Článek
„Ve středu to bude asi nejhorší,“ řekl muž za dveřmi.
Měla jsem na sobě vytahané tričko a v ruce slupku od mandarinky. Kdyby zazvonil o deset minut později, otevřela bych mu s mokrými vlasy. Kdyby o deset minut dřív, měla bych ještě sluchátka.
„Budeme sekat koupelnu. Od devíti. Chtěl jsem vás upozornit.“
Poznala jsem ho při slově chtěl. Před tím slovesem se krátce nadechl, jako kdyby zvažoval, jestli ho vůbec vysloví.
Stejný nádech jsem slyšela včera večer.
„Vy jste ze čtyřky?“
„Ze šestky. O patro výš.“ Zvedl oči ke stropu. „Takže vy to bohužel dostanete naplno.“
Usmál se. Neměl obličej, který bych si k tomu hlasu vymyslela. Byl mladší. Kolem čtyřiceti, s krátkými vlasy a světlým proužkem nad pravým obočím. V ruce držel papír s oznámením pro ostatní sousedy.
„Já většinou pracuju doma,“ řekla jsem.
„Aha. Tak to vás moc nepotěším.“
Měla jsem mu říct něco o pracovních hovorech. O tom, že ve středu dokončuji rozpočet. Místo toho jsem se zeptala, jak se jmenuje.
Trochu se zarazil.
„Adam. Adam Novotný.“
V aplikaci se jmenoval Někdo nablízku.
Já byla Tereza, třiatřicet let, koordinátorka zakázek v tiskárně. V aplikaci jsem se jmenovala tereza_81, protože tereza_33 už byla obsazená a první volné číslo jsem přijala jako člověk, který nechce strávit zakládáním účtu celé mládí.
„Tereza,“ představila jsem se.
„Těší mě. A omlouvám se předem.“
Ukázal na mandarinkovou slupku.
„Zdržuju vás od svačiny.“
„Od večeře.“
Podíval se na ni znovu, tentokrát trochu ustaraně. Pak se rozloučil a vyšel po schodech. Ještě v mezipatře se zastavil, aby si přečetl jméno na dalších dveřích.
Zavřela jsem.
Mandarinku jsem nechala na botníku a šla pro telefon.
Účet jsem si založila před osmi měsíci. Kamarádka mi poslala odkaz a napsala, že to je příjemnější než další seriál o zavražděných ženách.
Byly tam namluvené erotické povídky. Některé mi připadaly směšné, u jiných jsem vydržela několik minut. Muži, kteří se snažili znít nebezpečně, ve mně většinou vyvolávali chuť zavolat zámečníka.
U tohohle hlasu jsem zůstala.
Nepospíchal. Uměl vést rozhovor dvou postav tak, že jsem přestala myslet na nádobí ve dřezu. Ne každá věta zněla důležitě. Když se v příběhu někdo zeptal, jestli druhý nechce odejít, skutečně počkal na odpověď.
Žila jsem sama necelý rok. S Tomášem jsme se rozešli bez velkého odhalení. Měli jsme rádi stejnou kavárnu, dokázali jsme se domluvit na nákupech a postupně jsme přestali hledat důvody, proč na sebe sáhnout. Když se odstěhoval, zůstaly po něm dvě nabíječky a celkem dobře fungující organizace kuchyně.
Na několik schůzek jsem šla. Jedna skončila přednáškou o otužování, druhá otázkou, jestli jsem ochotná změnit bydliště. Někdo nablízku po mně nechtěl ani jedno.
Za měsíční předplatné jsem si mohla pustit příběh, vypnout ho uprostřed a příště se vrátit. Nemusela jsem být zajímavá. Nikomu jsem neslibovala, že zavolám.
Teď jsem stála v předsíni a otevřela nahrávku, kterou jsem znala nejlépe.
Pustila jsem první minutu. Potom znovu.
Nad hlavou se něco posunulo po podlaze.
Vypnula jsem zvuk.
To, že má Adam koupelnu, mi z nějakého důvodu připadalo nevhodně osobní.
