Článek
„Kam patří tvoje máma?“ zeptal se Ondřej.
„Co nejdál od táty.“
„Takže jako loni.“
Přeložil kartičku a postavil ji na stůl. Uměl udělat ostrou hranu jediným pohybem. Já měla po hodině všechny nehty zohýbané a pořád jsem kontrolovala telefon, přestože jsem věděla, kde Martin je.
Bylo mi dvaatřicet, Martinovi pětatřicet a jeho bratr byl o dva roky mladší než on. Svatbu jsme chystali skoro rok. Když jsme ji zamluvili, chtěla jsem si Martina vzít.
V červnu jsme prohlíželi domek za městem. Martin ukazoval pokoj pro dítě a já přikyvovala. Cestou zpátky jsem ho chtěla požádat, abychom s domem i dítětem počkali. Místo toho jsem se zeptala, kam dáme pračku. Od té doby už se mnou počítal ve všech místnostech.
Ondřej přijel ve čtvrtek místo sobotního rána. Nabídl se, že odveze krabice do sálu, a já mu nacházela další práci. Martinovi jsem tvrdila, že bez něj nestíháme. Přitom jsme mohli mít hotovo o dvě hodiny dřív, kdybych nepředělávala zasedací pořádek.
„Tuhle už jsi přesunula potřetí,“ řekl a podržel jmenovku své tety.
„Vadí jí průvan.“
Podíval se na zavřená okna.
„Tak jí dej svetr.“
Zasmála jsem se. S Martinem jsme se poslední dobou bavili o tom, co ještě zařídit. Ondřej se mnou klidně ztratil deset minut hádkou o pitomý svetr.
Ze dveří vykoukla provozní. Chtěla potvrdit čas sobotního oběda. Řekla jsem půl jedné a ona si odškrtla řádek na papíře.
„Vy se netěšíte?“ zeptal se Ondřej, když odešla.
„Ty mi vykáš?“
„Ptám se vás obou. Brácha od rána vypadá, že organizuje evakuaci.“
„On je pečlivej.“
„Já vím. Vyrostl jsem s ním.“
Zvedl další kartičku. Nechal mě být, což bylo horší, než kdyby se vyptával. Chtěla jsem, aby si všiml, jak mi je, a zároveň jsem mu nechtěla dát odpověď, za kterou bych musela ručit.
Šli jsme do předsálí pro poslední vázy. V úzkém skladu mi podal krabici a zůstal stát ve dveřích.
„Ty sem tu tetu nechceš posadit kvůli mámě?“ zeptal se.
Přikývla jsem. Teta při každé návštěvě vyprávěla, jak se mí rodiče na mé promoci zase pohádali.
„Tak ji posaď ke mně. Já ji zaměstnám.“
Položila jsem krabici a políbila ho. Nešlo to vydávat za omyl. Chytil mě za ramena a na chvíli si mě přitáhl. Když ustoupil, pořád jsem se držela jeho košile.
„Tohle jsme podělali,“ řekl.
„Ještě ne.“
Podíval se na mě tak, že jsem pustila látku z prstů.
Navrhla jsem, že odjedeme. Měl auto před sálem, já kabelku na židli. Dokonce jsem řekla, že si pro ostatní věci přijedu později, jako bychom řešili zapomenutou nabíječku.
„A kam?“
„K tobě.“
„Terezo, já se s tebou chci líbat. To ještě neznamená, že tě můžu dneska nastěhovat.“
Začala jsem rovnat ucho papírové tašky.
„Tak na co sis tady dva dny hrál?“
„Pomáhal jsem bráchovi se svatbou. A pak už jsem chtěl být s tebou. Obojí je pravda.“
Vrátila jsem se k jmenovkám. Ondřej si vzal bundu a odešel. Než přijel Martin, měla jsem poskládané všechny kartičky včetně té své.
Řekla jsem mu to na parkovišti, aby nás babička neslyšela. Nejdřív jen, že si ho zítra nemůžu vzít.
Martin se opřel o auto.
„Zítra ne, nebo vůbec?“
„Nevím.“
„Tak to zjisti. Já teď nemám sílu hádat, co tou větou myslíš.“
Když jsem přiznala polibek, přestal se na mě dívat. Zeptal se, jestli jsme spolu spali. Řekla jsem, že ne, a hned jsem slyšela, jak úlevně to podávám. Jako by měl ocenit, co všechno jsem ještě nestihla.
„Chtěla jsem s ním odjet,“ dodala jsem.
Martin přikývl. Pak mi podal klíče od sálu.
„Hostům zavoláme každý svým. Máme tam věci i od našich. Zítra je odvez.“
Babičku odvezl k rodičům. Já telefonovala z auta, dokud se nesetmělo. Máma se ptala, co má říkat příbuzným. Když jsem jí odpověděla, že pravdu, zavěsila. Na další zprávu už neodepsala. Martinova matka nebrala telefon vůbec.
Přes telefon jsem si zamluvila pokoj v penzionu na dvě noci. Do kolonky pro počet hostů jsem nejdřív napsala dva. Pak jsem číslo opravila.
V sobotu jsem přišla do sálu v džínách připravených na cestu po svatbě. Provozní mi ukázala předkrmy v lednici. Kuchyně už měla všechno nachystané, peníze za hostinu nám nevrátí. Nabídla krabičky. Vzala jsem si dvě a nevěděla, komu je dát.
Ondřej stál u stolů a sundával potahy ze židlí.
„Poslal tě Martin?“
„Ne. Napsal mi, ať mu teď nevolám.“
Nedotkli jsme se. Skládali jsme ubrousky, vyvlékali stuhy a rozdělovali vázy podle toho, kdo je půjčil. Našla jsem jmenovku své matky a schovala ji pod ostatní. Ondřej to viděl, ale nic neřekl.
Když jsme zalepili poslední krabici, zeptala jsem se, kam půjdeme potom.
„Každej domů.“
„Já se k Martinovi vrátit nemůžu.“
„Já vím.“
Čekala jsem ještě nějakou nabídku. Ondřej místo toho odnesl krabici s vázami k mému autu. Pomohla jsem mu ji zasunout za sedadlo. Pak nasedl do svého a odjel. Otevřela jsem potvrzení rezervace, abych našla adresu penzionu. Pokoj měl být připravený až ve dvě. Bylo jedenáct.
