Článek
Ve skladu u Brna vedu jeden ze dvou týmů. Je mi třiačtyřicet, jsem rozvedená a rozpis směn jsem poslední tři roky připravovala sama.
Tomášovi je šestatřicet. Nastoupil k nám loni, ale scházet jsme se začali až letos v létě. Nejdřív káva po práci, potom už jsme odjížděli každý zvlášť ke mně.
Bydlím deset minut od skladu. On přes půl hodiny na opačnou stranu.
Když měl noční se mnou, zůstával ráno. Nemusela jsem plánovat večer ani vysvětlovat, proč na poslední chvíli ruším návštěvu kamarádky.
Měla jsem ráda, že si rozumíme i bez dlouhého domlouvání.
Noční mu přestaly vyhovovat
Zpočátku se na společné směny ptal sám. Při sestavování dalších rozpisů už jsem se ho neptala. Prostě jsem ho nechávala u sebe.
Ostatní si brali volno podle dětí a dovolených. Tomáš žil sám, a tak mi připadalo, že u něj není co řešit.
Začátkem října přišel do kanceláře s žádostí o denní provoz od listopadu. Nechtěl ho napořád, zatím na jeden měsíc.
Známý mu nabídl večerní práci při stavění pódií na firemní akce. Za dva večery si mohl vydělat víc než za několik našich nočních příplatků.
„Mám možnost si něco přihodit. Potřebuju ale vědět, kdy můžu slíbit termín.“
Právě jsem přesouvala jeho jméno v tabulce. Nechala jsem ho u středeční noční.
„Teď před Vánoci? To sis vybral dobře.“
Řekl, že denní směny přece někdo dělat musí. V tom měl pravdu. Jenže mně už v hlavě běželo, kolik společných rán tím zmizí.
Nahlas jsem mluvila o provozu.
Začala jsem mluvit o protekci
Tvrdila jsem, že nemůžu vyhovět právě jemu. Lidé by si všimli, že dostává směny podle přání.
Tomáš zavřel dveře kanceláře.
„Takže když mi dáš, co chci, je to protekce. Když mi dáváš, co chceš ty, je to rozpis?“
Vadilo mi, jak přesně to řekl.
Připomněla jsem mu, že dřív proti nočním nic neměl. Dokonce je sám nabízel, když někdo potřeboval výměnu.
„Dřív jsem tu druhou práci neměl.“
Čekala jsem, že dodá něco o nás. Místo toho se zeptal, kdy dostane odpověď.
Večer jsem mu napsala, jestli přijde. Odepsal, že dnes ne, potřebuje se vyspat.
Další týden jsme měli dvě společné noční. Pracoval normálně, na přestávce seděl s ostatními a ráno zamířil rovnou na parkoviště.
Zastavila jsem ho u auta.
„To mě teď budeš trestat?“
„Marcelo, já jedu domů. Ty mi nemusíš schvalovat i tohle.“
Odjel a já tam zůstala s připravenou výtkou, kterou už nebylo komu říct.
Před ostatními mě nešetřil
V druhé polovině října jsme na pondělní poradě řešili listopadový provoz. Tomáš počkal, až domluvím, a požádal, aby jeho směny rozdělovala moje zástupkyně Irena.
„S Marcelou se na tom teď nedohodneme,“ řekl.
Myslela jsem si, že o nás nikdo neví. Přesto jsem cítila horko v obličeji a sledovala, jestli se někdo neusmívá.
Irena se zeptala, co konkrétně potřebuje. Vysvětlil jí druhou práci a nabídl, že na denních zastoupí kolegu, který naopak žádal noční kvůli péči o otce.
Ta možnost mi také ležela v e-mailu. Jen jsem ji zatím neprobrala s nikým dalším.
„To by šlo,“ řekla Irena. „Ve středu si to spolu projdeme.“
Zavřela jsem notebook o něco hlasitěji, než bylo nutné.
Po poradě za mnou Tomáš přišel. Řekla jsem mu, že mě před týmem shodil.
„Neřekl jsem jim, že spolu spíme. Požádal jsem o jiného člověka na směny.“
„Mohl jsi to vyřešit se mnou.“
„To jsem zkoušel.“
Tentokrát už jsem neměla provozní důvod, za který bych se schovala. Mohla jsem jeho žádost dál brzdit, ale musela bych přitom sledovat Irenu, jak hledá problém, který jsem si vymyslela.
Rozpis už nedělám sama
Předala jsem Ireně celý listopad, nejen Tomáše. Řekla jsem, že se potřebuju věnovat inventuře. Přikývla a požádala mě o přístup k tabulce.
Tomáš dostal většinu denních. Dvě noční si nechal kvůli výměně s kolegou. Ani jedna nebyla moje.
První směny si prohodili už na konci října. Tomáš tak mohl přijmout dvě večerní zakázky ještě před novým měsícem.
Scházíme se dál, ale už se to neděje cestou z práce. Jednou přijel pozdě večer, jindy jsem jela já k němu. Dvakrát nemohl vůbec.
Minulou sobotu jsem čekala, až skončí na jedné akci. Měla jsem hotovou večeři a v jedenáct jsem ji uklidila do lednice.
Přijel až po půlnoci. Byl unavený a druhý den chtěl dlouho spát.
„To se skoro nevidíme,“ řekla jsem mu.
„Vidíme. Jen už kvůli tomu neodmítám další výdělek.“
Nebyla to odpověď, kvůli které bych se k němu chtěla přitulit. Přesto jsem ho nechala zůstat.
Dřív jsem jeho jméno v rozpisu přesunula během několika vteřin a měla jistotu celého rána. Teď mu píšu, kdy má čas, a čekám, co odpoví. Občas mám chuť poznamenat, že býval ochotnější. Zatím jsem to pokaždé smazala.