Ve středu v devět začali vrtat. V půl desáté jsem odešla do kavárny. Ve dvě jsem se vrátila s bolestí hlavy a zprávou od kolegy, který potřeboval upravit termín.
Adam seděl na schodech před svým bytem. Vedle něj ležela krabice s kohoutky. Na kolenou měl oběd v plastové misce a snažil se z něj malou vidličkou vyndat rajče.
„Je to zlý?“ zeptal se.
„Ten hluk, nebo váš oběd?“
Podíval se do misky.
„To rajče se nechce vzdát.“
„Máte doma normální příbor?“
„Někde. Já teď spoustu věcí mám někde.“
Sedl si stranou, abych mohla projít. Mohla jsem. Přesto jsem zůstala stát pod schody.
„Když bude potřeba, řemeslníci skončí před vaším pracovním hovorem,“ nabídl. „Jen mi dejte vědět včas.“
„Vy taky pracujete doma?“
„Dost často.“
„Co děláte?“
Zapíchl vidličku do rajčete tak prudce, že mu šťáva vystříkla na zápěstí.
„Zvuk. Nahrávám, stříhám. Reklamy, výukové věci, knížky. Co přijde.“
Chvíli jsem čekala, jestli pokračuje.
„A není vám tu teď trochu hlučno?“
„Proto mají ve studiu radost. Aspoň mě zase vidí.“
Zasmál se a olízl si rajčatovou šťávu z prstu. Věnovala jsem tomu víc pozornosti, než si tak malý pracovní úraz zasloužil.
„Tak kdybyste potřebovala něco zařídit, zazvoňte.“
V nahrávkách podobnou větu říkal pomalu. Teď ji pronesl s plnou pusou.
Přesto jsem cestou dolů minula vlastní patro a musela se vracet.
V pátek mi zazvonil u dveří s čokoládou.
„Jsme za nejhorším. Tohle je za ten týden.“
Měla jsem uklizeno. Kvůli řemeslníkům, vysvětlovala jsem si to. Prach se přece šíří celým domem a člověk na něj musí být připravený.
Vzala jsem čokoládu.
„Chcete kafe?“
Adam se podíval přes moje rameno. Na lince stály dva hrnky. Jeden jsem připravila, když začal na chodbě mluvit s paní Jandovou.
„Jestli vás neruším.“
„Ne.“
Uhnula jsem mu z cesty dřív, než jsem si to mohla rozmyslet.
Sedl si ke kuchyňskému stolu. Zavázal si rozvázanou tkaničku a zeptal se, jak jsem ten týden pracovala. Vyprávěla jsem mu o tiskárně, o zakázce na kartonové obaly a o zákazníkovi, který chtěl tmavší černou.
„To jde?“
„Jde. Jen si ji musí vybrat předtím, než se vytiskne dvacet tisíc kusů.“
Zasmál se. Já také. Na chvíli jsme seděli v úplně obyčejné kuchyni.
Potom mě požádal o mléko.
Sklonil hlas, protože venku někdo nastartoval motorku, a zeptal se znovu. Byla to otázka o mléku. Já ale znala ten nižší tón až příliš dobře.
Vstala jsem tak rychle, že jsem židlí zavadila o jeho koleno.
„Promiňte.“
„V pohodě.“
Otevřela jsem lednici. Mléko jsem měla před očima a nějakou dobu ho hledala.
Když jsem se otočila, Adam se díval na obrazovku telefonu položeného vedle kávovaru.
Rozsvítila se po oznámení o novém dílu.
Název aplikace. Malý obrázek dveří. Někdo nablízku.
Položila jsem mléko na stůl.
Adam zvedl oči. Nic neřekl.
Mohla jsem telefon obrátit, začít vysvětlovat, že kamarádka posílá různé věci, nebo mu nabídnout tu čokoládu. Všechny tři možnosti mě napadly.
„Poznala jsem vás už v pondělí,“ řekla jsem.
Položil lžičku.
„Aha.“
Tak obyčejné slovo. V jeho podání jsem ho ještě neslyšela.
„Nejdřív jsem si nebyla jistá. Tak jsem si to pustila znovu.“
„To zní přesvědčivě.“
Chtěla jsem se zasmát. On se neusmíval.
