Článek
Byt po matce si Simona nechala jako pracovnu. Doma na druhém konci Brna neměla klid na účetnictví a manžel tam stejně většinu odpolední vedl pracovní hovory. Sem chodila třikrát týdně. Ve dvaapadesáti měla poprvé místnost, ve které nikomu nemusela vysvětlovat, proč zavírá dveře.
Ze dvora bylo vidět do oken její kuchyně. Pod jabloní sedávala paní Dvořáková, někdy s knihou, častěji s dalšími sousedkami. Simona jim na jaře přinesla sazenice a při prvním návrhu na zřízení parkování napsala do domovní skupiny, že pár aut opravdu nemusí zabrat každý volný kout.
Roman ze třetího patra jí tehdy odpověděl obrázkem auta zarostlého kopřivami. Později jí přidržel dveře, když nesla nový monitor. Byl rozvedený, o šest let mladší a při druhé návštěvě její pracovny se zeptal, jestli tu někdy také nepracuje. Zůstala tenkrát do večera.
Auto před domem
Během září začala jezdit častěji. Manžel si všiml hlavně vyšších účtů za benzin. Simona mu řekla o nové klientce a on jí doporučil zvednout cenu. Ta snadnost ji skoro urážela. Čekala otázky, kvůli kterým by se musela snažit, a místo nich dostala radu k podnikání.
Romanovi vyhovovalo, že nemuseli nic plánovat. Stačilo napsat, že už svítí v kuchyni. Simona přesto parkovala o dvě ulice dál. Paní Dvořáková znala její červené auto a jednou před manželem žertovala, že účetní sezonu mají zřejmě po celý rok. Manžel se zasmál. Simona ne.
Když Roman znovu přišel s plánkem dvora, odmítla se na něj podívat. Položil ho vedle jejího notebooku a ukázal na průjezd. Čtyři místa, otevření brány ovladačem, z ulice by dovnitř vidět nebylo. Návrh už měl rozpočet i zájem dalších vlastníků, na schůzi se mělo rozhodnout, zda ho objednají.
„Aspoň nebudeš obcházet blok jako zloděj,“ řekl. „Vjedeš dovnitř a máš klid.“ Simona namítla, že by tam její auto viděli sousedi. Roman pokrčil rameny. Ti přece vědí, že má pracovnu. Horší je někdo, kdo pojede kolem a doma se nevinně zeptá, co tam tak pozdě dělala.
Paní Dvořáková by si auta všimla i uvnitř. Simona to věděla, ale nechtělo se jí kazit představu nedělního příjezdu bez obcházení bloku v dešti. Zeptala se jen, jestli lavičku opravdu nemohou nechat. Roman na plánku přejel prstem přes místo pod stromem. Tam se právě muselo zatáčet.
Jeden hlas navíc
Paní Dvořáková měla v den schůze odjet k dceři. Zastavila Simonu na chodbě a podala jí podepsanou plnou moc. „Vy jim to aspoň umíte říct. Já se vždycky rozčílím a pak zapomenu půlku věcí.“ Simona složila papír do desek. Ještě tehdy mohla říct, ať požádá někoho jiného.
Ve společenské místnosti bylo přetopeno. Roman mluvil o bezpečném příjezdu a chybějících místech v okolí. Simona věděla, kolikrát tenhle výklad upravoval; poslední verzi jí četl z telefonu, zatímco ona u něj čekala na kávu. Když se jeden soused zeptal na zahradu, sklonila oči k rozpočtu.
Potom sama promluvila. Vysvětlovala, že dvůr stejně využívá jen několik lidí a většinu roku tam nikdo nesedí. Slyšela se, jak říká „rozumný kompromis“. Ještě v srpnu přesně tohle sousedům vytýkala. Roman se na ni nepodíval, jen si přisunul hlasovací listinu.
Pro návrh zvedla ruku i za paní Dvořákovou. Předsedající ohlásil těsný výsledek a Roman se konečně usmál. Po schůzi ji ve třetím patře přitáhl k sobě dřív, než si sundala kabát. Simona se ho chtěla zeptat, jestli by návrh prošel i bez těch dvou hlasů, ale nezeptala se.
Co zůstalo po lavičce
Sousedka zazvonila hned po návratu. Držela vytištěný zápis a chtěla vědět, zda se v něm někdo nespletl. Simona ji pustila jen do předsíně. Řekla, že po vyslechnutí argumentů změnila názor. Paní Dvořáková se podívala na její desky položené na botníku.
„Svůj jste změnit mohla. Můj jste znala.“ Simona začala o nákladech na údržbu, ale sousedka ji zastavila. Nechtěla další schůzi u dveří. Chtěla slyšet, proč jí nezavolala. Simona nakonec řekla, že její důvěru zneužila. Připadala si statečně, dokud si neuvědomila, jak malou část pravdy přiznává.
Za několik týdnů odnášeli dělníci lavičku. Jabloň zůstala, záhon pod ní zmizel. Simona přišla k oknu až ve chvíli, kdy se paní Dvořáková vracela s nákupem. Sousedka se zastavila u hromady dlaždic, přendala tašku do druhé ruky a odešla nahoru. Simona ustoupila za záclonu.
O prodeji Romanova bytu se dozvěděla z domovní skupiny. Makléřka žádala, aby o sobotní prohlídce nezůstaly v průjezdu popelnice. Simona otevřela přiložený inzerát. Fotografie jeho ložnice znala z opačné strany. V popisu bylo tučně uvedeno nové parkování v uzavřeném dvoře.
Jiná adresa
Roman se nedivil, že přišla bez ohlášení. Řekl, že o stěhování uvažoval už před létem. Teď měl nabídku, kterou by byla hloupost odmítnout. Na její otázku, proč jí nic neřekl, odpověděl, že přece neodjíždí do Austrálie. Hledá byt dvacet minut autem od jejího domu.
„Takže já jsem ti pomohla zvednout cenu a teď budu jezdit za tebou?“ zeptala se. Roman odložil hrnek. „Ty jsi chtěla parkovat. Já ti neslíbil společnou zahrádku.“ Nemohla tvrdit, že sliboval. Mohla mu jen připomenout, co kvůli němu udělala, a tím by mu dala do ruky ještě víc, než už měl.
Týden mu neodepisovala. Mezitím převzala ovladač od nové brány a zaparkovala uvnitř. Z kuchyně viděla své auto vedle místa po záhonu. Práce jí nešla. Romanovi nakonec napsala sama a další týdny ho navštěvovala mezi krabicemi. Na stěhování se už neptala.
Koncem října byt předal kupujícím. O několik dní později poslal Simoně novou adresu a otázku, zda se ve čtvrtek zastaví. Dlouho hledala odpověď, která by nezněla nedočkavě. Potom napsala, že by mohla přijet kolem šesté, pokud se jí podaří dokončit práci.
Ve čtvrtek zavřela pracovnu dřív. U brány potkala sousedku a podržela jí ji, ale Dvořáková počkala, až auto vyjede, a prošla sama. Simona potom zastavila za rohem a zadala Romanovu adresu do navigace. Nabízená trasa vedla kolem jejího domova. Vybrala druhou, o sedm minut delší.
