrubý mu ji předá. Četla jsem to ještě jednou, než jsem začala v zásuvce hledat sáček.