„Promiňte. Měla jsem vám to říct.“
Adam chvíli sledoval hrnek. Potom si do něj nalil mléko.
„Píšete si tam s někým?“
„Ne. Jen poslouchám.“
„Já se ptám kvůli tomu, že na zprávy odpovídá vydavatel. Aby to nebylo ještě komplikovanější.“
Zavrtěla jsem hlavou. Z účtu mi několikrát přišla zpráva s poděkováním za podporu. Nikdy jsem na ni neodpověděla. Teď jsem byla ráda.
„Je to pro vás strašně nepříjemný?“
„Trochu mě překvapuje, že jste mě pozvala na kafe a věděla jste to.“
„Líbíte se mi.“
Zarazila jsem se. Vyšlo to příliš rychle.
„Tedy. Váš hlas. A vy taky. Asi.“
Adam si přejel rukou po čele.
„Asi je zatím dobrý.“
Na okamžik jsem zahlédla úsměv. Pak se znovu podíval na telefon.
„Ještě něco,“ řekl. „Když jsme se bavili na schodech o práci, čekala jsi, jestli se přiznám?“
Vybavila jsem si jeho oběd, plastovou vidličku a svoje otázky.
„Trochu.“
„Já to zrovna sousedům nevykládám. Ale netajím to jako nějaký zločin.“
„Já vím.“
„To jsi věděla. Já ne.“
Měla jsem chuť říct, že přehání. Vždyť veřejně prodává svůj hlas. Jenže kdyby mi někdo seděl v kuchyni a nechal mě povídat, zatímco si ověřuje něco, co o mně zjistil jinde, také bych se chtěla podívat na hodiny.
„Můžete ho prosím otočit?“
Udělala jsem to.
„Nic si nenahrávám,“ řekla jsem.
„To mě ani nenapadlo.“
Teď už napadlo oba.
Další kávu jsme si neudělali.
Adam mi vysvětlil, že ty povídky nepíše. Dostává text, přijde do studia a někdy jednu stránku čte šestkrát, protože na pozadí bouchla klapka klimatizace nebo mu uprostřed věty zakručelo v břiše.
„Vy jste tam pořád tak klidný,“ řekla jsem.
„To je hlavně zásluha střihačky.“
Podívala jsem se na něj.
„Lenky. Je jí šedesát. Když se jí nelíbí, co dělám, řekne mi, že objednává oběd a mám se do té doby probrat.“
Smích mi unikl dřív, než jsem ho stačila zastavit. Adam se poprvé zasmál se mnou.
Představila jsem si Lenku. Rozbila mi několik pěkných představ, ale byla jsem jí za to vděčná.
„Vůbec se za to nemusíte stydět,“ dodal.
„Já se za poslouchání nestydím.“
„Dobře.“
„Stydím se, že jsem vás nechala sednout a čekala, jestli řeknete něco známého.“
Zůstal s hrnkem v ruce.
Pak se zeptal: „Řekl?“
„Chtěl jste mléko.“
Přikývl.
„Tak to není moje nejlepší práce.“
Tentokrát jsem se zasmála bez úlevy. Prostě mi to přišlo vtipné.
Když odcházel, stála jsem u dveří a nevěděla, co s rukama.
„Nikomu v domě to neřeknu.“
„Díky.“
„A nemusíte se mi teď vyhýbat.“
Podíval se na mě. „To bych se radši rozhodl sám.“
„Jasně. Promiňte.“
Odešel. Čokoládu jsme ani neotevřeli.
V sobotu jsem vynesla tříděný odpad, umyla okna v kuchyni a šla nakoupit. Večer jsem pustila seriál, ve kterém našli mrtvolu v kufru auta.
V neděli jsem měla chuť Adamovi napsat vzkaz. Neměla jsem jeho číslo, takže by to musel být papír pod dveře. Napsala jsem dvě věty a pak je smazala.
Nechtěla jsem mu přinést další rozhovor, ze kterého by musel slušně vycouvat.
V pondělí jsme se potkali u schránek.
