Hlavní obsah

Se sousedem jsem tajně spala. Nenapadlo mě, že na domovní schůzi zvedne ruku proti mně

Foto: gemini.com

Přes chodbu bydlel muž, kvůli kterému jsem večer nechávala práci nedodělanou. Oba jsme byli volní. Před sousedy jsme si vykali a po večerech se scházeli bez zvonění. Jenže jednu jeho větu jsem si pro sebe nenechala.

Článek

Letos mi bylo šestačtyřicet a třetím rokem jsem předsedala výboru našeho domu v Brně. Žila jsem sama, pracovala v personálním oddělení výrobní firmy a sousedé si zvykli zastavovat mě s každou nefunkční žárovkou. Někdy mě to obtěžovalo, ale vyhovovalo mi, že moje slovo něco znamená. Po rozvodu jsem dlouho neměla nic, na co bych se večer těšila. Aspoň doma se věci hýbaly, když jsem se do nich pustila, a lidé mi za to občas poděkovali.

Nejvíc stížností se na podzim týkalo dvou bytů nabízených na krátké pobyty. Jednou někdo o půlnoci zvonil na všechny zvonky, podruhé zůstaly u výtahu pytle s použitým povlečením. Připravovala jsem proto návrh pravidel provozu domu. Sporné bylo hlavně předávání klíčů ve společných prostorách po desáté večer. Chtěla jsem, aby hosté přijížděli dřív, ne aby se v noci střídali ve vestibulu a zkoušeli, který zvonek patří jejich ubytovateli.

Adam se nastěhoval naproti mně začátkem září. Bylo mu třiačtyřicet, byl rozvedený a kromě svého bytu vlastnil i garsonku o patro výš, kterou nabízel hostům. Navrhoval osobní převzetí pozdních příjezdů a předání klíčů až uvnitř bytu. Prý ubytovává také lidi, kteří přijedou večerním vlakem, a nechce je odmítat. Při prvním rozhovoru mě dráždil jeho klid. Ještě víc mě dráždilo, že jsem si všímala jeho rukou a rozepnutého knoflíku u krku místo připomínek, které mi podával vytištěné.

Nad připomínkami jsme přestali hlídat čas

Pozvala jsem ho jednou ve středu večer ke kuchyňskému stolu. Chtěla jsem jeho námitky projít bez publika a přesvědčit ho aspoň k ústupkům. Přišel s notebookem a lahví vína, kterou jsem nejdřív odmítla otevřít. Tvrdila jsem, že je to pracovní schůzka. Zeptal se, jestli v tom případě dostane pořadové číslo. Byl trochu drzý, ne dost na to, abych ho vyhodila. Víno jsme nakonec otevřeli, když už měl notebook zavřený a já si sundala brýle.

Mluvil o tom, že člověka s kufrem může u dveří vyzvednout stejně tiše jako já návštěvu. Namítla jsem, že on u dveří vždycky stát nebude. Potom se mě zeptal, jestli jsem tak přísná i mimo výkon funkce. Odpověděla jsem, že to by musel zjistit jindy. Poprvé za celý večer chvíli nic neřekl. Díval se na mě jinak než předtím a já neměla chuť mu pomáhat zpátky k bezpečnému hovoru o domě.

Když odcházel, zůstali jsme stát v předsíni zbytečně blízko. Vzala jsem ho za rukáv, ještě než sáhl na kliku. Políbil mě a já mu položila ruku na zátylek. Voněl po mýdle a víně. Pak se tiše zeptal, jestli má opravdu jít. Řekla jsem, že přes chodbu to ráno nebude mít daleko. Usmál se, ale ještě počkal na moje přikývnutí. K připomínkám jsme se tu noc už nevrátili.

Další dva týdny jsme se vídali skoro denně. Někdy přišel po večeři, jindy jsem u něj zazvonila cestou z práce a vlastní tašku nechala až do rána vedle jeho bot. Bylo příjemné být zase ženou, pro kterou někdo odloží všechno ostatní. Adam se mě dotýkal i uprostřed obyčejného hovoru. Já si kvůli němu začala doma rozpouštět vlasy a převlékat se z věcí, ve kterých jsem obvykle rovnou usínala u televize. Jednou jsem mu řekla, že se celý den nedokážu soustředit. Odpověděl, že doufal právě v takový účinek.

Skrývání jsme si domluvili oba. Nechtěla jsem, aby se na chodbě probíral můj soukromý život právě před schůzí. Jemu zase vadila představa, že se z jeho připomínek stane sousedská historka o tom, s kým spí předsedkyně. Nepoužívali jsme na sebe domovní zvonek a před ostatními jsme si dál vykali. Jednou mi u schránek docela úředně poděkoval za zaslané podklady. Přitom jsem věděla, že večer přijde, a musela jsem se kousnout do rtu, abych se neusmála.

Z jeho poznámky jsem udělala příslib

O návrhu jsme přesto mluvili. Adam trval na tom, že osobní doprovod hostů stačí. Jednou jsme ráno slyšeli z chodby rachot kufru a někoho, kdo hlasitě hledal telefon. Adam zavřel oči a poznamenal, že bez nočních příjezdů by byl v domě samozřejmě větší klid. Ležela jsem vedle něj a zeptala se, proč to tedy nemůže říct také ostatním. Odpověděl, že klid by byl i bez dětí a návštěv, ale ani ty přece nechceme zakazovat. Pak mě přitáhl k sobě a mně se už vstávat nechtělo.

