Článek
Soused zazvonil, právě když jsem cedila těstoviny. Z předsíně jsem slyšela jeho rozpačité odkašlání, zmínku o tenkých zdech a prosbu, jestli by ty večery nešly trochu tišeji. Zdůrazňoval pravidelné rány do podlahy. Michal se vrátil do kuchyně s úsměvem, který u něj vídám, když mu v práci schválí vyšší odměny. „Asi myslí sobotu,“ řekl. „Ve třiačtyřiceti ještě dobrý, ne?“ V sobotu jsme se po oslavě opravdu sotva dostali do ložnice. Jenže od pondělí jsem každý večer cvičila podle videa. Včera jsem u poslední série nadávala tak, že jsem přeslechla pračku.
Mohla jsem mu to říct hned. Jenže se mi líbilo, jak se na mě díval. Poslední týdny jsme spolu hlavně řešili nákup a výměnu myčky; teď sledoval moje ústa a nechal jídlo stát. Když jsem se kolem něj protahovala k příborům, přidržel mě za pas. Chtěla jsem, aby to udělal znovu, tentokrát bez talířů mezi námi. „Takže máme pověst,“ řekla jsem. Sama jsem mu ten omyl pomohla podržet.
Při večeři mě bosou nohou hledal pod stolem. Vyprávěla jsem o klientce, která mi třikrát vrátila stejný návrh, ale zjevně neposlouchal. Překvapivě mi to nevadilo. Když jsem vstala, přitáhl mě k sobě a já si mu sedla na klín. Políbila jsem ho první. Vyhrnula jsem mu rukávy košile a rozepnula dva knoflíky u krku. Tohle jsem na něm měla ráda: teplé ruce a lehce drsný hlas, když přestal mluvit na celý pokoj. Na chvíli jsem zapomněla i na souseda.
„Dneska mi zase ukaž, jak se ti to líbí,“ zašeptal mi u ucha. „Klidně ať ten mrzout slyší.“ Zůstala jsem s prsty na jeho límci. Ještě jsem ho chtěla políbit, ale už jsem si představovala, co bude čekat potom. Jak budu přidávat nadšení, aby se nemusel ptát, jestli mi něco chybí. Zvedla jsem se mu z klína. Michal se zasmál. „Copak? Máme snad noční klid?“
S předstíráním jsem nezačala po nějaké hrozné noci. Jednou jsem byla unavená a nechtěla nic vysvětlovat. Jindy se mi něco líbilo jen chvíli, ale nechala jsem ho věřit, že celou dobu. Jeho spokojenost mi tehdy připadala jako snadno zařízená věc. Když se později ptal, jestli to bylo dobré, odpovídala jsem dřív, než otázku dokončil. A když jsem ho jednou požádala, aby zpomalil, namítl, že to tak přece mám ráda. Neopravila jsem ho. Radši jsem se k němu přitulila a měla klid.
Teď jsem stála vedle jeho židle a řekla mu, že soused nejspíš slyšel moje cvičení. Ty pravidelné rány byly moje výskoky, ne naše sobota. Michal pokrčil rameny. „Tak dneska bude mít lepší program.“ Natáhl ke mně ruku. Vzala jsem ji, ale zůstala stát. „Já nechci dělat program. Ani jemu, ani tobě.“ Úsměv mu zmizel. Za oknem projela tramvaj a já čekala, až její rachot utichne. I teď jsem hledala záminku, proč ještě chvíli mlčet.
„Někdy jsem to přeháněla. Jak moc se mi to líbí.“ Pustil moje prsty a chtěl vědět, jestli tím myslím, že jsem to hrála. Přikývla jsem. Ne všechno a ne pokaždé, ale některé moje reakce byly pro něj, abych nemusela vysvětlovat vlastní nespokojenost. „To jsi mi teda pomohla,“ řekl. Měl pravdu. Vyhovovalo mi, že se nemusím dohadovat, a pak jsem mu potají vyčítala, že nic nepozná. Přisunula jsem si židli. Chtěla jsem mu to konečně říct vsedě, bez možnosti ukončit rozhovor polibkem.
Zeptal se, co mi tedy tak zoufale chybí. To slovo mě píchlo. Řekla jsem mu, že bych se chtěla někdy dlouho líbat, aniž by mě hned posouval dál. Že ho chci svádět a moct přitom změnit názor. A když řeknu pomaleji, nechci obhajovat, proč to dneska potřebuju jinak než minule. Díval se na ubrus. Dotkla jsem se jeho předloktí a pořád si pamatovala, jak mě před chvílí držel. „Dneska jsem na tebe měla chuť. Opravdu. Akorát jsem nechtěla plnit sousedovi kulturní program.“
Michal se vrátil k sobotě. Když jsem řekla, že ta byla hezká, zopakoval po mně to slovo tak, až mi znělo uboze. Potom chtěl vědět, jak to bylo v Liberci, ráno před mým odjezdem k sestře a ten večer, kdy jsem měla černé šaty. U některých nocí jsem si nebyla jistá ani tím, které myslí. On si pamatoval věty, které jsem řekla. Teď mi je připomínal a čekal, co z nich ještě platí. Měla jsem chuť obejmout ho, ale bála jsem se, že i z toho bude za chvíli další otázka.
„Tak mi aspoň řekni, že se mnou ráda spíš.“ Ta prosba mě zasáhla víc než jeho jízlivost. Seděl přede mnou shrbený, v košili, kterou jsem mu sama začala rozepínat. Chtěla jsem mu říct něco dost silného, aby zase zvedl hlavu. Skoro jsem mu slíbila, že odteď bude všechno lepší. Místo toho jsem řekla: „Chci s tebou spát. Ale nebudu ti teď potvrzovat každou noc zvlášť.“ Zavrtěl hlavou. Po tomhle prý už stejně nepozná, kdy mi věřit. Odpověď, která by ho nezranila a zároveň nebyla dalším slibem, mě nenapadla.
Nakonec vstal a nabídl mi ruku. „Pojď. Zkusíme to jinak.“ Ještě před hodinou bych po ní sáhla. Teď jsem viděla, jak pozorně čeká na můj obličej, a věděla jsem, že bych se celou dobu hlídala. „Dneska ne.“ Nechal ruku klesnout. „Jasně. Tak díky za večer.“ Ta malá, uražená krutost mi pomohla zůstat sedět. Až když odešel do ložnice, odnesla jsem studené talíře. Při mytí mi upadla vidlička do dřezu a já se přistihla, že čekám na jeho poznámku z vedlejšího pokoje. Nepřišla.