Adam nesl dlouhou sprchovou tyč. Já držela doporučený dopis a reklamní leták na matrace.
„Dobrý den,“ řekla jsem.
„Dobrý. Vy jste Tereza, že jo?“
Chvíli jsem na něj zírala.
„To si nepamatujete?“
„Pamatuju. Jen zkouším začít znovu.“
Opřel tyč o zábradlí. Sjela po něm a on ji musel chytit oběma rukama.
Čekala jsem.
„Ve čtvrtek bych mohl na večeři,“ řekl. „Jestli byste chtěla.“
„S vámi?“
Podíval se na prázdnou chodbu.
„Ideálně.“
Přikývla jsem. Pak jsem řekla ano, protože přikývnutí si nemusí všimnout člověk, který právě zápasí se sprchovou tyčí.
„A můžete mi tykat,“ dodala jsem.
„Ty mně taky.“
Když jsme si vyměňovali čísla, podal mi tyč, aby měl volné ruce. Držela jsem ji uprostřed chodby a diktovala mu číslice.
Náš začátek vypadal podstatně méně elegantně, než jsem čekala.
Ve čtvrtek pršelo. Adam přišel dolů v mokré bundě, přestože bydlel o patro výš. Zapomněl koupit kytku a pak si rozmyslel, že ji na první schůzku kupovat nemusí. Z květinářství tak odešel bez ní.
„Tohle jsem ti nemusel říkat,“ dokončil své vysvětlení.
„Nemusel.“
„Budu to mít na paměti.“
Vyrazili jsme do malé restaurace dvě ulice od domu. Cestou se zeptal, jestli mu poznávání hlasů dělám i s jinými lidmi.
„Jen když jsem je předtím slyšela asi padesátkrát.“
„Padesátkrát?“
Podívala jsem se na něj. „Můžeme pro dnešek zavést zákaz doplňujících otázek?“
Zvedl ruce.
V restauraci nám dali stůl vedle dveří do kuchyně. Každých pár minut kolem prošel číšník a někdo zevnitř zavolal číslo objednávky. Adam se musel naklánět blíž, abych ho slyšela.
Tentokrát jsem věděla, proč to dělá. Přesto mi jeho blízkost nebyla lhostejná.
Mluvil o svém bratrovi, o práci a o tom, že si koupil byt, protože chtěl mít konečně místo, kam se mu vejde všechno. Teď zjišťoval, že se tam vejde především velmi drahá koupelna.
Já mu vyprávěla o mámě, která mi pořád posílala nabídky větších bytů, a o Tomášovi. Ne celý rozchod. Jen tolik, aby věděl, že už spolu nejsme.
Adam žil sám dva roky. Po rozchodu se přestěhoval do podnájmu, kde nesměl vrtat do zdí. První vlastní police pro něj proto představovala větší událost, než byl ochotný přiznat kamarádům.
„Na co byla?“
„Na knihy.“
„Neříkej, že sis ji nahrál.“
„Vyfotil. Byla rovná.“
Když nám číšník odnesl talíře, Adam se zeptal, jestli si dáme ještě skleničku. Měl loket na stole a díval se na mě. Zeptala jsem se, jestli nikam nespěchá.
„Nemám kam.“
„To bys mohl říct ještě jednou.“
Poznala jsem jeho pohled dřív, než mi došlo, co jsem udělala.
„Tak ne,“ dodala jsem rychle. „Promiň.“
Adam sáhl po sklenici.
„Já nechci celý večer přemýšlet, jestli mám něco předvádět.“
„Nemusíš.“
„Jenže já to někdy začnu dělat sám. Když nevím, co říct. Je to jednodušší.“
Dívala jsem se na jeho ruku kolem sklenice. Poprvé mě napadlo, že i on tu schůzku může pokazit právě tím, co na něm mám nejraději.
„Tak to dneska nezkoušej,“ řekla jsem.
„A co mám dělat, když bude ticho?“
Pokrčila jsem rameny. „Třeba se napít.“
Napil se. Já také. Chvíli jsme poslouchali kuchaře, který chtěl vědět, kdo zase odnesl malou naběračku.
