Článek
„Kdo může ve středu vzít kluky na plavání? Já to tenhle týden nestihnu.“
Zpráva přišla do třídní skupiny loni v září, hned v prvním školním chaosu. Napsal ji Ondřej, táta Šimona z Matyášovy třídy. Plavání začínalo ve čtyři na druhém konci města a polovina rodičů v tu dobu ještě seděla v práci.
Odepsala jsem, že to zvládnu. Pracuju na zkrácený úvazek v účetní kanceláři a ve středu končím ve dvě. Byla to obyčejná rodičovská výpomoc.
Další týden je vzal on. Pak zase já.
Za měsíc jsme se už ve skupině neptali. Ondřej psal rovnou mně. Nejdřív jen „beru je já“ nebo „Šimon má zase plavky v družině“. Potom i věci, které s plaváním nesouvisely. Že mu bývalá žena zase posunula víkend. Že vaří potřetí za týden špagety, protože Šimon nic jiného nejí.
U bazénu je malá kavárna s prosklenou stěnou. Děti plavaly pětačtyřicet minut a my jsme spolu seděli u okna a dívali se dolů na vodu. Aspoň tak jsem si to tehdy popisovala.
Ve skutečnosti jsem se na vodu dívala čím dál míň.
V listopadu přibyly pátky. Radek jezdí přes týden do Brna a vrací se v pátek pozdě večer, takže se s Ondřejem nikdy nepotkal. Řekla jsem mu, že družina teď v pátek kvůli rozvrhu zavírá dřív, tak beru Šimona s Matyášem k nim a v půl šesté ho předám tátovi ve dveřích.
Radek jen kývl. O rozvrhu se nediskutuje.
Ve dveřích jsem ho nepředala ani jednou.
Nic se nestalo, opakovala jsem si to nejčastěji
Pátky byly horší než středy. Ve středu jsme byli na veřejném místě, mezi babičkami s termoskami a tátou, který natáčel každou otočku na mobil.
V pátek jsem byla u Ondřeje v kuchyni. Kolem šesté přišel z práce, kluci zmizeli v pokoji u konzole a on postavil na linku dvě sklenice.
„Jednu. Řídím,“ řekla jsem.
„Ty si dáváš vždycky jednu,“ usmál se. „A pak tu sedíš do osmi.“
Nikdy jsme se nedotkli víc, než když mi podával bundu. Nikdy jsme si nenapsali nic, co by si nemohl přečíst můj manžel. Jenže kdyby Radek viděl, jak dlouho mi trvá tu bundu obléct, asi by žádné zprávy číst nepotřeboval.
Nechtěla jsem od Ondřeje nic konkrétního. Chtěla jsem, aby se na mě někdo díval, jako bych nebyla jen ta, která ví, kde jsou náhradní plavky a kdy se platí obědy.
Jednou v únoru se opřel o linku a zeptal se úplně klidně: „Chodíš sem kvůli klukům, nebo abys měla důvod nejet domů?“
„Chodím sem, protože neumíš uvařit nic jiného než špagety.“
„To není odpověď.“
„Nebyla to otázka, na kterou bys chtěl slyšet odpověď.“
Zasmál se a dolil mi. Neřekla jsem, že nechci.
„A doma vědí, že tu sedíš do osmi?“
„Doma vědí, že je předávám ve dveřích.“
„Hm. Já jsem rozvedenej, já si můžu dovolit nic neřešit. Ty ne.“
Pak jsem doma vybalovala Matyášovy mokré plavky a připadala si jako žena, která má všechno pod kontrolou. Měla jsem manžela, který mi věří, a pátky, které patřily jen mně. Nikomu nic neberu, tvrdila jsem si.
Pak mě Šimon nakreslil do své rodiny
Na dubnové třídní schůzce jsme s Radkem seděli v jedné lavici. Radek chodí málokdy, tentokrát si vzal volno, protože chtěl s učitelkou probrat matiku.
Paní učitelka rozdávala hodnocení a mezitím ukazovala na nástěnce práce dětí. Téma znělo Moje rodina.
„Tady to má Šimonek krásně rozšířené,“ řekla s úsměvem a sundala jeden výkres. „Tatínek, Šimon, pejsek a paní Lucka. Napsal k tomu: Paní Lucka s námi bývá v pátek. Sedí s tátou v kuchyni, když my hrajeme.“
Jiná Lucka v místnosti nebyla.
Pár rodičů se zasmálo, protože to znělo roztomile. Radek se zasmál taky. O vteřinu později než ostatní.
Ondřej seděl v první lavici. Neotočil se.
V autě Radek dlouho mlčel. Až u třetího semaforu řekl: „Myslel jsem, že ho předáváš ve dveřích.“
„Někdy se zdrží. Mám stát na chodbě?“
„Ne. Nic.“
Víc se neptal. To bylo nejhorší.
Druhý den jsem Ondřejovi napsala, že Matyáš s plaváním končí kvůli rozvrhu. Odpověděl za dvě minuty: „Jasně. Rozvrh.“
Nic víc.
Ne že bych se styděla. Jen jsem nechtěla, aby mě zase někdo nakreslil. Pátky skončily ten samý týden. Šimona od té doby vyzvedává babička.
Jenže Radek Ondřejovi napsal sám. Že by rád poznal chlapa, u kterého jeho žena tráví pátky. Napsal to vesele, se smajlíkem. Dodnes nevím, jestli to myslel jako vtip.
Teď spolu chodí na pivo a v sobotu na fotbal, kde hraje Šimon. Minulý týden přišel Ondřej k nám na Radkovy narozeniny. Radek ho poplácal po rameni a v kuchyni mi řekl: „Proč jsi mi ho neukázala dřív? Je to fajn chlap.“
Ondřej se na mě přes stůl podíval. „Lucka mě asi nechtěla sdílet.“
Radek se smál. Já jsem krájela dort.
Od té doby vídám Ondřeje častěji než v době plavání. Jen už ne sama.
Nemůžu Radkovi říct, aby se s ním přestal stýkat. Musela bych vysvětlit proč. A jak mám vysvětlit něco, co se nestalo?
Ondřej to ví. Když Radek odejde k lednici pro další pivo, Ondřej se na mě podívá a neřekne nic. Je to horší, než kdyby něco řekl.
Matyáš se mě nedávno zeptal, proč už nejezdíme na plavání, když tam Šimon chodí dál.
Řekla jsem mu, že kvůli rozvrhu.
Lhát mi pořád jde dobře.
Jen už z toho nemám ani ty pátky.
