Článek
S Honzou jsme byli čtrnáct let a měli dvě děti. Pracovala jsem na zkrácený úvazek, vyzvedávala je a večer doháněla domácnost. Honza pomáhal, když jsem mu řekla co. Jen mi vadilo, že jsem na všechno musela myslet já. Často jsme se míjeli i v posteli. Ne že bych ho neměla ráda, ale někdy jsem si přála hlavně to, aby už po mně nikdo nic nechtěl.
Začala jsem se zase těšit mezi lidi
Když mladší dcera povyrostla, přijala jsem místo na plný úvazek v jiné firmě. Honza musel převzít dva odpolední kroužky a občas i nákup. Ze začátku jsme se kvůli tomu dohadovali. Pak si zvykl. Já měla najednou práci, ve které mě někdo poslouchal, a vlastní peníze, které jsem nemusela hned přepočítávat na výdaje za děti.
Kolegyně mě vytáhla na taneční lekce pro dospělé. Partnera nebylo potřeba mít, lidé se střídali. První večer jsem byla přesvědčená, že už nikdy nepřijdu. Motala jsem kroky a styděla se. Jenže příště to bylo lepší. Když mi jeden z mužů řekl, že se se mnou dobře tančí, cestou domů jsem se usmívala.
Líbilo se mu, že mám zase chuť
Koupila jsem si šaty, které nebyly volné v pase. Nezhubla jsem, jen jsem je konečně nevrátila do regálu s tím, že takové už nejsou pro mě. Honza si mě prohlédl a řekl, že mi sluší. Ten večer jsem ho sama políbila a přitáhla k sobě. Překvapilo ho to. Mě vlastně také.
Začali jsme si být blíž. Už jsem se při převlékání neotáčela zády a někdy jsem mu během dne napsala, že se na něj těším. Honza byl spokojený. Jen si postupně zvykl, že moje nová chuť znamená, že budu mít chuť pokaždé. Když jsem jednou chtěla jen ležet vedle něj, urazil se. „Tak včera jsi mohla a dneska ne?“
Řekla jsem mu, že jsem unavená. Dřív bych se možná přemohla, abychom se nemuseli dohadovat. Tentokrát jsem nechtěla. Honza se otočil ke zdi a ráno skoro nemluvil. Mrzelo mě to, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem nemusela předstírat.
Začal hledat jiného muže
O pár dní později se zeptal, s kým na kurzu tančím. Vyprávěla jsem mu o lidech, kteří tam chodí, a nabídla, ať přijde se mnou. Odmítl. Prý nebude dělat kašpara. Zato chtěl vědět, kdo mě vozí domů a proč někdy přijdu o dvacet minut později.
Po jedné lekci jsme s kolegyní a dalšími dvěma lidmi zašli na skleničku. Napsala jsem mu, že se zdržím. Doma seděl v kuchyni. „Tak kdo to je?“ zeptal se. Myslela jsem, že mluví o tanečním partnerovi. „Ten, kvůli kterému se takhle chováš,“ upřesnil. „Nové šaty, pořád telefon, najednou takový zájem v posteli. Nejsem blbej.“
Rozplakala jsem se. Několik měsíců jsem měla pocit, že je nám spolu konečně líp, a on si celou dobu skládal důkazy. Ukázala jsem mu zprávy od kolegyně. Hned se zeptal, jestli jsem ty ostatní nesmazala. V tu chvíli mi došlo, že mu telefonem nic nevysvětlím.
Přiznala jsem něco jiného, než čekal
„Líbí se mi, když si mě někdo všimne,“ řekla jsem. Honza se narovnal, jako by se konečně dočkal přiznání. „Takže jsem měl pravdu.“ Musela jsem ho zastavit. Nikdo mě nelíbal, s nikým jsem se tajně nescházela. Jen mi bylo příjemné, že se mnou někdo chtěl tančit. A že jsem si nepřipadala jen jako máma, která připomíná ostatním, co mají udělat.
Honza namítl, že mi přece vždycky říkal, že mi to sluší. To byla pravda. Nechtěla jsem tvrdit, že za všechno může on. Řekla jsem mu, že část změny přišla právě díky práci a tanci. Zase jsem měla o čem vyprávět. A když jsem se cítila dobře, chtěla jsem být blíž i jemu.
Chvíli mlčel. Pak řekl, že se bojí, že zjistím, jak je náš život nudný. Zarazilo mě to. „Já ti neříkám, že s tebou nechci být. Jen nechci po zbytek života trávit každý večer doma.“ Navrhla jsem, abychom si občas někam vyšli sami. Ale taneční kurz jsem rušit nechtěla.
Už mu nedokazuju každý krok
Podezírání nepřešlo po jednom rozhovoru. Když jsem se další týden chystala odejít, Honza poznamenal, že si prý užívám, zatímco on hlídá děti. Připomněla jsem mu jeho pravidelný čtvrteční fotbal. Nelíbilo se mu to, ale večer mi tentokrát nevolal, kdy už přijdu.
Minulou sobotu jsme šli spolu na večeři. Bylo to hezké a já se s ním chtěla cestou domů líbat jako dřív. Honza se pak zeptal, jestli mi taky říká dost hezkých věcí. Řekla jsem, že ano. Jen potřebuju, aby mi věřil i večer, kdy budu chtít jít tančit nebo jen usnout.
Na kurz chodím dál. Honza zná čas, kdy se vracím, ale už mu neposílám fotografie, kdo u našeho stolu sedí. Zpočátku jsem je posílala sama, aby měl klid. Přestala jsem, když mi došlo, že před každým večerem s kamarádkou začínám přemýšlet, čím dokážu, že jsem nic neprovedla.