Při jídle si umazal manžetu omáčkou a pokusil se ji nenápadně vyčistit vodou ze sklenice. Viděla jsem to. On viděl, že to vidím. Nakonec mi podal rukáv, jestli to z druhé strany ještě vypadá hrozně.
Líbil se mi. Už jsem k tomu nepotřebovala dovětek o hlasu.
Po večeři přestalo pršet. Pod jedním deštníkem jsme šli k domu, přestože ho Adam několikrát navrhl zavřít. Řekla jsem, že ze stromů ještě kape.
Bylo to pravda. Jen to nebyl celý důvod.
U mých dveří jsme oba ztichli.
Adam složil deštník. Já vytáhla klíče a pak je nechala v ruce.
„Dneska bych tě pozvala i bez té aplikace,“ řekla jsem.
„Na kafe?“
„Taky.“
Usmál se, ale nevykročil.
Všimla jsem si, že taky svírá klíče. Jeden měl zaháknutý mezi prsty a pomalu jím otáčel.
Přiblížila jsem se k němu. Ten první polibek byl krátký a trochu nejistý. Potom se mě dotkl na tváři a já mu položila ruku na mokrou bundu.
„Můžu?“ zeptal se a podíval se ke dveřím.
Odemkla jsem.
Ráno stál v kuchyni a hledal kávu. Měl na sobě včerejší košili, rukávy vyhrnuté až nad lokty. Čistou manžetu schoval dovnitř.
„Nad digestoří,“ řekla jsem.
Otevřel skříňku. Našel kávu, filtry i hrnek, který jsem používala na odměřování.
V noci jsme si byli blíž, než se mi ještě minulý týden zdálo možné. Teď mezi námi znovu stály obyčejné otázky. Kolik kávy. Jestli sladí. Kdy musí odejít.
Na třetí jsem se nezeptala.
Adam se opřel o linku.
„Mám dneska nahrávání. A ještě bych chtěl předtím uklidit nahoře.“
„Jasně.“
Podíval se na mě. „Ale večer můžu být zpátky. Jestli chceš.“
Přikývla jsem a vzala ze stolu telefon. Měla jsem tam zprávu od kolegy a oznámení aplikace. Nový příběh už čekal.
Adam to tentokrát zahlédl také.
„Je divný, když to budu poslouchat dál?“ zeptala jsem se.
Vzal si čas na odpověď.
„Nevím. Asi to zjistíme.“
Položila jsem telefon. Káva začala protékat filtrem.
„V té poslední povídce ti zůstal jeden nádech navíc,“ řekla jsem.
Adam se zasmál. „Lenka bude mít radost.“
Podala jsem mu hrnek.
„Můžeš si ji pozvat nahoru. Na kontrolu koupelny.“
Adam sáhl po telefonu. Překvapilo mě, jak rychle jsem se podívala, jestli píše tu večerní návštěvu do kalendáře. Jen kontroloval čas.
„Možná až kolem osmé,“ řekl. „Musím ještě něco přetočit.“
„Dobře.“
Vzal mě za ruku. Stála jsem blízko něj, ale pořád jsem myslela na to možná. Nechtěla jsem z první noci hned udělat požadavek na druhou. Zároveň jsem si přála, aby skutečně přišel.
„Napiš mi, jak to vypadá,“ řekla jsem.
„Napíšu.“
V patře nad námi někdo třikrát udeřil do zdi.
Adam zaklonil hlavu.
„Do háje. Instalatér. Já na něj úplně zapomněl.“
Pustila jsem ho a rozesmála se.
Na odchodu ještě sáhl po hrnku. Napil se, vrátil se ke mně pro polibek a potom vyběhl po schodech.
Nahoře se ozvalo odemykání, omluva a mužský hlas, který se ptal, kde má zavřít vodu.
Odpověď jsem přes strop nerozeznala.
Ještě chvíli jsem zůstala u linky. Pak jsem vzala telefon a napsala Adamovi, že v osm budu doma.
Odpověď přišla, když jsem si přelévala kávu.
Vezmu něco k jídlu. Mandarinka nestačí.
