Článek
Když jí Marta zavolala, Irena seděla v kanceláři nad objednávkami. Přidržela si telefon oběma rukama. Odpovídala jen krátce a čekala, až bude moct hovor ukončit. Teprve na toaletě se rozplakala. Pak se musela vrátit a vysvětlit kolegyni, proč nemůže pokračovat v práci.
S Pavlem kdysi pracovali ve stejné firmě. Poměr začal až po jejím odchodu, když jí nabídl pomoc se stěhováním. Irena byla rozvedená a on se od začátku vracel domů. Šest let jí tvrdil, že Martě nechce ublížit. Irena si zvykla přijímat jeho opatrnost jako ohled, který se jednou snad obrátí také k ní.
Marta ji znala z několika firemních oslav. Když později požádala o řeč, řekla, že Irena umí psát a Pavel na starou práci rád vzpomínal. Irena souhlasila dřív, než domluvily podrobnosti. Představila si, jak budou lidé poslouchat něco, co o něm mohla říct jen ona.
Večer vytáhla notebook. Psala o tom, že Pavel na výletech nerad přiznával špatnou cestu a v dešti jí půjčoval rukavice. Čekání v autě za nádražím vynechala. Nechtěla nikoho pohoršit. Chtěla jen, aby jejich společné roky nezmizely zároveň s ním. Návrh ještě před spaním poslala Martě e-mailem.
Škrty červenou propiskou
Marta ji pozvala k sobě domů, aby text prošly. Irena tam nikdy předtím nebyla. V předsíni poznala Pavlovu bundu, tu, ve které od ní minulý týden odcházel. Visela mezi dvěma kabáty. Marta jí nabídla kávu a ukázala místo u jídelního stolu.
Vytištěnou řeč už měla připravenou. U odstavce o výletech vedla červená čára. Další byla přes větu, že Pavel dokázal obyčejný čtvrtek proměnit v den, na který se člověk těší celý týden. Irena si všimla, že právě tuto větu napsala téměř bez přemýšlení.
„Tohle je moc osobní,“ řekla Marta. Nechala vzpomínku na jeho první velkou zakázku a příhodu s pokaženou kopírkou. Irena namítla, že před ní přece nebudou sedět jen bývalí kolegové. „Právě,“ odpověděla Marta a posunula jí hrnek dál od papírů.
Irena četla zbylé odstavce. Byl v nich ochotný, trochu roztržitý muž, který zůstával v práci dlouho. Ani slovo o tom, jak se ráno smál, když nemohl najít ponožku. Tu vzpomínku by ovšem před Martou nedokázala vyslovit ani teď. Místo toho řekla, že Pavel nebyl jen zaměstnanec.
Věděla to i bez řeči
„Já jsem s ním žila,“ odpověděla Marta. „To mi nemusíš vysvětlovat.“ Irena odložila listy. Zeptala se, proč si tedy nevybrala někoho jiného. Marta chvíli hleděla na červenou propisku, potom řekla, že doufala, že pro ni Irena alespoň jednou udělá něco užitečného.
„Ty jsi o nás věděla?“
Marta přikývla. Neřekla odkdy ani jak. Irena se na to chtěla zeptat, ale Marta vstala pro cukřenku, přestože si ani jedna kávu neosladila. Když se vrátila, zůstala stát za židlí. „Nechci, abys před dětmi naznačovala, co jste spolu měli.“
Irena ucítila vztek. Marta znala jejich tajemství a nechala ji přinést vlastní vzpomínky ke stolu, kde je mohla jednu po druhé vyškrtat. „Měla jsi mi to říct rovnou,“ namítla. Vdova odpověděla, že by také několik věcí ráda věděla rovnou. Potom obě mlčely.
„Tak ať to přečte někdo jiný,“ řekla Irena. Vzala si kabelku a nechala papíry na stole. Marta ji nezastavovala. Jen se zeptala, zda může použít část o práci. Irena už stála ve dveřích a přikývla. Chtěla být venku dřív, než se rozpláče před ní.
Místo v poslední řadě
Na pohřeb přesto přišla. Doma si zkoušela říct, že se rozloučí sama, ale představa zavřeného bytu v době obřadu byla horší než cesta do síně. Sedla si dozadu. Vpředu poznala Martu a Pavlovy dospělé děti, které dosud znala hlavně z fotografií v jeho telefonu.
Řeč přečetl bývalý kolega. Nejdřív se představil. Irena čekala, jestli zmíní také ji, ale rovnou přešel k první větě jejího textu. U příhody s kopírkou se několik lidí krátce pousmálo. Irena se podívala na Martu. Seděla bez hnutí mezi dětmi a hleděla před sebe.
Když lidé vstali, mohla se připojit k těm, kteří odcházeli rovnou ven. Místo toho zůstala ve frontě k pozůstalým. Před ní stáli manželé, které neznala. Muž se obrátil a zeptal se, odkud Pavla znala. Irena odpověděla, že spolu kdysi pracovali. Už se nezeptal na nic dalšího.
Marta jí podala ruku. Zblízka vypadala unavenější než u jídelního stolu. Irena měla připravenou poznámku, že řeč nakonec dopadla přesně podle jejích představ. Neřekla ji. Za zády už cítila další lidi a Marta čekala. „Upřímnou soustrast,“ vyslovila Irena. Pak pustila její ruku, aby mohli přijít ostatní.