Na poradě výboru o dva dny později kolegyně Irena navrhla, abychom spornou část zatím odložili. Měla obavu, že se celá schůze zase změní v hádku. Řekla jsem jí, že s Adamem jednám a že už sám uznal, že noční příjezdy jsou problém. To byla pravda. Potom jsem dodala, že s jeho podporou můžeme počítat. To už pravda nebyla. Ulevilo se mi, když Irena přestala protestovat a přešla k dalšímu bodu.

Večer jsem jim do společného e-mailu napsala shrnutí včetně toho, že majitel garsonky po osobním jednání souhlasí. Adamovi jsem zprávu neposlala. Když mi později přišel rozepnout zip na šatech a zeptal se, jak porada dopadla, odpověděla jsem, že dobře. Nechtěla jsem kazit jediný večer, kdy jsme oba nemuseli ráno do práce. Zároveň jsem si představovala, jak na schůzi řeknu, že jsme našli shodu i s člověkem, kterého se pravidla přímo týkají. Líbilo se mi obojí a nechtěla jsem si mezi tím vybírat.

Schůze byla ve čtvrtek v zadní místnosti restaurace za rohem. Když došlo na můj návrh, oznámila jsem, že i Adam při našem jednání uznal potřebu pozdní příjezdy omezit. Podíval se na mě a požádal o slovo. Vysvětlil, že uznal hluk, ne moje řešení, a že opakovaně navrhoval osobní doprovod. Zkusila jsem připomenout jeho větu o větším klidu. Zeptal se, jestli si nepamatuji také to, co řekl hned potom. Několik lidí zvedlo oči od podkladů. Já cítila, jak se mi pod halenkou lepí záda.

Irena se mě zeptala, proč tedy výbor dostal písemné potvrzení jeho souhlasu. Řekla jsem, že jsem náš rozhovor pochopila jinak. Adam odpověděl, že mu nikdo žádné potvrzení neposlal ke kontrole. Neřekl, kde jsme spolu mluvili, ani proč. To jeho mlčení mi v tu chvíli připadalo skoro horší. Když se hlasovalo o mém znění, zvedl ruku proti. Tentokrát se nepřidali ani dva vlastníci, se kterými jsem počítala. Návrh neprošel a další projednání si vzala na starost Irena.

Tentokrát jsem nemohla opravit jen zápis

Po schůzi mě Irena zadržela u dveří. Nezajímalo ji, proč se Adam staví proti omezení, ale proč jsem jí napsala něco, co jsem neměla domluvené. Připomněla mi, že kvůli mému ujištění stáhla vlastní návrh na odklad. Omluvila jsem se. Odpověděla, že se k tomu musíme ve výboru vrátit, a odešla bez našeho obvyklého společného rozebírání sousedů. Adam už byl pryč. Napsala jsem mu, ať přijde ke mně, protože si máme o čem promluvit.

Přišel bez vína a zůstal v předsíni. Vyčetla jsem mu, že mě mohl opravit soukromě, místo aby mě nechal před celým domem vypadat jako lhářku. Připomněl, že soukromě mi svůj názor říkal od začátku. „Dokážeš se mnou spát a druhý den hlasovat proti mně?“ zeptala jsem se. Adam se podíval na dveře ložnice a potom zpátky na mě. „A ty dokážeš ostatním slíbit můj hlas, protože jsme spolu spali?“ Neodpověděla jsem hned. Poprvé jsem slyšela nahlas to, co jsem si sama pojmenovat nechtěla.

Řekla jsem, že jsem nezačala náš vztah kvůli výboru. Odpověděl, že tomu věří, ale že mu to teď moc nepomáhá. Pořád mě chtěl, prý právě proto přišel místo další zprávy. Udělala jsem krok k němu a on mi na okamžik položil dlaň na rameno. Pak ji stáhl. Řekl, že nechce zítra zjišťovat, s čím dal dnes večer údajně souhlas. Bylo to jízlivé a přesné. Požádala jsem ho, aby odešel, ještě než mi stačil oznámit, že už chodit nebude.

Na další poradě jsem musela znovu vysvětlit ten e-mail. Irena si přinesla vytištěné podklady a její klid mi byl nepříjemnější než výčitky. Navrhla, aby jednání s vlastníky napříště vedli vždy dva členové výboru. Souhlasila jsem. Když se řešilo, kdo povede další schůzi, nechtěla ji už svěřit mně. Nakonec jsem se vzdala místa předsedkyně; ve výboru jsem zatím zůstala. Nikdo mi neřekl, že by si přál můj úplný odchod, ale také mě nikdo nepřemlouval, abych si rozhodnutí rozmyslela.

Od té doby uběhly tři týdny. Adam mě na chodbě zdraví a já odpovídám. Zprávu s omluvou přijal stručně, bez nabídky, že se zastaví. Někdy ho pořád chci zadržet za rukáv jako poprvé, jenže už vím, co bych mu musela říct, a bojím se, že by to znělo jako další přesvědčování. O pozdních příjezdech mezitím jedná s Irenou. Do společné pošty posílají konkrétní návrhy a já je čtu až po ostatních.

Minulou neděli jsem Ireně předávala složku k rozpracovaným stížnostem. Přišla ke mně, ale odmítla kávu, protože pospíchala. Mezi papíry našla můj starý přehled podpory jednotlivých vlastníků. U Adamova jména bylo tužkou připsané ano. Zeptala se, jestli jsou stejně ověřená i ostatní jména. Musela jsem říct, že nevím. Sedla si tedy ke kuchyňskému stolu a postupně jsme prošly celý seznam. Tentokrát jsem si nedovolila žádnou kolonku doplnit jen podle toho, co jsem si přála.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz