Článek
Půjčovat peníze partnerům jsem nikdy nechtěla. Po rozvodu jsem si hlídala vlastní účet a byla pyšná, že už nikomu nedoplácím jeho plány. S Michalem jsem tuhle zásadu porušila. Scházeli jsme se rok a půl a pořád tvrdil, že od manželky nemůže odejít, dokud na něm bude finančně závislá. Jana po zavření prodejny nenašla stálou práci, občas někomu upravila oblečení. Když začala uvažovat o kurzu šití a úprav oděvů, viděla jsem v tom konečně něco konkrétního. Michal jí mohl pomoct na vlastní nohy a pak přestat vysvětlovat, proč ji nesmí opustit.
Myslela jsem, že tím pomáhám nám
Kurz stál třicet tisíc a oni je podle Michala neměli navíc. Nabídla jsem mu půjčku, ne dárek. Domluvili jsme se, že ji začne po skončení kurzu vracet po pěti tisících měsíčně. Řekla jsem mu také proč: až bude Jana vydělávat, mohl by konečně začít řešit odchod. Políbil mě a odpověděl, že by si to moc přál. Nevyslovil žádný termín, ale tentokrát jsem měla pocit, že se opravdu něco hýbe. Peníze jsem poslala Michalovi. Janě mě popsal jako dlouholetou známou, která má úspory a ochotně mu půjčila. Nevadilo mi to. Její vděčnost jsem nepotřebovala.
Během kurzu mi nosil zprávy o tom, co už Jana umí. Nejdřív mě těšilo, když ukazoval fotografie opraveného saka nebo nově ušitých kalhot. Ptala jsem se, jestli by tím mohla vydělávat pravidelně. On začal vyprávět o místnosti u nich doma, kde by mohla přijímat zákaznice. Na chvíli mě zarazilo, jak ochotně pro ni plánuje budoucnost v jejich domě. Potom jsem si řekla, že přece musí někde začít. Sama jsem mu našla použitý pracovní stůl a poslala odkaz. Dnes mě rozčiluje, že ho opravdu koupili. Tehdy jsem ještě čekala, že mi tím ubývá jedna překážka.
Večer už nemohl, protože doma vařil
Kurz skončil v září. Jana podle Michala získala první pravidelné zákaznice a začala brát práci i na večery. Jenže naše schůzky se místo rozšíření začaly rušit. Jednou musel nakoupit, podruhé uvařit, protože Jana dokončovala zakázku. Když jsem mu připomněla náš rezervovaný páteční pobyt, řekl, že ho musí přesunout. Slíbil ženě, že ji v začátcích nenechá na všechno samotnou. „A já jsem na tebe čekala jako na co?“ zeptala jsem se. Odpověděl, že teď nemám být nespravedlivá. Odjel domů a já zrušila rezervaci, kterou jsme vybírali ještě během kurzu.
Při další návštěvě jsem se ho zeptala přímo, kdy Janě řekne, že odchází. Tvrdil, že takový tlak jí teď udělat nemůže. Přece se právě odhodlala něco změnit. Připomněla jsem, že právě kvůli té změně jsem vytáhla peníze z úspor. Michal se ohradil, že o půjčku mě nežádal a peníze samozřejmě vrátí. To měl pravdu, nabídla jsem je sama. Jenže když mě potom objímal a říkal, jak moc se na mě těšil, nedokázala jsem se k němu přitisknout jako jindy. Chtěla jsem, aby mi řekl něco o příštím měsíci, ne o příští hodině. Místo toho jsem oznámila, že chci první splátku v domluveném termínu.
Poděkování přišlo od ní
V říjnu dorazilo prvních pět tisíc, ale z účtu Jany. Ve zprávě stálo poděkování za pomoc jejich rodině a za důvěru v její nový začátek. Několikrát jsem to přečetla. Michal mi později vysvětlil, že chtěla splácet sama, když byly peníze pro ni. Prý o mně mluví moc hezky. Zeptala jsem se, co přesně jí o mně řekl. Že jí chci pomoct začít vydělávat a věřím, že se jí bude dařit. To už jsem se rozesmála, ale nijak příjemně. Chtěla jsem mu připomenout, o čem jsme mluvili, když peníze přijímal. On mě předběhl otázkou, jestli se tedy konečně uvidíme. Souhlasila jsem s večeří.
Seděli jsme v restauraci, kam jsme dřív chodili před společnou nocí. Michal byl pozorný a já se přistihla, že mě pořád těší, když se ke mně nakloní. Na Janu ani na rozvod jsem se nezeptala. Když přišel účet, posunula jsem ho k němu. „Dneska zveš ty.“ Zaplatil bez řečí, ale mně se neulevilo. Pět tisíc už leželo na mém účtu a další měly přijít za měsíc. Půjčku tedy nejspíš dostanu zpátky. O odchodu z manželství to neříká vůbec nic. Když se mě Michal zeptal, jestli půjdeme ke mně, přikývla jsem. Cestou jsem měla chuť znovu začít o Janě. Místo toho jsem zjišťovala, do kolika u mě může zůstat.
